Srdečná, kamarádská a velmi šikovná. Tak popisovali příbuzní i přátelé Danuši Muzikářovou. Tehdy osmnáctiletou slečnu, jež hrávala divadlo v brněnském souboru Jitřenka, právě se šťastně zasnoubila a po vyučení pánskou krejčovou se coby nadaná kreslířka chtěla přihlásit ke studiu módního návrhářství na textilní průmyslovce.
Jenže to už nestihla. Když 21. srpna 1969 před šestou večer procházela přes Moravské náměstí, zastřelil ji v průběhu demonstrací proti roční okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy jeden ze zasahujících příslušníků Sboru národní bezpečnosti (SNB).
Ve středu od tragické události uplyne 50 let a zdá se, že Muzikářová se v Brně dočká důstojnější vzpomínky než jen pamětní desky na nároží Moravského náměstí s Rašínovou ulicí, kam každý rok politici pokládají květiny.
Její jméno by mohl nést park mezi Místodržitelským palácem a Rooseveltovou ulicí, tedy poblíž místa, kde ji zavraždili.
V pondělí podala návrh na radnici Brna-střed iniciátorka záměru Simona Hradílková. „Otec v Brně studoval a nedávno se ptal, jestli se tu po Muzikářové něco jmenuje. Zjistila jsem, že nic. Asi řízením osudu mi padl zrak na dotyčný park. Snad to vyjde a v budoucnu alespoň pár lidí při procházce vytáhne mobil a najde si příběh Danuše Muzikářové,“ říká Hradílková.
Šance, že její návrh uspěje, je velká. Jméno zastřelené dívky se totiž dlouhodobě nachází na seznamu osobností, po kterých chce magistrát pojmenovat ulici či jiné místo v Brně.
„Zatím se nepodařilo najít nic adekvátního. Ale park za Místodržitelským palácem má určitě šanci,“ domnívá se šéfka Pracovní skupiny pro názvosloví města Brna Eva Kubánková.
Návrh nejprve projedná městská část Brno-střed, pak se dostane na jednání zmiňované pracovní skupiny, která ho postoupí městskému zastupitelstvu. To má konečné slovo. Pokud vše půjde hladce, lidé do parku Danuše Muzikářové zavítají ještě letos. „Sejdeme se začátkem října,“ dodává Kubánková.
A to už nejspíš budou mít posvěcení městské části. „Je to fantastický nápad. Míst, kde si připomeneme příběhy zvůle komunistického režimu, není nikdy dost,“ má jasno místostarosta Martin Landa (za ANO). Také náměstek primátorky pro kulturu Tomáš Koláčný (Piráti) se návrhu nebrání, počká však na závěry skupiny pro názvosloví.
Pojmenování parku Hradílková konzultovala s historikem Janem Břečkou, který se novodobým dějinám Brna věnuje. „V centru už další ulice zřejmě nevzniknou, takže těžko hledat lepší prostor. Ani by nevadilo, že se tam nyní nachází socha Jiřího Mahena, ta může klidně zůstat,“ tvrdí Břečka.
A přimlouvá se, aby v parku lidé našli i text, který Danuši Muzikářovou připomene. „Den, kdy přišla o život, je smutným okamžikem našich dějin. Pozůstalí nebyli nikdy odškodněni a nejspíše se jim ani nikdo neomluvil,“ dodává historik.
Režim vraha přikryl, ztratily se klíčové dokumenty i kulka
A není to jediné selhání v už tak dost tragickém příběhu. Nikdy se nepodařilo ztotožnit ani potrestat vraha, ačkoliv nutně museli existovat ti, kteří o jeho činu věděli a znali jeho jméno.
Především další proti demonstrantům zasahující policisté, kteří podle očitých svědků po zastřelení Muzikářové obklopili vraždícího soudruha – nápadně vysokého, tmavovlasého, zhruba třicetiletého nadporučíka či kapitána SNB.
Po vcelku nadějném počátku vyšetřování vraždy Muzikářové i dalšího v Brně zastřeleného Stanislava Valehracha a mnoha dalších toho dne zmrzačených lidí nastoupila komunistická normalizace, která na objasnění událostí a usvědčení pravých viníků neměla zájem.
Z podnětu k pojmenování parku Danuše Muzikářové„Smrt Danuše Muzikářové je symbolem bezohledného chování komunistického režimu k vlastním občanům, které v různých formách pokračovalo dalších dvacet let. Považuji za důležité připomínat její tragickou smrt i dobu, která velmi negativně poznamenala osudy mnoha občanů naší země. Proto dávám podnět k pojmenování části parku, na dohled k místu, kde byla dívka zastřelena, jménem park Danuše Muzikářové.“ Autorka podnětu: Simona Hradílková |
Kulka ráže 7,65 milimetru, tedy nábojnice, kterou používala policie a milicionáři, ale ne vojáci vybavení samopaly, a kterou vyňali z hlavy zastřelené dívky při pitvě, záhy záhadně zmizela. A ztratily se i důležité písemné důkazy, třeba evidence služebních zbraní a patrně i seznamy zasahujících policistů.
Dnes tedy zbývají už jen zápisy s kusými svědectvími z šetření, které po změně poměrů koncem 80. let vyvolal otec Danky Jaroslav Muzikář.
„V průběhu šetření se přihlásil svědek, který byl v té době vojákem základní vojenské služby a byl nasazen k akcím v centru Brna. Uvedl, že byl přítomen střelbě na Muzikářovou, samotný výstřel však neviděl, ale z nastalé situace pochopil, že střílel příslušník SNB, kterého částečně popsal a poukázal zejména na jeho značnou výšku. Svědek také potvrdil, že po nějaké době přijelo neoznačené auto značky Gaz, kterým byl policista odvezen. Svědectví se v základních bodech shoduje s výpovědí dalších dvou svědků, kteří událost sledovali z oken přilehlých domů,“ píše se v Usnesení Policie České republiky – Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu z 26. ledna 1996.
Stačilo přitom málo a Muzikářová mohla žít. Otec ji shodou okolností potkal i s její o rok mladší sestrou Jarkou krátce před osudovým okamžikem v Kounicově ulici a obě dcery varoval, aby se ve městě nezdržovaly. „Pak už se vrátila jen Jarka, že prý se jí Danuše ztratila v davu,“ popisoval před léty Muzikář, který šel pak navzdory vyhlášenému zákazu vycházení svou dceru hledat. A na bezpečnosti mu jeden z policistů řekl: „Moment, nějakou mrtvou tady máme.“
Pohřeb zastřelené Danuše Muzikářové se v Brně konal týden nato, 28. srpna 1969, a zúčastnily se ho stovky lidí. Jak jinak než pod dohledem Státní bezpečnosti a policie.
