Přečetli byste si dobrovolně 350 stran tlustou knihu Byla jsem ženou slavného muže o životě Stanislava Kostky Neumanna z pera jeho ženy Boženy Neumannové? Asi jedině jako povinnou školní četbu. Jenže pozor: tahle kniha se povinnou školní četbou pro základní školy nejspíš nikdy nestane.
Je to totiž po čertech silné a opravdové čtení. Na literáty počátku 20. století (Gellnera, Tomana, Těsnohlídka, bratry Čapkovy a kupu jiných) se dívá sice "od sporáku", u kterého Božena Neumannová trávila podstatnou část svého života se slavným literátem (kterému v knize říká Bouřlivák), díky čemuž ovšem nesmlčí žádnou z čistě lidských stránek českého literárního panteonu.
A pokud si myslíte, že až dnešní bohémové jsou nezodpovědní ochlastové s dluhy, pak Božena Neumannová svědčí takřka na každé stránce své knihy, že i pozdější čítankové modly byly za jejích mladých let ve skutečnosti velmi lidské, občas opilé, nespolehlivé a zadlužené vyžírky.
Vyloučen už v roce 1929
Suchou nit nenechá zejména na svém životním druhovi, komunisty opěvovaném básníku, který kromě nádherných veršů o přírodě (i své životní družce) napsal také iniciační sbírku proletářské poezie Rudé zpěvy.
Jako bytostný anarchista podepsal však už v roce 1929 Manifest sedmi a byl vyloučen z Komunistické strany Československa. Pozdější KSČ si ovšem jeho dílo po únoru 1948 účelově přivlastnila a udělala z něj proletářskou modlu, jíž nebyl ani vzdáleně.
Takže bylo třeba, aby se poněkud "pozapomnělo" třeba i na jeho text z roku 1904, který ve své knize naopak cituje Neumannová: "Nový majestát se nám vztyčuje, nové veličenstvo: dělník. Nezbude než podkopávati i jeho trůn. Chceme ruku podati druhu v boji za svobodu a spravedlnost; na ruku nastavenou k líbání naplijeme."
I když jeho žena takřka na každé stránce popisuje další a další hříchy, ponížení a surovosti, která na ní její domácí tyran páchal, zároveň nemůže zapřít, jak jej celý život opravdu (beznadějně) milovala, vždycky mu všechno nakonec odpustila a vrátila se k němu. Ačkoliv to nikdy nevysloví přímo, Neumannova brutální otevřenost jí byla dražší než třeba láska depresivního Rudolfa Těsnohlídka nebo cituplnost jejích dalších obdivovatelů.
A nadto je jisté, že tahle nemanželská dcera něžných a milujících rodičů měla v sobě značné sklony k sebeobětování i odpuštění včetně velké náklonnosti ke geniálním talentem obdařeným lidem písma či verše. A to Neumann jednoznačně byl.
Červená knihovna
Bereme-li ovšem knihu především jako snůšku drbů o slavných osobnostech Neumannových let, počteme si v ní skoro jako v Blesku. Autorka své vzpomínky "hodila na papír" mezi lety 1948 až 1951, tedy v době největší Neumannovy adorace novým totalitním režimem, kdy neměly žádnou šanci dočkat se oficiálního vydání.
I proto si nebrala nižádné servítky, neužila žádné autocenzury a napsala všechno s naprostou upřímností. Na jejím stylu je sice zároveň vidět, že nešlo o vrcholnou literátku -jak v připojeném rozhovoru trefně podotýká vydavatel Miroslav Balaštík, "jak sklouzává do červené knihovny, když mluví o své lásce k Bouřlivákovi, občas zase až k nenávistnému feministickému pamfletu, když líčí, jak ji ten její Bouřlivák týral", ovšem i to má svou výpovědní hodnotu, která prozradí mnohé o autorce a jejím přístupu k tématu.
A kromě dokumentu o literárním a společenském dění ve Vídni a Brně té doby, které máme možnost spatřit ze skutečně nezvyklého úhlu ženy v domácnosti, se tu z první ruky dočteme též o praktických stránkách tehdejšího života (hospodaření, cestování, nakupování či zdravotnictví), které před sto lety vypadaly docela jinak.
Pomstychtivost nešťastné ženské?
Dlouhá léta života nemanželské družky (s dcerou, kterou nerozvedenému Neumannovi porodila za svobodna) nepřidala Boženě Neumannové na smířlivosti.
A velké literáty té doby ani svého pozdějšího muže opravdu nešetří možná též z jakési až bezmocné ženské pomstychtivosti. Na druhé straně základ jejích historek je nejspíš zcela pravdivý. Tedy i slavná epizoda s básníkem Karlem Tomanem, který "se u nás bez jakýchkoliv okolků uhnízdil", aby s Neumannem vymetal brněnské či bílovické hospody - a jehož opilecká "nechuť k záchodu byla tak silná, že ji nedovedl skoro nikdy přemoci, a já pravidelně po něm sušila potom peřiny, prostěradlo, slamník anebo umývala podlahu".
Nebo její líčení "pokryteckého svatouška" Jakuba Demla, kterému měla za zlé jeho nakládání s ženami (u nichž mu prý vždy šlo jen o "záloženské knížky), například s milenkou, "která byla vdaná a matka dospělých dcer" a již údajně "unesl a žil s ní nějaký čas v Praze, až jednoho dne objevilo se před domem auto, z něhož vystoupil manžel a svoji ženu odvezl z bytu tohoto osvíceného kněze a zavřel ji do ústavu pro choromyslné, prý pro náboženské šílenství".
Bratři Čapkové jsou u Neumannové podvodníci, kteří obkreslili a opsali díla jiných, a spolu s mužem o nich mluví jako o "eskamotérech myšlenek a slov, která si vypůjčovali od různých autorů".
Nešetří ovšem ani ženy, Marii Majerovou popisuje jako sebevědomou a sobeckou běhnu, která dala zavřít do blázince vlastního syna, a sestru bratří Čapkových Helenu jako "ješitnou, lakomou a také záletnou paničku".
Po druhé světové válce Neumann svou ženu definitivně opustil kvůli mladší milence, což pro ni paradoxně znamenalo "nejtragičtější čtyři roky v životě". Tehdy také začala psát své vzpomínky, jejichž vydání se pochopitelně nedožila. Peripetie uchování dvou rukopisných kopií až do roku 1998, kdy kniha prvně vyšla v brněnském Hostu, popisuje rovněž vydavatel Balaštík. A slibuje její další vydání ještě v letošním roce.
