O historii a rozvoj tohoto města u slovenských hranic se dlouhodobě zajímá Antonín Kučera. Založil web Hodonín nostalgický a nashromáždil desítky tisíc fotografií. Právě vydává druhou knihu.
Které historické období považujete v Hodoníně za nejzajímavější?
Nejspíš období kolem roku 1900, kdy vznikla fotografie, protože je sbírám. Ale i doba předtím. Možná mnozí neví, že Hodonín byl velice malé městečko, které mělo ještě v 18. století pouze tři ulice.
To je dnes těžké si představit.
Byla jen současná Národní třída, Ratíškovská a Rohatecká silnice. Až se kolem roku 1840 postavila železnice a za zhruba šest let vyjel první vlak, začal se Hodonín rozšiřovat a vzniklo z něho průmyslové město. Do té doby tady nic nebylo. Jen pár nějakých továren a hodonínský hrad, který vůbec nefungoval. Když sem jezdil na hon František I. Štěpán Lotrinský, tedy manžel Marie Terezie, tak ho Hodonín nezajímal.
A kde tedy manžel císařovny bydlel, když jezdil na hon?
V Holíči, a proto se tenkrát vybudovala Anenská a Lipová alej, aby se pánové pohodlně dostali z holíčského zámku do bažantnice.
Když jste zmínil hodonínský hrad, proč nefungoval?
Jak jsem již říkal, souvisí to s tím, že Hodonín fakticky nikoho nezajímal, ani šlechtu. První tam byla textilka a později dokonce hrozně dlouho tabáková továrna.
Známé je také, že v roce 1805 se v Hodoníně po prohrané bitvě u Slavkova zastavil ruský car Alexandr I. a tři hodiny se zdržel na hodonínské faře. Po odchodu Rusů přijel do Hodonína i Napoleon a ubytoval se na zámečku. Před morovým sousoším na náměstí udělali Francouzi přehlídku.
Ruský car a francouzský císař patří mezi významné osobnosti, které Hodonín navštívily. Napoleon byl dokonce dvakrát na zdejší faře. Poprvé kolem roku 1805 a pak ještě 1814.
Vzpomenete si ještě na nějakou známou osobnost, která Hodonín navštívila nebo tady bydlela?
Třeba Pavel Timofejev Gorgulov, který po říjnové revoluci emigroval z Ruska do Československa. Usídlil se v Hodoníně, kde si otevřel praxi jako ženský lékař na dnešní Národní třídě poblíž nádraží. Byl poměrně oblíbený díky své atletické postavě a celkově atraktivnímu vzhledu. Působil dojmem ruského bohatýra. V červnu 1930 chtěl v Hrušovanech na nádraží zastřelit prezidenta a hodonínského rodáka Tomáše Garrigua Masaryka.
To se mu ale nepovedlo...
Nakonec si to rozmyslel. Prezidenta mu bylo líto, protože prý šlo o milého a vlivného muže. V roce 1931 pak Gorgulov odešel do Monaka a později do Paříže, kde 6. května 1932 spáchal v hotelu Salomon de Rothschild atentát na francouzského prezidenta Paula Doumera.
Z Hodonína pocházeli také rodiče pozdějšího nositele Nobelovy ceny za chemii profesora Waltera Kohna.
V této souvislosti bych zmínil i Josefa Meilbeka, který patřil mezi nejuznávanější stavitele mostů. Narodil se 1. června 1850 v Hodoníně v obecní cihelně jako syn cihlářského dělníka a zemřel roku 1912 na londýnském předměstí Kew. Stavitelství a architekturu vystudoval v Praze u architekta Ordische, stavitele mostu Legií (od Národního divadla na Malou Stranu, pozn. red.). Roku 1872 se stal jeho asistentem, brzy však odešel do Anglie, kde stavěl obloukovou střechu nádraží St. Enoch v Glasgow. Dále postavil dráhu Great Indian Peninsula Railway v Indii a dráhu natalskou v Jižní Africe. Stavěl i bombajské nádraží a železný most přes řeku Kei v africkém Natalu.
S Hodonínem je spjatý Masaryk. Také ho považujete za nejvýznamnějšího rodáka?
