Ačkoliv by ho za pamětníka označil asi málokdo, může se Petr Gazdík, který zanedlouho oslaví padesátiny, pyšnit titulem nejdéle sloužící herec v ansámblu Městského divadla Brno (MdB). „Maminka mě v bříšku v šestém měsíci svazovala zavinovačkou, aby mohla hrát. Sám jsem pak na jevišti stál ve čtyřech letech,“ vyzdvihuje své první divadelní zkušenostmi herec, režisér a šéf muzikálové sekce.
Jeho domovská scéna v těchto dnech slaví 80 let své existence a MF DNES při této příležitosti vyzpovídala nejen Gazdíka, ale i ředitele celého divadelního domu Stanislava Mošu, jejichž vztah je mnohem více než jen pracovní.
Mám strach, jestli jsem herce nezavedl do špatné uličky, říká brněnský režisér |
Pětiletý Petr Gazdík rozjel začátkem 80. let divadelní kariéru. Co tehdy dělal Stanislav Moša?
Moša: To jsem přišel do Brna studovat činoherní režii na JAMU k profesoru Milanu Páskovi, tehdejšímu řediteli Divadla bratří Mrštíků (dřívější název MdB, pozn. red.). Pracoval jsem tady jako asistent režie, takže jsem malého Peťu potkal. Tohle divadlo jsem si zamiloval a zůstal. Na konci 80. let jsem sice chtěl odejít, protože se mi některé věci přestaly líbit. Po revoluci za mnou kolegové přišli s tím, že když jsem tak křičel, ať jim ukážu, jak to dělat lépe. A tak jsem se stal uměleckým šéfem a poté v roce 1992 ředitelem.
Jak vzpomínáte na společné začátky?
Moša: Naše rodiny se spřátelily a zažili jsme krásné chvíle. Nějaký čas jsem trávil na jejich chatě na Vranovské přehradě, kde jsme spolu seděli, já hrával na kytaru a učil jsem Peťu akordy. Trávili jsme spolu silvestry ještě dávno předtím, než Petr zahájil hereckou kariéru.
Gazdík: Pro mě jako kluka byli všichni v divadle teta či strejda a najednou přišel někdo nový. Když mi bylo pět, rodiče se rozvedli, táta těžce nesl osobní perzekuce tehdejšího režimu, řešil to nějaký čas alkoholem a rodinu se bohužel nepodařilo udržet. Standa se pro mě stal časem nejen vzorem a učitelem, ale beru ho jako svého druhého tátu.
Moša: A já říkám, že Peťa je můj jediný syn.
Kdy jste Petra Gazdíka začal víc vnímat jako režiséra než jako herce?
Moša: To vždy vyplyne při zkoušení, zda herec vládne i inscenační kreativitou. U Petra bylo hned zřejmé, že mu v hlavě letí spousta nápadů, jak by se co dalo udělat jinak a lépe. Podobně jsem jako o možných režisérech uvažoval o Stano Slovákovi a Igoru Ondříčkovi.
Jako kluk jsem samozřejmě o jiných profesích přemýšlel. Chtěl jsem být třeba detektivem, taky porodníkem…
Petr Gazdíkherec
Shodnete se jako režiséři? Přece jen každý může mít odlišný způsob práce.
Moša: Jako režiséři nevstupujeme na jedno kolbiště. Nevím, jak bych se s ním shodl jako herec, protože mě Peťa ještě nikdy neobsadil. (směje se) Ale mně se s ním pracuje výborně. Rád naslouchám názorům herců a snažím se jim vyhovět.
Gazdík: Když se společně díváme na představení jiných tvůrců, řekl bych, že máme většinou dost podobný názor. Jako herec jsem jistě míval pocit, že by to mohlo být jiné, že já bych to dělal jinak – nepatřím ale k těm, kteří tvrdí, že lépe. Když si začnete myslet, že všechno děláte nejlíp, je to myslím začátek konce…
Stanislav Moša
Petr Gazdík
Zajdete si někdy k panu řediteli pro radu?
Gazdík: V mnoha ohledech a často. Standa se také netají svým názorem a já nad ním rád přemýšlím.
Naštvali jste se někdy na sebe?
