Nedávné asijské putování Filipa Vítka vlastně začalo v Africe. Její západní část loni i s dalšími spolucestujícími projel ve starém transportéru Volkswagen T4 z Brna přes Maroko až do Ghany. „A tam mi přišlo, že když už jsme v půlce, tak by se to mělo dojet,“ popisuje rozhodnutí, které původně neplánoval.
Po návratu domů tak nachystal novou expedici, která má tentokrát vést po západním pobřeží Afriky až do jihoafrického Kapského města a poté po východní části kontinentu zase na sever. K tomu však potřeboval lepší auto. „T4 v devíti lidech vás totiž obrovsky limituje, nemůžete s ním jet jinde než po hlavních silnicích. A navíc už jsem nechtěl trávit tolik času v servisech,“ vysvětluje Vítek, který původní vůz prodal v Gambii.
 |
Nakonec se rozhodl pro teréňák Toyota Land Cruiser 100, který uveze šest pasažérů. Kvůli ceně se poohlížel po ojetém kusu. „Jenže u nás jich moc není a jsou drahé. Náhodou jsem se dozvěděl, že jich je naopak hodně v arabských zemích, kde jsou levnější a navíc díky suchému klimatu ve větší kvalitě. A chytla mě představa dobrodružství, že sem to auto přivezu,“ odhaluje.
Svůj vysněný vůz z roku 2000 našel přes Marketplace, tedy facebookové tržiště, v Dubaji ve Spojených arabských emirátech a kontaktoval majitele.
„Nevím, jestli věřit na osud, ale s tím borcem jsem se měl potkat. Je to Pákistánec, který žije čtrnáct let v Dubaji, a neskutečně férový člověk, který mě během procesu nákupu měl několikrát na lopatě a mohl mě obrat o peníze, ale vždycky držel slovo a doteď mi pomáhá. Když jsem později jel do Česka, tak mi každý den volal, jak to vypadá a jestli je auto v pořádku,“ líčí čtyřiačtyřicetiletý dobrodruh žijící v Kunicích na Blanensku.
Z autolakýrníka tesařem
Mít auto v Dubaji a moci s ním odjet jsou však dvě rozdílné věci. Vítek tam původně vzal ženu a děti na rodinnou dovolenou s tím, že s nimi pak vyrazí přes Írán nazpět, ale od místního úředníka slyšel, že legálně vycestovat z území emirátů není možné. To jej paradoxně ještě víc nakoplo.
„Zkrátka jsem se kousl, že to musím dokončit. Jedinou cestou bylo stát se dubajským občanem, respektive získat zdejší rezidenční víza. To zabralo několik měsíců a obnášelo to najít si tam práci. Tu mi dal ten autolakýrník, který mi auto prodal,“ přibližuje Vítek spolu s úsměvnou historkou, že kvůli chybě úředníka měl v dokumentech uvedeno „carpenter“, tedy tesař, místo „car painter“, tedy autolakýrník.
Úplatek nedávám, volím strategii na blbečka, líčí cestovatel po západní Africe |
Jako přechodný dubajský rezident konečně mohl vyvézt svůj bílý Land Cruiser ze země. Vyřídil si ještě karnet, tedy obdobu pasu pro auta, a vydal se na cestu spolu s pěti parťáky z Česka, kteří za ním přiletěli. „Ale pořád zbývala spousta neznámých, jestli se nám to povede,“ připomíná.
Na trase čítající 6 200 kilometrů nejprve projeli okrajovou částí Saúdské Arábie a Kuvajtem, než dorazili do největšího lákadla v podobě Iráku. „Dopřáli jsme si v něm šest dní a musím říct, že byl úžasný. Samozřejmě je to proti Saúdské Arábii nebo Kuvajtu – o Dubaji nemluvě – velký skok ohledně kvality života a turisty jsme tam takřka nepotkali. Ale lidé jsou tam vstřícní, zdraví vás, usmívají se a často vás nenechají zaplatit. Jakožto hosté jste tam ctění a lidé jsou z vás paf. V tomto je to čistý a nezkažený arabský svět,“ básní Vítek.
