Přichází Vánoce, ale mnoho lidí trápí krize, vysoké ceny potravin i energií. Projevuje se to nějak v kostele?
Pro mě je důležité, aby se o Vánocích v kostele lidé cítili dobře, aby vnímali, že jsou přijati. Bezprostředně se to tam tedy neprojevuje, ale z mnoha rozhovorů vím, že tyto skutečnosti lidi trápí, dotýkají se i mě. Věřím, že v kostele může člověk získat určitý nadhled a důvěru, že i tyto těžkosti se dají zvládnout.
Co znamenají Vánoce pro vás?
Můj pohled na Vánoce se pochopitelně v průběhu života změnil. Jinak jsem je bral jako dítě, kdy jsem se nejvíc těšil na dárky, jinak jako dospělý, kterého se především dotýká radostné vánoční poselství. I jako vojenský kaplan jsem vnímal, že lidé, kteří se nepovažují za věřící, často chtějí něco víc než jen nabídku zboží. Ale nikdy bych nechtěl moralizovat nebo lacině vzdychat nad komercí.
Jak vlastně prožívají Vánoce vojáci na misích?
Jako vojenský kaplan jsem vždy prožil Vánoce doma, v Česku, na misi v zahraničí jsem prožil Velikonoce. Od kolegů však vím, že vánoční období je pro vojáky obzvlášť náročné. V terénu si nejvíce uvědomují tíhu svého povolání, i to, že nemohou být se svou rodinou. Záleží i na situaci v dané zemi, kde jsou mnohdy podmínky zcela odlišné od toho, co bychom si spojili s vánoční atmosférou.
Vaši dva bratři, Pavel a Stanislav, jsou oba také kněží. Je to obvyklé?
Není to úplně obvyklé, ale ani zcela výjimečné. I v brněnské diecézi, do které patřím, jsou další tři kněží z jedné rodiny. V hradecké diecézi jsou dokonce dvě rodiny, kde jsou čtyři kněží.
Prožijme Vánoce jako takovou kardiologickou záležitost, vzkazuje brněnský biskup |
Co dáváte do vánočních či novoročních kázání, akcentujete třeba naději? A změnil na nich obecně něco covid a současná krize?
S každým rokem, ať krizovým nebo ne, se snažím dávat do kázání něco nového, aby se to přímo dotýkalo skutečností, které prožíváme, ať je to covid nebo agrese Ruska vůči Ukrajině, a nešlo jen o nějaké zbožné fráze. A naději? Určitě, protože Vánoce jsou obdobím velké naděje a důvěry, což se snažím vždy zdůraznit. Tehdy přijdou do kostela i lidé, kteří tam běžně nechodí. Vždy si přeji, aby si odnesli něco hezkého do svého života, co jim pak dává odvahu zápasit s jeho těžkostmi.
Zároveň je pro mě důležité, abychom se v adventní době, kterou teď prožíváme, na Vánoce připravovali, ale nechtěli do nich vstoupit předčasně. Na některé krásné věci je dobré čekat. Trochu teď odbočím, mám moc rád hory. A je úplně něco jiného, když na horu vylezu sám a zakusím radosti i těžkosti spojené s výstupem, někdy dlouhým, než když se tam vyvezu lanovkou. V prvním případě je prožitek krásy na vrcholu daleko hlubší než při lanovkové pohodičce.
Proč lidi tolik přitahují Vánoce a ne Velikonoce, které jsou pro církev důležitějším svátkem?
Pro křesťany jsou největším svátkem nepochybně Velikonoce. Jenže jejich symbolem je kříž, tedy krutý popravčí nástroj. To není nic přitažlivého, dotýkáme se tajemství smrti, které někdy raději ze svého vědomí vytlačujeme. A víra, že Ježíšova smrt neznamenala absolutní konec, se snadno může zdát jen pověstnou lacinou berličkou. Centrem Vánoc je naopak narození dítěte. To se dotýká každého normálního člověka, přirozeně to v sobě má poezii a krásu. Skutečné Vánoce byly přitom strašně obyčejné, kdesi v chlívku u Betléma se narodilo dítě. Právě v té prostotě a jednoduchosti je nádherný symbol Vánoc, že k tomuto dítěti může přijít každý, což také o Vánocích zdůrazňuji.
