Skončit se totiž rozhodl zakladatel scény a její umělecký šéf, charizmatický herec František Derfler. Divadlo stálo výhradně na něm. „Je mi 76 let a mám za to, že je namístě skončit včas,“ vysvětluje principál.
Ten své divadlo založil na přelomu let 1988 až 1989, kdy se jako signatář Charty 77 rozhodl inscenovat především texty autorů, již za normalizace nesměli publikovat nebo jejichž hotová díla totalitní režim vyhazoval z knihoven a veřejného povědomí.
Divadlo U stolu má v plánu uvést od 4. června svou poslední premiéru, Senecovu hru Thyestes, pak činnost ukončí. K více než padesáti, většinou zdařilým inscenacím tak už žádná další nepřibude.
Líto je to například teatrologovi a profesoru Janáčkovy akademii múzických umění Václavu Cejpkovi. „S Divadlem U stolu pro mě odchází snaha říct něco opravdově k dnešnímu světu, nestydět se za vztah k tradici a ke kontinuitě,“ teskní Cejpek. „V neposlední řadě mizí s tímto divadlem i kus poctivého divadelního řemesla,“ dodává divadelní pedagog.
Divadlo U stolu přerušilo činnost už v roce 1990. O sedm let později se ale vrátilo. „Je to poctivé, solidní divadlo, které přemýšlí o své dramaturgii a citlivě zvažuje, co chce svým divákům sdělit bez ohledu na módní trendy,“ vyzdvihl Cejpek.
Za vším je neomylný cit pro hry i herce
Důraz na dokonalé vyznění a ztvárnění hraného textu umožnila nejen pokora a očividná láska principála Derflera ke slovu vybraných her, ale i neomylná schopnost vybrat si špičkové divadelní spolupracovníky a především odpovídající interprety.
Výtvarník Milivoj Husák, choreografka Hana Halberstadt, skladatel Zdeněk Kluka i režisér Ivo Krobot pracovali s divadlem velmi pravidelně, obrovským kladem byly ale zvláště herecké výkony, protože pro výběr představitelů měl zdejší umělecký šéf v podstatě neomylný cit.
Už zesnulý Ladislav Lakomý, současní Igor Bareš, Petr Štěpán, Viktor Skála, Jan Kolařík, Jan Mazák, prvotřídní dramatické herečky Helena Dvořáková, Helena Čermáková a Marie Durnová a mnozí další představují skutečně to nejlepší, co prošlo scénami nedávného i současného Brna.
Herci i inscenace této menší scény si odnesli až nezvykle četná ocenění, například Cenu diváků festivalu České divadlo, Durychova Boží duha získala Cenu Nadace Českého literárního fondu, Calderónův Život je sen byl nominován na nejlepší inscenaci roku 2003, další ocenění sesbíralo Demlovo Zapomenuté světlo a tak dále.
Mohla by tedy scéna pokračovat bez svého zakladatele Františka Derflera? Podle Cejpka to možné není. „Divadlo U stolu nese v celé své podobě osobnostní pečeť Františka Derflera, který zde figuruje jako dramaturg, režisér i herec – jakýsi demiurg toho noblesního světa,“ potvrzuje jedinečné sepětí divadla a jeho zakladatele Cejpek.