Moša: Jo, ale už ani nevím, kvůli čemu a bylo mi pak líto, že jsem na něj zvýšil hlas. Peťa je jeden z nejklidnějších lidí, co znám. Konflikty hasí předtím, než vůbec vzniknou. Já se občas naštvu, ale brzy mě to přejde.
Gazdík: Vlastní zkušenost mi říká, že když se na někoho vzteknu, většinou se spletu a to, jak toho pak lituju, nestojí za to. Mezi námi dvěma je to myslím opravdu jako mezi synem a otcem – jasně že se na sebe můžeme zlobit, podstatné je ale to, že se máme rádi.
Dokážete se po těch letech i překvapit?
Gazdík: Rozhodně! Například teď mě Standa překvapil úplně novou inscenační verzí Manon Lescaut. Překvapí mě taky pokaždé, když přijede z Útěchova k nám do Babic nad Svitavou na kole. Já bych vypustil duši. Přijde jako švihák, dá si skleničku piva, nabere vodu a zas sedne na kolo a jede zpátky. A pokaždé mi navíc přiveze alespoň pět kilo knih. (usmívá se)
Aktéři u nás mají pocit, že drží obecenstvo v hrsti, líčí šéf stroje na muzikály |
Jaký je váš nejsilnější divadelní zážitek?
Moša: Pro mě jsou všechny inscenace jako děti, takže těžko rozlišuji. Pro mě je největší zážitek něco, co se dá popsat jako společenství lidí, kteří si drží palce. To v našem světě vlastně není normální. Když vidím, jak kolegové jdou na premiéry ostatních, tleskají, povzbuzují je, chválí je, to je nebývalé. Následně vzniká řetězový efekt. Další se obávají, aby úspěšnou řadu našich představení nepokazili svým nedostatečným výkonem, takže makají, což vede k ještě lepším výkonům. To je něco neskutečného.
Gazdík: Souhlasím, ona sounáležitost je současně stálým a největším zážitkem.
Městské divadlo je proslulé rodinnou, přátelskou atmosférou. Bylo to tak vždy?
Moša: Nebylo to tak. Zásadní křižovatka se odehrála hned v srpnu 1990, kdy jsem se stal uměleckým šéfem. Řekl jsem kolegům, že očekávám, že mi všichni podepíšou termínovanou smlouvu na jeden rok. Z osmačtyřiceti lidí jsem pak po roce smlouvu osmnácti z nich neprodloužil. Pak přišli noví kolegové z Mahenovy činohry Zdeněk Junák, Zdena Herfortová, Jiří Dvořák, vzal jsem do angažmá své žáky z JAMU, a najednou se to začalo přetavovat.
Zůstali tady lidé, kteří drží palce jeden druhému a jsou výsostní profesionálové. Od premiér Manon Lescaut a West Side Story v roce 1996 se můžeme pyšnit tím, že jsme prakticky stále vyprodané divadlo. Stály se dlouhé fronty na lístky a byli jsme vyprodaní dva roky dopředu. To byla předehra tomu, aby se postavila hudební scéna. Termínované smlouvy pro umělecké zaměstnance mimochodem platí dodnes. Je to tvrdé, ale spravedlivé. Děláme umění, nejsme továrna.
80 let existenceslaví v těchto dnech Městské divadlo Brno, dříve Divadlo bratří Mrštíků. |
Měli jste chuť někdy divadlo opustit?
Gazdík: Nikdy. Jako kluk jsem samozřejmě o jiných profesích přemýšlel. Chtěl jsem být třeba detektivem, taky porodníkem… Vzhledem k mému špatnému kádrovému profilu jsem se ale tak tak dostal – pro mimořádný talent, na odvolání a ještě s přímluvou na Krajském národním výboru – na konzervatoř. Nebyla jiná možnost, stejně by to tak asi ale dopadlo.
Moša: Já jsem na konci 80. let dostal nabídku z Národního divadla v Praze, kde jsem získal poloviční úvazek a režíroval na Nové scéně. Chystal jsem už rodinu na to, že půjdeme buď do Prahy, nebo do zahraničí, odkud jsem dostával taky různé nabídky. Do toho přišla revoluce a pro mě bylo lákavé využít nabídky řídit si divadlo po svém, takže jsem zůstal v Brně.
