„Ateliér Rafael byl jedním z nejznámějších a nejdéle existujících ateliérů v Brně, jehož vlastnictví bylo předáváno v rodině z generace na generaci,“ věnovala se tomuto „fotografickému uměleckému ústavu“ někdejší studentka Masarykovy univerzity Kateřina Rusňáková ve své práci Brněnská živnostenská fotografie do roku 1948.
Otec a syn Klíčové svůj fotoateliér založili roku 1864 a kromě fotografických portrétů se věnovali také olejomalbě a litografii. „Ateliér prospíval velmi dobře již od svého založení a jeho další rozkvět ještě podpořilo časté fotografování vojáků v době prusko-rakouské války v roce 1866. Díky úspěchům na poli fotografickém, které následovaly v dalších letech, si nechala rodina Klíčů postavit dům, upravený speciálně k účelům fotografie. V té době v ateliéru pracovala celá rodina včetně nevlastních bratrů Karla Klíče,“ líčí další osudy ateliéru Rusňáková.
Fotili Janáčka i jeho dceru Olgu
Po dvou letech sice syn Václav z Brna odešel, ale brněnský závod pod vedením jeho otce nadále vzkvétal. Po smrti Klíče staršího v srpnu 1886 jej pak vedla jeho manželka Julie Klíčová, po které vedení převzal roku 1892 Klíčův syn z druhého manželství.
„Ten doplnil název firmy na C. k. Dvorní umělecký ústav pro fotografii, malbu a světlotisk a přestěhoval firmu na ulici Nová 4,“ uvádí Rusňáková další adresu v dnešní Lidické, kde se tomuto až do roku 1902 jedinému českému fotoateliéru Brna nadále dařilo. „Díky tomu si během let zařídili další filiálky ve městech Prostějov, Kroměříž, Vyškov a Rosice,“ doplňuje Rusňáková.
Brněnská provozovna se až do první světové války věnovala převážně portrétní fotografii, a tak se v jejím hledáčku objevili patrně všichni slavní Brňané včetně skladatele Leoše Janáčka a jeho dcery Olgy. Skvělé kvality dosahoval ateliér i vlastní výrobou fotografického papíru, na nějž tam nanášeli emulzi, jakou zatím ve velkém nedokázaly továrny vyrobit.
Olga Janáčková na portrétním snímku z ateliéru Rafael
Malou senzaci objevila Rusňáková v prvním čísle Fotografického obzoru z roku 1910. Našla zde snímek dámy sedící v lužáneckém parku, který 24. dubna 1908 pořídil nejspíše Jaroslav Klíč. Ten byl v českém fotografickém časopise vytištěn trojbarevně coby vůbec první autochrom neboli raný proces barevné fotografie patentovaný roku 1903 bratry Lumiérovými.
Po první světové válce vedl podnik Jaroslav Klíč, vnuk Karla Klíče staršího. Při ateliéru zřídil i zvětšovací ústav nejen pro fotografy z povolání, ale stále častěji také pro fotoamatéry, kteří byli tehdy vesměs na pomoc profesionálního ateliéru odkázáni.
I mezi válkami šlo stále o nejuznávanější brněnský ateliér portrétní fotografie, ale věnovali se tam už i fotografování krajin, interiérů a exteriérů. „Ateliér definitivně zanikl po Jaroslavově smrti někdy kolem roku 1948,“ doplňuje Rusňáková.
Bouřlivák a vynálezce
Celosvětové slávy dosáhl hlavně syn nejstaršího Karla Františka Klíče s prostředním jménem Václav, který v už zmíněném roce 1866 opustil Brno, „pravděpodobně protože mu nenabízelo prostor pro jeho tvůrčí ambice“, soudí Rusňáková.
Karel Václav Klíč byl pozoruhodná a všestranně talentovaná osobnost. Přitom to od útlého dětství neměl vůbec lehké. „Narodil se 30. května 1841 v Hostinném v továrenském domě tamní papírny, které se dodnes říká Labský mlýn,“ zjistil publicista Jiří Štefek.
„Malému Karlíkovi záhy zemřela matka. Malé batole tak muselo vyrůstat u příbuzných, kde nešikovné chůvě vypadlo z náručí a zlomilo si nohu. Ta však nehodu zapřela a pak se neustále dumalo, proč malý kluk stále napadá na nožičku. V této divoké a vyhrocené době však nebylo příliš času vyšetřovat, co se stalo, nebo to snad léčit, a tak se to nechalo být. V důsledku toho Karel pak po celý život kulhal,“ popisuje novinář a dodává, že když bylo klučíkovi sedm let, vrátil se do péče svého otce, už tehdy veřejně známé osobnosti přátelící se třeba s Karlem Havlíčkem Borovským nebo Boženou Němcovou.