Rozstřílený i kouzelný Mosul
Vedle jiných zajímavých míst navštívila česká skupinka také Mosul, který byl symbolem moci Islámského státu a později dějištěm nejznámějších bojů s jeho představiteli.
„Právě Mosul pro nás byl nejsilnějším zážitkem. Je samozřejmě částečně rozstřílený a musela to tam být opravdu strašná bitva, ale vedle toho tam funguje normální život s úžasnou atmosférou. Měl jsem také štěstí, že jsem se přidal ke dvěma dědům na ulici a zahrál si s nimi vrchcáby, čímž se mi splnil opravdu velký sen,“ svěřuje se Vítek.
Největší riziko v Iráku bylo přecházení silnice, líčí lékařka z mise |
Obavy kvůli bezpečnosti v Iráku necítil. „Je to jenom o tom, jak to má člověk nastavené v hlavě. V telefonu jsme sledovali, odkud kam na Blízkém východě lítají rakety, a stalo se nám, že z okresu, kde jsme zrovna byli, vylétly nějaké drony na Izrael. Ale to jsou věci, které člověk nemůže řešit. Největší nebezpečí na takových cestách stejně představují klasický banditismus a samozřejmě běžná kriminalita,“ míní cestovatel.
„Všude jsou tam check pointy a kam nás pustili, tam jsme jeli. Na hlavní trase to bylo v pohodě. Navíc jsem pozitivní člověk. Všude dávám lidem najevo, že je mám rád, a oni mě pak mají rádi taky,“ nastiňuje svou strategii.
Přestože Irák sužuje řada problémů, depresivně během krátké návštěvy nepůsobil. „Samozřejmě se tam dějí šílené věci, to nejde zastírat. Je strašné, že nějaké šíitské milice odpalují bez souhlasu vlády rakety. Ale během té chvíle, co jsme tam strávili, jsme se cítili dobře a bezpečně. Návštěvu Iráku můžu vřele doporučit. Samozřejmě to pro cestovatele není ideální začátečnická země, ale když člověk ví, jak se tam chovat, neměl by mít problém,“ je přesvědčen Vítek.
Nemožné? Aspoň to zkuste!
Chvíle napětí pak zažili muži z Česka na hranici mezi iráckým Kurdistánem a Tureckem. „Nevěděli jsme, jestli jsou všechny byrokratické náležitosti v pořádku, ale naštěstí byly. Na hranici jsme strávili jen dvě hodiny a 38 minut, což je vynikající čas,“ libuje si Vítek, který celou cestu z Dubaje na Blanensko zvládl za dvanáct ní.
V Evropě pak auto s dubajskými značkami vyvolávalo údiv, a to nejen u celníků. „V Brně mě kvůli tomu stavěl policista, ale když jsem mu řekl, že jedu až z Dubaje a chybí mi posledních třicet kilometrů domů, tak mě nechal jet,“ usmívá se dobrodruh, který za sebou má mnoho expedicí i výstup na sedmitisícovku a pokus o zdolání osmitisícovky.
Orientalistka: V Afghánistánu je po 20 letech bezpečno, svoboda ale lidem chybí |
Příští rok se chystá na zmíněnou cestu kolem Afriky, na kterou nabere i zájemce. „Ale většina etap už je plně obsazená. Největší taháky jsou Mali a Burkina Faso, kam se opravdu nejezdí. Na férovku říkám, že mám obavy, což jsem přiznal i ženě, ale jsem v kontaktu s místním člověkem, takže se budeme snažit jezdit co nejbezpečnější cestou,“ avizuje Vítek.
A co jej vlastně pohání k plnění na první pohled těžko splnitelných misí? „Každý hledá v cestování něco jiného. Pro mě je to hec. I ve své lektorské práci bojuji s tím, když někdo říká, že je něco nemožné. Třeba se to tak nakonec ukáže, ale mou podstatou je to aspoň zkusit,“ hlásí.
