Válka dodala mému životu novou perspektivu. Jsem si jistá, že člověk nepotřebuje skoro nic. Měl by si vážit i zdánlivě nejmenších drobností, jako je křupavý chleba a polévka, kterou jsem uvařila pro své nejbližší. Člověk také potřebuje lásku, milovat svou rodinu a blízké přátele. Vám, milí čtenáři, posílám svou lásku taky.
Tento týden jsme s rodinou byli na přednášce spisovatelky Dagmar Martinkové, která nám vyprávěla o minulosti a současnosti volyňských Čechů. Koupila jsem si jednu z jejích knížek Čítanka (nejen) pro volyňské Čechy. Je to historická kniha napsaná v češtině i v ukrajinštině. Nejen že jsem se procvičila v češtině, ale také jsem se dozvěděla plno zajímavostí o Volyni.
Těžko si to dnes dovedeme představit, ale před 150 lety Češi s vidinou lepšího života opouštěli své domovy. A kam odcházeli? Na úrodnou volyňskou zem. V Česku byla půda drahá, ne tak úrodná, a navíc tam byli Češi vítáni. Ruský car Alexandr II., pod kterého tehdy Volyň spadala, Čechům udělil mnoho privilegií, muži například nemuseli na vojnu a lidé nemuseli platit daně.
První kolonie Čechů se objevily roku 1868 u města Dubne, asi padesát kilometrů od Volyně. Později se populace českého obyvatelstva výrazně rozrostla, v roce 1897 žilo ve Volyňské oblasti 27 tisíc Čechů. Ze všech Čechů, kteří emigrovali do Ruského impéria, se z nich více než polovina přestěhovala do Volyně. Informace čerpám z knihy historičky Světlany Šulhy s názvem Češi na západní Ukrajině, od usídlení až do doby reemigrace.
V Lucku dnes například najdeme budovy starého českého pivovaru, který zde nechal postavit Václav Zeman, syn slavného sládka Josefa Zemana. Najdeme zde i budovu první české školy, která se otevřela roku 1929. Dnes se tam nachází Volyňský pedagogický institut a český spolek Volyňská matka.
Nedaleko od Lucka, ve vesnici Nyvy-Hubynski, vznikl i můj příběh. Babička vyprávěla, že počátky nebyly vůbec jednoduché. Nikdo jim nepřidělil pole, takže aby se mohli uživit, museli sami přeměnit kus území v úrodnou zem. Dlouho žili v zemnicích – domech z mechu a bláta zahloubených do země. Včelařství se má rodina věnovala už od začátku, já a můj manžel jsme už třetí včelařskou generací.
Roku 1946 se Edvard Beneš se Stalinem domluvili na tom, že se mohou volyňští Češi vrátit zpět do své rodné země. Domů se tak vrátilo až 33 tisíc Čechů, jednalo se o první vlnu reemigrace. Druhá vlna nastala po černobylské katastrofě roku 1986 a teď kvůli válce zažíváme třetí vlnu emigrace v přímém přenosu.
Kdysi dávno jsem měla obyčejné sny, například jsem chtěla co nejvíce rozvinout naši firmu. Po vypuknutí války si přeji už jen jedno. Chci, aby se nerozpoznaným obětem vrátila jejich jména, aby byli oplakáváni svojí rodinou a mohli v klidu odejít. Jen málo věcí je teď důležitých.
Oksana Černij Je mi padesát let a pocházím z Volyňské oblasti. Vystudovala jsem pedagogiku a farmacii, s manželem jsme na Ukrajině měli firmu, která se zabývala včelařstvím. Před dvěma lety jsem se díky dokumentárnímu filmu Odstíny Ukrajiny spojila s mou rodinou v Česku, jsou to volyňští Češi. Po začátku války jsem u nich na pár dní našla útočiště i se svou maminkou, synem, dcerou a dvěma vnuky. Do Česka jsme přijeli 4. března. První díl jejího deníku: Tři dny a dvě noci jsem nespala kvůli popojíždění k hranici Druhý díl jejího deníku: Stýská se mi, ale učím se česky, abych si našla práci Třetí díl jejího deníku: Už nebydlíme v hotelu, nabídka práce snů bohužel nevyšla Čtvrtý díl jejího deníku: Dětem je nejlíp, už pochytávají česká slovíčka Pátý díl jejího deníku: Velikonoce mají duchovní význam, zdravíme se při nich jinak Šestý díl jejího deníku: Mám radost, že se lidé z východu ve velkém učí ukrajinsky Sedmý díl jejího deníku: Pro Čechy je Ukrajina druhořadý stát, nikdy tam však nebyli Osmý díl jejího deníku: Práci jsem nevzala, protože farmář měl jiné představy Devátý díl jejího deníku: Tady se řeší ceny energií, na Ukrajině, kolik lidí zemřelo |