„V revolučním roce 1848 stál v Praze na barikádách a vysloužil si trvalou pozornost represivních c. k. orgánů,“ pokračuje Štefek a dodává, že otec šel rovněž mezi prvními také za rakví K. H. Borovského, když krátce po návratu z vyhnanství v Brixenu zemřel.
A jeho syn toto všechno sál plnými doušky. Byl za svou kresbu, v níž hanobil c. k. ministra Rakouska, dokonce vyloučen z pražské malířské akademie a po skandálu na policejním komisařství vypovězen z Prahy. Chvíli se pak živil malováním a nakonec dostudoval i akademii.
Karikatura Richarda Wagnera
Když pak krátce vedl v Brně zmíněný ateliér Rafael, v roce 1866 fotil také vítězné Prušáky ze zmíněné prusko-rakouské vojny. Po přesídlení do Budapešti se zase živil kresbami pro časopis Kulihrášek a od roku 1869 se stal ve Vídni ve společnosti herců a zpěváků velmi úspěšným „koncertním malířem“.
„Bravurně kreslil vážně i karikatury, pravou i levou rukou, zády k obecenstvu nakreslil celou první řadu, kreslil i vzhůru nohama. Namaloval například portrét Jindřicha Fügnera, jednoho ze zakladatelů Sokola, vůdce italských nacionalistů Giuseppa Garibaldiho, Františka Palackého a další,“ píše se o něm na stránkách školy z jeho rodného Hostinného, která dnes nese jeho jméno.
„Díky tomu byl nesmírně populární a jeho ekonomická situace se začala lepšit,“ pokračuje Štefek v líčení umělcových osudů. Ve Vídni se 12. května 1870 oženil s Marií Fischerovou. A po roce opět začal vydávat svůj vlastní časopis Humoristische Blätter – Humoristické listy.
Za objevem byla náhoda
Mezitím umělec přemýšlel, jak by mohl své kresby a obrazy rozmnožovat tiskem tak, aby na nich vydělal. „V té době totiž existoval pouze jediný způsob tisku obrázků – rytci jenom ručně přerývali předlohu do kovové desky, což byla neskutečně úmorná, drahá práce a limitovalo to okruh lidí, kteří si mohli taková díla koupit,“ vysvětluje Štefek, co předcházelo fenomenálnímu vynálezu, k němuž se Klíč dopracoval vlastně čirou náhodou.
„Když den před Silvestrem prováděl pokusy s měděnou deskou, práce se mu nedařila, a tak ji odložil do zásuvky. V ní byl uložený asfaltový prášek k naprašování desek pro tisk z výšky; ten se zvířil, usadil se na měděnou desku a nešel oklepat. Pak ale Klíče napadlo nahřát desku nad plamenem tak, aby se k ní asfaltový prášek přitavil, do této vrstvy vyleptal obrázek a nechal zhotovit otisky. Byly dokonalé, a tak hned první obrázek věnoval své ženě jako novoroční dárek,“ popisuje text na webu Základní školy Karla Klíče zrod jeho světové techniky v roce 1878.
Portrét malého školáka z ateliéru Rafael
Tuto takzvanou heliogravuru neboli klíčotypii bylo zatím možné použít jenom pro tisk na ručním lisu, jenže vynálezce ji brzo zdokonalil tak, že nahradil asfaltové zrno pravidelnou jemnou sítí. „Zrodil se rotační stírací hlubotisk, dodnes nejdokonalejší reprodukční technika pro kresby, obrazy a fotografie,“ nezastírá hrdost stránka po Klíčovi pojmenované školy v Hostinném.
Dodává, že nová polygrafická technologie našla rychlé uplatnění v průmyslovém tisku ilustrovaných časopisů, obalů a dalších uměleckých děl. „Díky tomu lze Klíčův vynález srovnat s vynálezem knihtisku Johannese Gutenberga,“ pyšní se svým rodákem Základní škola Karla Klíče.
Jistým paradoxem ovšem je, že si svůj vynález nenechal patentovat a vlastně tak o něj přišel. „Po první světové válce nastal jeho životní pád. Úřady v Československu na Klíče pohlížely jako na Rakušana a všechno mu zabavily. Vrátil se proto do Vídně, kde dožil zbytek života už takřka slepý. Zemřel 16. listopadu 1926 ve věku 85 let,“ dodává publicista Štefek.