Jak na tu dobu vzpomínáte?
Moša: První roky byly hodně těžké. Neměli jsme peníze. Žádal jsem magistrát o navýšení rozpočtu. Hned v prvním roce jsem musel třikrát předstoupit před zaměstnance divadla a říct, že máme na účtu nulu a nedostanou výplatu. Peníze přišly třeba za tři dny. Byl jsem tehdy každý den připraven, že odejdu. Vybabrali jsme se z toho tím, že jsme začali dělat novou zajímavou dramaturgii s báječnými herci a diváci se k nám začali hrnout.
Gazdík: Já jsem do angažmá nastoupil v roce 1995, to už bylo divadlo relativně v kondici. Ale pamatuju si, že si Standa dokonce několikrát bral osobní půjčku, aby pokryl některé nenadálé náklady.
Na hudební scéně Městského divadla Brno měla na konci ledna 2025 premiéru Pohádka o živé vodě, adaptace známého díla od Karla Jaromíra Erbena.
Vydáváte pečlivě zpracované ročenky. Kam až sahá divadelní archiv?
Moša: Za to musím poděkovat dramaturgovi Bořivoji Srbovi, který mi ze začátku řekl, že nemáme žádnou „paměť“, nevydáváme žádnou literaturu, která by uchovávala naši činnost. Oslovil jsem tedy divadelního kritika a historika Zdeňka Srnu, který viděl všechny naše inscenace od roku 1945, aby napsal knihu k 50 letům existence. Mně potom bylo líto, že bychom v tom nepokračovali, takže každý rok vydáváme ročenku k právě odehrané sezoně.
Do světa vyrážíte vybírat inscenace pro vaše divadlo. Jezdíte společně?
Moša: Ano. Jednou za rok jsme v Londýně, jednou v New Yorku. Jezdíme tam na pět až šest dní, dopředu si vybereme tituly, které chceme vidět. Z poslední cesty do New Yorku máme tři inscenace, které chceme uvést, a z Londýna dvě, u nichž už jednáme o právech. Máme možnost vidět i autorská představení v jiných zemích, na která nás upozorní, že by se mohla u nás hrát. Když byla premiéra Pretty Woman, letěli jsme do Chicaga. A hned jsme začali jednat o autorských právech, protože ta inscenace byla senzační. Podobně jsme viděli Flashdance na premiéře v Pittsburghu. Tam jsme potkali autora libreta, jehož dědeček byl Čech, a hned jsme se domluvili.
Stává se, že vás některý vybraný kus zklame?
Moša: Stává. Přece jen jsme ze střední Evropy. Třeba slyšíme od kolegů z USA – tohle musíte vidět, to se bude hrát po celé Evropě, to bude bomba. My se jdeme kouknout a tak tak vydržíme do konce...
Spolu v životě i na jevišti. Hádání a udobřování je zábavné i únavné, říkají |
Fungují v Brně tituly, které mají úspěch třeba v Americe?
Moša: Hodně často ano, ale i ne.
Gazdík: Například Probuzení jara (hra o sexuální morálce v Německu 19. století, pozn. red.), jež bylo obrovským fenoménem na Broadwayi, my jsme z toho byli unešeni a myslím, že naše inscenace byla obdobně dobrá…
Moša: Ano, dostala cenu Divadelních novin.
Gazdík: Jenže naši diváci byli z příběhu pohoršeni a z nějakého důvodu nechtěli chodit tak, jak jsme předpokládali. Potom jsem se dozvěděl, že se tak děje i v Británii, Rakousku a jinde v Evropě. Vlastně to dodneška nechápu. Jsou ale závažná témata, která někteří lidé bohužel nechtějí prožívat.
Stalo se to tedy i u dalších her?
Moša: Jsou inscenace, jako třeba když Peťa režíroval Ne/Normální, což je muzikál o dysfunkční rodině, kde je matka psychicky nemocná, nebo já jsem teď uvedl Drahý Evane Hansene, kde je hlavním hrdinou téměř autistický kluk – to nejsou témata k zasmání se – přesto je lidé vyhledávají a ti, kteří přijdou, jsou zcela uchvácení.
