Zaznívají teď u vás doma repliky z Antonia a Kleopatry, či striktně oddělujete práci a volný čas?
Petr Gazdík: Nejen repliky z Antonia a Kleopatry, u nás zní i spousta dalších dialogů. Když se daný text potřebujeme naučit, vzájemně si ho nahazujeme.
Ivana Vaňková: Práci a osobní život neoddělujeme, protože to ani nejde. Naše práce je hezká a je fajn, když se o ní spolu můžeme pobavit.
Zahrajete si mileneckou dvojici. Je výhoda, že jste partneři?
Vaňková: Pro mě jednoznačně, protože třeba v intimnějších situacích na jevišti nemusím řešit, kde mě partner drží, nestydíme se. V tomto ohledu se můžu uvolnit.
Gazdík: Z mého pohledu je to spíš nevýhoda a vysvětlím proč. Mám totiž tendenci Ivanku, jako svou blízkou osobu, víc sledovat. Ani nevím, jestli to vlastně souvisí s tím, že se zabývám taky režií – spíš mám na ni obecně vyšší nároky a ona se mě taky často ptá na názor. U jiné kolegyně by mě to ani nenapadlo. Naštěstí když pak hrajeme, jsem natolik v situaci a postavě, že i mé podvědomí dá pokoj.
Hráli jste už spolu hlavní role?
Vaňková: Hráli jsme spolu mnohokrát, ale ne právě hlavní mileneckou dvojici. Třeba v Čarodějkách z Eastwicku, ale to jsme spolu při zkoušení ještě nežili, nebo v muzikálu Jekyll a Hyde.
Podle překladatele Martina Hilského je právě Antonius a Kleopatra Shakespearova nejerotičtější hra. Souhlasíte?
Gazdík: Erotická je, ale nevím, jestli je Shakespearova nejerotičtější. Asi je to o vnímání erotiky. Někomu se může zdát velmi erotické to, že se dva lidé špičkují, hádají, peskují a pak zas usmiřují. Zažil jsem to, je to chvilku zábavné, ale trochu únavné. Lásku a erotiku vnímám spíš jako stabilnější souznění.
Vaňková: Mně se na první pohled zdála především hodně politická. I když pod tím vším v každé scéně probublává vztah milenecké dvojice, vše se děje kvůli nim dvěma a zároveň jsou sami strůjci všech událostí. Takže ano, je vášněmi nabitá, až erotická, když se tak zahraje.
Ivana Vaňková (42 let)
|
Bude hra nějak převedená do současnosti?
Vaňková: Posun bude určitě v kostýmech. Andrejce Kučerové se povedlo vytvořit je tak, že jsou historizující, daly by se považovat za oděv z dané doby s prvky dnešních přehlídkových modelů. Já budu mít několik převleků, musí vyniknout také Kleopatřina marnivost.
Gazdík: Hra je sama o sobě dost aktuální. Jak řekla Ivanka, je i politická, a politika je pořád trošku podobná – podobně špinavá, fabulující.
Kleopatra je považovaná za jednu z nejsložitějších ženských postav. Je to komplikovaná žena?
Vaňková: Je, ale v podstatě má ve svém jednání jednoduché pohnutky. Láska a vášeň mezi ní a Antoniem je obrovská, ale v určitých chvílích se zachová tak, že si člověk není jistý, zda je to z velké lásky, nebo z ní mluví její sebestřednost a vychytralost.
Je pro vás obtížné se s postavami ztotožnit, když s jejich rozhodováním třeba nesouhlasíte?
Gazdík: Abych mohl jakoukoli postavu zahrát, nemůžu s ní nesouhlasit. Je třeba ji pochopit, ztotožnit se s pohnutkami a důvody jejího počínání. To vše pak přetavit ve vlastní, především emocionální zkušenosti. Výsledkem by pak podle mě měla být ucelená, co nejautentičtější osobnost daného herce jednající v mantinelech autorem napsané postavy. Já osobně mám navíc tendenci hledat ve svých postavách to lepší. I Jidáše se snažím hrát tak, aby jeho pohnutky byly pochopitelné.
Vaňková: S hledáním pohnutek a lepších vlastností postav to mám podobně. Baví mě si s postavou hrát a zkoušet si situace, které mně osobně nejsou vůbec blízké, protože jsem charakterově jiná než postava. Třeba u Anny Kareniny jsem se snažila najít důvody, které ji vedly až k tomu, že opustila své dítě, a snažila jsem se ji nějak obhájit.
V Městském divadle často účinkují děti herců. To proto, že jsou takříkajíc po ruce, nebo je i větší šance, že jim to půjde?
Gazdík: Myslím, že platí především to druhé. Práce s dětmi je poměrně těžká. Kromě vámi zmíněných důvodů je jistou výhodou mít na povel své vlastní dítě, protože dítě cizí by nemuselo dané nároky a zátěž tak přirozeně brát. Moji synové od začátku sami chápou, že na ně přísný být musím, často víc než na dospělé. Dítě na jevišti v profesionální produkci musí být s dospělými na stejné úrovni. Hovořím především o hlavních postavách, máme však spoustu dalších dětských herců a i na ně jsou nároky velké, jen s nimi musíme být opatrnější – jednou se nám chlapeček i počůral. Velmi rychle však všichni podlehnou divadelnímu světu a přijmou odpovědnost nejen za sebe, ale i za celé představení. Jsou neuvěřitelně profesionální a řekl bych, že i šťastní.