Nemůže za oblibou Vánoc být to, že se dostávají dárky?
Dárky samozřejmě dělají hodně, zvlášť pro děti. Je naprosto pochopitelné, že ty se těší daleko víc na Vánoce než na Velikonoce, jak jsem se zmínil, bylo tomu tak i u mě. Vánoce jsou přístupné opravdu všem, krásu Velikonoc člověk objevuje až postupně.
Češi víru nevyznávají, ale nosí ji v srdcích, míní farář oceněný papežem |
Je nějaký klasický mustr na to, kdo je věřící a kdo chodí do kostela?
Sociologické průzkumy možná odhalí určité zákonitosti, ale já žádný konkrétní mustr nevidím, vždy je to taky tajemství konkrétního člověka. Na některých místech, zvlášť ve větších městech, se mohou u daného kostela soustředit lidé z určité sociální vrstvy. Osobně jsem v kontaktu především se studenty a s vysokoškolsky vzdělanými lidmi, jinde tomu může být jinak. I dnes jsou tradičnější oblasti, kde je zvykem chodit do kostela, především na venkově. Ve městech je víra více spojena s osobním rozhodnutím.
Chodí lidé do kostela i jen tak nadivoko, když mají okamžitý problém, aby pak na Boha zapomněli?
Ano, jsou lidé, kteří se obracejí k Bohu nebo přijdou do kostela jen tehdy, když mají problém, jinak na praxi víry rezignují. Ale vím o dost lidech, kteří rádi přijdou do kostela mimo bohoslužby, aby se zastavili, ztišili nebo si srovnali myšlenky. To v Brně zvlášť platí o kostelu sv. Jakuba. Když jsem ještě jako vojenský kaplan působil na Univerzitě obrany, víckrát jsem slyšel: „Víš, já úplně věřící nejsem, ale když mám nějaký problém, jdu do kostela k Jakubovi, protože se tam cítím dobře. Zastavím se tam a trochu si porozjímám.“
Věří dnes v Boha více nebo méně mladých lidí než dříve?
Základní otázkou je, co znamená věřit. Mnoho mladých lidí dnes hledá něco duchovního, někdy i v jakési směsi z různých náboženských tradic. Vidíme to i v nabídce různých „duchovních“ cest nebo alternativních kurzů, často ovlivněných východní spiritualitou. Křesťanství se některým zdá zastaralé, pro jiné je problémem, že je spojené s církví. Obecně dnes panuje nedůvěra k institucím, navíc některé průšvihy, třeba sexuální zneužívaní, církvi rozhodně na věrohodnosti nepřidaly.
Setkávám se s mladými, kteří mi řeknou, že věří v Boha, ale nechtějí mít kontakt s církví. Ale pořád je tady živé společenství mladých lidí, kteří věří a zapojují se do života církve, je to už ovšem jiné než v době po konci komunistického režimu. Jednou z nabídek adventní doby jsou takzvané rorátní bohoslužby brzo ráno, obvykle kolem šesté hodiny, které se slaví jen za světla svící, a je pro mě krásným zážitkem a povzbuzením, když je slavím v kostele plném mladých lidí.
Jan Pacner
|
Takže církev má stále svou roli.
Ano, má, ale musí být vnímána jako živé společenství lidí, ne jako jakási náboženská byrokratická organizace. V této podobě je často odmítána.
Když se podíváme na čísla, proč myslíte, že je tolik věřících na Slovensku a u nás mají lidé spíše tendenci nevěřit?