Asi ano. I když k Hodonínu úplně vřelý vztah neměl. Když tudy v roce 1924 poprvé projížděl, vlastně ani Hodonín nechtěl navštívit. Jel přes nádraží do Břeclavi a vlak nechal zastavit, až když viděl, kolik lidí čeká na zdejším nádraží.
Když jste zmiňoval průmysl, co nejvíce Hodonín proslavilo?
Kdo tohle město trochu zná, vybaví se mu cukrovar a cihelny. S tím souhlasím. Cihelny vybudovali židovští podnikatelé Redlichovi. Šlo o tehdejší největší komplex cihelen v monarchii. Koupili také starý Stummerův cukrovar v bývalé Vídeňské ulici a spojením s vlastním podnikem vytvořili cukrovarský gigant Redlich & Berger.
Mělo na rozvoj Hodonína vliv, že se nachází u hranic?
Určitě. Dříve jsme sousedili s Uhry, odkud do Hodonína jezdili třeba Bočkajovci, kteří nás řezali (byla to armáda Štěpána Bočkaje, který byl vůdcem jednoho z uherských protihabsburských stavovských povstání, sedmihradský kníže a uherský protikrál, pozn. red.). Neustále probíhaly nějaké boje a někdo Hodonín obléhal. Například císař Zikmund tady onemocněl pravděpodobně po kousnutí komárem.
Jak ho tenkrát léčili, když nebyla antibiotika ani injekce?
Říká se, že byl 24 hodin přivázaný za nohy, aby z něho vyšel jed. Někde jsem četl, že dokonce visel nad krbem, ale to se mně zdá spíš jako vtip než realita (úsměv). Ale kupodivu léčení přežil.
Kdyby Hodonín neležel u hranic, mohl se třeba rychleji rozvíjet a dnes být větším městem?
To bych neřekl. Je pravda, že se tady křížily dvě důležité cesty. A sice od Uher do Čech a od Vídně směrem na Polsko. Hodonín byl křižovatkou cest a kvůli tomu de facto vznikl. Ale to na jeho rozvoj nemělo vliv. Jak jsem říkal, průmyslovým městem se stal teprve až po vzniku železnice. Rozšiřovaly se fabriky, kam se nabírali zaměstnanci.
Antonín Kučera
|
Byla v Hodoníně nějaká budova, která dnes už nestojí a mrzí vás to?
Určitě Redlichova vila, protože jsme bydleli naproti. Můj otec pracoval jako vařič cukru a dělal v cukrovaru. Moje babička u Redlichů vařila a děda dělal v cukrovaru zahradníka. Ale co mě mrzí ještě víc, tak domky na dělnickém řádku u kulturního domu. Projektantem byl Antonín Blažek, který dělal i zdejší Umělecký dům a polikliniku. Používal originální zdobení. Kdyby se dnes domky zrekonstruovaly, šlo by o bydlení jako blázen.
Proč jste se o historii Hodonína začal vlastně zajímat?
Jsem hodonínský patriot. Zajímalo mě, jak město dříve vypadalo, a překvapilo mě, kolik lidí Hodonín nostalgický sleduje. Na sociálních sítích mám tisíce příznivců i mezi mladými.
Kolik se vám podařilo shromáždit historických fotek?
Aktuálně jich mám v počítači 160 tisíc. Shromažďuji je už přes deset let. Vždycky mě mrzelo, kolik starých fotek skončilo v kontejneru, když třeba umřela babička nebo děda. Mladí nemají k takovým věcem až tak vřelý vztah. Jsem proto rád, že se mně podařilo tolik snímků zachránit. Když jsem je ale pak různě ukazoval lidem, vůbec nevěděli, o jakou část Hodonína jde. No a tak vznikl nápad vytvořit webovou stránku Hodonín nostalgický. Vedle historického pohledu tam najdete i současný stav.
Nemrzí vás zpětně, že jste nestudoval historii?
Právě proto, že jsem takový historik amatér, jsem se mohl naučit i programovat a vytvořit již zmíněný web o historii Hodonína. Vystudoval jsem elektrotechnickou fakultu na VUT v Brně.