Vaňková: U našeho syna Josífka mám pocit, že si divadlo zamiloval z hodiny na hodinu. Na první konkurz muzikálu Pískání po větru nechtěl, ale pak plakal, že už skončil. Rázem byl z divadla úplně nadšený.
Jak děti snášejí silné emocionální situace na jevišti? Třeba když jako už zmíněná Anna Karenina opouštíte syna...
Vaňková: Záleží na jejich povaze, pak talentu, ale velmi pomáhá i Petrovo vedení. Dokáže jim situace vysvětlit tak, že pochopí, že jinak než opravdově to zahrát nejde. A Víťa Ventruba, který hraje mého syna Serjožu, je moc šikovný a citlivý.
Gazdík: Děti mají velkou emocionální představivost. Umí si hrát na princezny, vojáky, doktory, a když jim situaci dobře vysvětlíte, chvíli se třeba stydí, ale pak to pochopí. A jsou velmi autentické! A to je podle mě vrchol herectví. Když je divák herci stržen a dění na jevišti prožívá, jako by to bylo doopravdy, je to myslím nejvyšší umění.
Vy jste hrál už jako čtyřletý. Byla to povinnost, jelikož je vaše maminka herečka?
Gazdík: Povinnost rozhodně ne. Chtěl jsem a mohl jsem být všechno možné – horská služba, detektiv... Mé klukovské sny nebyly o herectví. Dětství jsem však přirozeně trávil v divadle a vřele doporučuji všem rodičům vodit své děti do divadla co nejdříve a co nejvíce. Tvrdím, že je to mimořádné místo, kde malý člověk nenápadnou formou nabírá cenné informace prostřednictvím emocí velkých autorů, tvůrců a herců. To nedokáže žádná škola. V určité chvíli člověk zjistí, že to všechno v sobě má a že to tvoří jeho velmi vzácnou emoční i racionální výbavu. Ale zpět k otázce: nakonec to tak samozřejmě dopadlo a šel jsem na konzervatoř, a to s odřenýma ušima na odvolání pro mimořádný talent. Naši neměli pro KSČ dobrý kádrový profil.
Petr Gazdík (45 let)
|
Vzpomínáte si na svou první roli ve čtyřech letech?
Gazdík: Ovšem a váže se k ní milá historka. Maminka mi řekla, že mě ve hře „jen jako“ zabijí – nebyl jsem ochoten na to přistoupit. Nejdřív jsem dostal pár facek, pak zmrzlinu, nic nezabíralo, režisér čekal… A pak ji napadla záchranná myšlenka. Dala mi dřevěnou dýku a řekla: „Když nastane ta scéna, budeš se bránit a nedáš se.“ To zabralo. O dýce nikdo nevěděl a já k překvapení všech na jevišti při zkoušce tasil a opravdu se bránil. Kolegové se lekli a režisér volal: „To je úžasné.“ A nechal to tam. Máma k tomu dodává, že už to pak bohužel nikdy tak autentické nebylo – samozřejmě kvůli dospělým...
Tehdy se u vás probudila láska k divadlu?
Gazdík: To se tak nedá říct, ta se podle mě probudila už v prenatálním stavu. Maminka se mnou hrála ještě asi v šestém měsíci těhotenství, stahovala mě šněrovačkou. Děti prý v bříšku všechno vnímají. Neměl jsem evidentně jinou šanci!
Má to tak i váš syn Josef? Také s vámi hrál?
Vaňková: Josífek se mnou hrál ještě deset dní před porodem muzikálový koncert Jazz Side Story. Ne že bych chtěla urputně hrát až do porodu, ale narodil se o hodně dřív. Rozhodně jsem přesvědčená o tom, že to všechno vnímal. Kolegové mi nechtěli věřit, že si už ve třinácti měsících broukal předehru z Bídníků.
Na jeviště se 25. srpna dostanete po několikaměsíční pauze. Co s vámi udělal čas, kdy jste nemohli hrát? A bude to pro vás po takové pauze velká premiéra?
Vaňková: Každá premiéra je velká událost, ale především toto načasování pro nás bude nové a neobvyklé. Z dovolené se vrátíme hned do období generálních zkoušek. Takže si musíme opakovat texty a naskočit do rychle jedoucího vlaku.
Gazdík: Čas, kdy jsme nemohli hrát, asi žádnou velkou změnu nepřinesl, alespoň ne nám. K tomuto období bych však rád dodal, že mnoho generací našich předků bojovalo a umíralo na epidemie moru, tyfu, neštovic, v šílených válkách především za jednu hodnotu – a tou byla svoboda. A nyní se bohužel zdá, že současná společnost je ochotna se pro domnělé bezpečí mnohých svobod dobrovolně vzdát. To mi vadí a mám z toho jisté obavy. Můžeme se totiž lehce stát loutkami v rukou vyvolených, neboť přesvědčíme sami sebe, že nás díky různým nařízením a zákazům „oni“ ochrání. Život ale je, byl a taky bude nebezpečný. Měli bychom se naučit ho tak brát.