Vždy hraje roli víc faktorů, odpověď značně zjednoduším. V Česku se odklon od katolické církve projevoval už od dob Mistra Jana Husa. Klíčovou roli hrála i násilná rekatolizace po Bílé hoře v 17. století. Přestože v době národního obrození hráli významnou roli i katoličtí kněží, obecně panovala představa, že dobrý vlastenec nemůže být katolíkem, protože vládnoucí Habsburkové byli až příliš spojeni s katolickou církví. To se velmi silně projevilo po vzniku Československa, který je spojen s velkým odklonem od katolické církve.
A Slovensko?
Slovensko vždy bylo spíš tradiční a hospodářsky méně rozvinutou zemí, vztah ke katolické církvi neutrpěl podobné rány jako v českých zemích, což mimochodem vytvářelo velké napětí po vzniku Československa, kdy mnozí Slováci těžce nesli působení českých učitelů, kteří byli mnohdy kritičtí k víře a zvlášť katolické církvi. Na Slovensku přitom víra byla a na některých místech stále je jakousi samozřejmostí, ale na druhou stranu chybí osobní rozhodnutí člověka. Zvlášť mladí lidé při odchodu z domácího prostředí často praxi víry opustí.
Teď se trochu vrátím o dva tři roky zpět, do období krizového pandemického roku. Jak jste ho psychicky prožil?
Určitým způsobem to pro mě bylo náročné, v období izolace jsem se ale mohl víc zastavit a hlouběji přemýšlet nad tím, co jinak dělám spíše automaticky. V této době pro mě bylo též povzbuzením, že jsem měl u jedné rodiny, která žije na naší faře, hezké zázemí. Nepochybně však ty roky náročné byly, zejména povzbuzování některých lidí, kteří byli na pokraji zhroucení. Zajímavé je, že už jsem to do značné míry vytěsnil, zdá se mi, jako by se to stalo daleko v minulosti a nebyla to vůbec pravda.
Zažil jste i nějakou velkou osobní krizi v tu dobu?
Ne. Zároveň jsem vnímal, jak bolestně tahle doba dopadala na lidi a rodiny, někdy to pro mě bylo těžké. Obzvlášť bolestné byly příběhy dospívajících, kteří v čase izolace ztratili nejen aktivitu, ale i chuť do života, o tom by hodně mohli vyprávět psychologové.
Mezi vojáky jsem potkal málo ateistů. Mise s nimi je dar, říká vojenský kaplan |
A jak prožila tu dobu církev?
Nedá se to říct obecně. Byla místa, kde se v rámci možností udržoval určitý život farnosti nebo společenství, jinde spíš ne. Za dodržování hygienických opatření jsme se snažili využít dostupné možnosti, třeba nabízet individuálně svaté přijímání, když nebyly povolené bohoslužby. Mnohé farnosti využívaly YouTube, také jsem tam každý týden nahrával několikaminutové video se zamyšlením k neděli. Můj velice silný osobní zážitek byl na Zelený čtvrtek v roce 2020, kdy se z kostela svatého Jakuba přenášela bohoslužba pro Českou televizi, na které nás podle nařízení mohlo být jen sedm „účinkujících“. Bylo zvláštní být v našem obrovském kostele v takto malém počtu.
Během covidu a krize jste připravovali rekonstrukci kostela svatého Jakuba. Zpomalilo vás to?
Fyzicky jsme začali s opravami kostela až po covidu, tedy až po letech 2020 a 2021, a rekonstrukci jako takovou to nezasáhlo. Projevilo se to však, společně s válkou na Ukrajině, v podstatném navýšení cen. Oprava probíhá dobře, ale když se pustíte do tak velké stavby, objeví se poškození, která ani při podrobném průzkumu patrná nebyla.
A velmi předběžně, kdy by měla být oprava kostela dokončena?
Do kostela bychom se měli vrátit na jaře příštího roku. Věřím, že se nám tam znovu podaří nastavit atmosféru, jaká byla předtím, a nabídnout i něco nového. Aby, kromě toho, že se tam bude scházet naše farnost k bohoslužbám, tam lidé přišli vydechnout si, porozjímat, vnímat, co je v životě podstatné a povzbudivé, jako kolegové z Univerzity obrany, o nichž jsem se zmínil.
17. dubna 2023 |