Michala Zdrubecká se hodně směje a přitom líčí svůj - pro městského člověka neobvyklý - příběh. Farma Amálka je čistě rodinný podnik naplno fungující teprve od roku 2016, hlavními postavami jsou ona a její tatínek Vratislav. Dvaadvacetiletá slečna má na starosti zvířectvo, otec výrobu sýrů. Do té se zanedlouho zapojí i maminka, dosud na mateřské dovolené.
O tom, že chce farmařit, měla jasno od osmé třídy. Přitom do dvanácti vyrůstala v Brně, až pak se rodina přestěhovala do Karolína. „A pak jsme si pořídili první kozu, jmenovala se Amálka,“ popisuje Zdrubecká a vysvětluje tak i název farmy, jejíž vznik se datuje do roku 2009. Dnes po pastvinách v blízkosti rodinného statku běhá kolem šedesáti koz, ovcí mají ke dvacítce. Patří k nim i oslice či dva ovčáčtí psi.
Pro Zdrubeckou to znamená vstávání hluboko za tmy, aby už ve čtyři byla u zvířat a obstarala je, to stejné se opakuje v osm, ve tři odpoledne a večer. V zimě chodí kontrolovat počty přírůstků, kozy krmí, postupně kůzlata odstavuje, hlídá ty, které třeba „prvničky“ odmítly. „To pak kůzlata krmíte jako mimina,“ přibližuje.
Teď momentálně je na farmě relativní klid, ale každý rok je to jinak – právě podle doby, kdy která koza porodí. „Ale už se připravuju na shon, který přijde. Počítám, že v březnu začnou rodit prvničky, a to bude hrůza. Některá kůzlata už budu mít odstavená, takže budu dojit. A do toho budu muset oddojovat prvničky a starat se o čerstvé přírůstky. Kolem nových matek, než si zvyknou, se člověk naběhá,“ popisuje Zdrubecká.
Nejlíp se mají kůzlata
Kůzlata jsou u matek dva měsíce, po prvním měsíci života začínají žrát seno. Na jaře se junioři přesunou na druhou pastvinu, kde jsou vlastně nepřetržitě. Po roce a půl je Zdrubečtí připouštějí a po kozím porodu mají dojnice. „Kůzlata se mají nejlíp. Jen tak se pasou, nikdo po nich nic nechce. Já za nimi vždycky dojdu a zdravím je ,Ahoooj, děcka’,“ líčí nadšeně mladá žena.
Velké a zvyklé kozy se dojí, dojí a dojí. Aby rodina vše zvládala, chce mléko získávat od maximálně čtyřiceti koz a dvaceti ovcí. Je potřeba vědět, která koza dobře drží, která má dobrá kůzlata. A také o těch, od nichž potomky a potažmo mléko nechtějí. Ty jdou na prodej, stejně jako kozlíci.
Kozí stádo Zdrubecká připodobňuje ke gangu. „Kozy se mezi sebou furt perou. Jedné se při pranici zasekla noha v rozích druhé a teď ji má otočenou do zatáčky nahoru, takže chodí jen po třech. Ostatní kozy ji vytrkaly úplně pryč z pastviny, našla jsem ji samotnou kdesi u plotu a musela dát do chlívku. Ale přece nezabiju zvíře, které je dobré, žere, pije, jen má nohu nahoru. Kozy se s ní pak začaly znovu kamarádit, takže už zase běhá na pastvě s ostatními,“ říká Zdrubecká.
Aby mohla svou vysněnou práci se zvířaty dělat, vyučila se v oboru zemědělec-farmář. Maturita ji ale teprve čeká. Její otec prošel studiem na Mendelově univerzitě v Brně, kde absolvoval sýrařský kurz.
Nabídky řetězců odmítli
Během dne nebo dvou se mléko, které dcera Michala předá svému otci Vratislavovi, mění v sýry. Čerstvé i pařené. Právě za přírodní pařený sýr si farma Amálka odnesla ocenění, přidávají do něj ještě medvědí česnek a chilli. V nejbližší době je bude možné ochutnat na brněnském veletrhu Salima, kde je regionálním specialitám věnovaná samostatná sekce.
„Vzorek jsme poslali spíš tak z legrace a získání Regionální potraviny nás i zaskočilo. A pak ten zájem,“ směje se Zdrubecká.
S oceněním přišly i nabídky z velkých řetězců, ale ty odmítli. „Chceme opravdu zůstat místním výrobcem a dodávat třeba do nám blízkých obchodů se zdravou výživou. Určitě neplánujeme přijmout deset zaměstnanců a sýry chrlit ve velkém,“ poznamenala Zdrubecká.
A tak když jsou várky hotové, otec sedne do auta a rozveze je po okolí. Zatím nejdál je najdou zájemci na vybraných místech v Brně, Blansku nebo Letovicích.
Dopřávají si sami pořád mléko a sýry po všem tom shonu mezi zvířaty? „Když něco zbude, tak ano. Ale my jíme všechno, není to tak, že bychom se pořád cpali sýry,“ směje se Zdrubecká.