Gazdík: Lidé si totiž někdy pečlivě nepřečtou anotaci a pak, jako u Ne/Normální netuší, že jde o problém matky, které zemřelo dítě. Atak nám prožité „trauma“ vyčítají, jiní stejný zážitek naopak považují za očistný. Lidé jsou prostě různí.
Moša: A my z toho neuhneme. Budeme tuto dramaturgii dělat dál, byť nenadbíhá divákům, ale vede úžasný dialog o věcech, které jsou vážné, a hudební divadlo už je dnes umí skvěle zpracovat.
Ivana Vaňková s Petrem Gazdíkem zahájí Shakespearovým dramatem Antonius a Kleopatra novou sezonu Městského divadla Brno.
Ještě se vrátíme k té rodinné atmosféře ve vašem divadle, kde společně fungují i celé rodiny včetně dětí. Nedělá to neplechu?
Moša: Petr tady má dva syny a předpokládám, že to má stejně jako já s mými dvěma vnučkami. Oni prostě musí být nejlepší. Jdeme s kůží na trh, když posíláme členy rodiny na divadelní kolbiště. A kdybychom to jednou prohráli, tak to bychom tu dostali hodně nasekáno. (smích)
Gazdík: Na své nejbližší jsem většinou nejpřísnější, vznikají tedy zcela jiné „neplechy“, než asi máte na mysli. Ivanka (Vaňková, pozn. red.) byla přední herečkou ještě, než se stala mojí ženou, moje sestra Johana vyrostla v divadle stejně jako já, kluci nejdřív hrát nechtěli, a když si to rozmysleli, museli projít konkurzem.
Všechny naše „divadelní“ děti musí jako každý konkurzem projít, je však pravdou, že určité genetické predispozice se většinou hned poznají. V naší muzikálové školičce jsme ale našli mnoho dětí, které jsou „z ulice“, například jedna z představitelek Matildy Karolína Kabele se ukázala jako mimořádný talent. A mnoho dalších.
Školičce se daříDětská muzikálová škola vznikla loni na podzim pro děti ve věku od šesti do čtrnácti let. Právě adepty herectví v tomto věkovém rozmezí Městské divadlo Brno do svých inscenací často hledá. |
Muzikálovou školičku máte ve vašem divadle už třetím rokem. Jak vlastně funguje?
Gazdík: Vznikla jako přípravka právě pro muzikál Matilda. Jde o mimořádnou příležitost seznámit se s disciplínami – herectvím, zpěvem, tancem – prostřednictvím zkušeností umělců, jako jsou Alena Antalová, Svetlana Janotová, Igor Ondříček, Ivana Vaňková, Tony Marko, Milan Němec, Robert Jícha a mnoho dalších, kteří se každý svým způsobem věnují dětem jeden měsíc.
Organizačně jde o velkou zásluhu Evy Helbichové. Naše Muziš se stala populárnější, než jsme čekali, takže se k nám každý rok hlásí na 200 dětí. My bohužel můžeme vzít jen zhruba 40 do základního ročníku, s „Matilďáky“ vznikla ještě jedna menší skupinka pokročilých. Studují dvakrát týdně čtyři hodiny a vše je uzavřeno závěrečným představením, které zkoušíme klasickým způsobem denně, dva až tři týdny před premiérou. Přestože jsme celkem přísní a nároční – zkoušíme s nimi jako s dospělými – děti jsou nadšené, i ty nejmenší se chovají jako dospělí herci. Odloží telefon, sítě, soustředí se, vzájemně se podporují. Divadlo má opravdu velikou moc.
Pane řediteli, jak to vidíte dál? Plánujete si brzo užívat důchod s rodinou, nebo většinu rodiny máte tady v divadle?
Moša: Plánuji vést divadlo určitě ještě několik let. Musím však svoji práci dělat na sto procent. Budoucnost Městského mi nedělá starosti, protože jsou tu prima kolegové, kteří jsou připraveni mou práci převzít. A přestože moje žena by si to už asi představovala jinak, já ještě u divadla nekončím…
