Krásný den vám, Evropanům, z mé rodné Volyně. Jak asi tušíte, poprvé po šesti měsících vám píšu ze svého domova. Přijela jsem sem na dva týdny, potřebuji si vyřešit zdravotní problém a sbalit si oblečení na zimu. Po dlouhé době jsem se konečně viděla se svým manželem.
Dokončila jsem svou práci v centru Lužánky, odeslala jsem několik životopisů s nadějí, že si najdu novou práci a... odjela jsem na Ukrajinu.
Řeknu to upřímně, je to tady skličující. Když přijíždíte, první dojem na vás udělají zákopy, které jsou všude okolo cest a na kterých ledabyle roste plevel. Cesty jsou už měsíce ve strašném stavu a vedle nich jsou „železní ježci“. Slouží k tomu, aby zastavily nepřítelův průjezd.
Lidé jsou v depresi a smutní, nevědí, co bude dál, jak žít a hlavně z čeho. Není práce, a když už ji někdo má, tak za minimální plat. V obchodech je sice dostatek produktů, ale ceny jsou extrémně vysoké. Lidé si prostě nemohou dovolit všechno, co potřebují, nemluvím teď o oblečení a dalších potřebách, ale o jídle.
Po dlouhé době jsem se setkala s kamarády a známými. Sašovi, kamarádovi od manžela, zemřela manželka, která byla lékařkou. Jejím posledním vzkazem bylo přání, aby do každého ruského domu vletěla raketa, aby se děti odloučily od rodičů a aby všichni zažili, jaké to je být pod palbou. Je to kruté, ale chtěla, aby Rusové zažili to, co prožívají Ukrajinci.
Volodymyrovi, našemu společnému známému, zemřel jeho 19letý syn. Je celý šedivý, ramena má svěšená, oči prázdné. Když se mnou mluví, tak mám pocit, jako by tady ani nebyl.
Manžel si našel nové kamarády z Avdijivky. Měli také svůj včelín, žili z něj, ale všechno jim zničili. Odjeli do Lucku, ze zbytků peněz si pronajali dům a teď hledají práci, která ale nikde není.
Tanya je moje bývalá spolužačka z univerzity. Její muž je už měsíc nezvěstný. Naděje, že je naživu, je mizivá. Přihlásila se do skupiny, kde lidé hledají své příbuzné z fronty. Lidí, kteří každý den žijí ve strašlivém neznámu, jsou tisíce.
A Putin na tiskové konferenci řekl: „Na Ukrajině je protiruská enkláva, která ohrožuje bezpečnost Ruska, takže cílem speciální operace je ji zničit.“ Dokážete si to představit?
Deník UkrajinkyProjekt portálu iDNES.cz, který dává prostor ženám prchajícím před válkou. Své příběhy popisují v pravidelných denících. Odrážejí jejich cestu za svobodou, hledání střechy nad hlavou i jejich každodenní život v Česku. |
Bylo prvního září, začátek nového školního roku a obchodní sezony. Je to ideální čas na plánování, lidé si kladou nové cíle... Ukrajinci ale místo toho řeší, jestli by jejich děti měly studovat online, nebo offline. Budou mít čas na to seběhnout do úkrytu, když se rozezní sirény? Jak dlouho by se tam museli skrývat? Úkryty jsou většinou ve špatném stavu, je tam zima a vlhko…
Rozhodlo se nakonec pro výuku týden ve škole a týden doma. Jak kvalitní výuka to asi bude? Chtěli byste, aby se vaše děti učily v úkrytu?
Dobré zprávy přicházejí alespoň z fronty. Naši hrdinové vstupují do Chersonu, ozbrojené síly prolomily první linii obrany. Obyvatelům Chersonu se doporučuje zásobit se vodou, nabít powerbanky a připravit ukrajinské vlajky. Ale kolik tato akce přinese obětí, se neví.
Ve stejný den si Rusové vzali na mušku jednu z našich nejlepších univerzit – univerzitu Petra Mohyly v Mykolajivu…
Tam hřmí hromy, tam umírá naše vůle, tam potřebujeme ruce, zbraně a ramena… Tohle jsem nevymyslela já, ale slavná ukrajinská básnířka Lina Kostenko. Pravda v každém slově!
