Napřed nevěděly, čemu čelí. Teď se sestry bojí, aby zvládly nápor pacientů

Přesně před rokem přijali v brněnské Fakultní nemocnici u svaté Anny prvního nemocného s covidem. Od té doby zdravotníci balancují na tenké hraně, která často dělí jejich pacienty od smrti. Dohromady se postarali už o 1 500 lidí s těžkým průběhem nemoci.

Byl 16. březen 2020 a ve Fakultní nemocnici u svaté Anny v Brně (FNUSA), kde řeší nejtěžší covidové stavy, se začali starat o prvního pacienta nakaženého zákeřným virem. Šedesátník tu na lůžku strávil 12 dní, po roce nemá žádné trvalé následky. 

Za tu dobu zdejší zdravotníci řešili dalších 1 500 komplikovaných covidových případů, pomyslné světlo na konci tunelu však stále nevidí. Personál pracuje nonstop a zaučuje i kolegy, kteří nemají zkušenosti s ovládáním přístrojů pro péči o pacienty v ohrožení života.

A takových dál přibývá, i kvůli takzvané britské mutaci, která již tvoří drtivou většinu případů. Podle šéfa anesteziologicko-resuscitační kliniky a jihomoravského koordinátora pro péči o covidové pacienty Vladimíra Šrámka se mění struktura lidí, o něž zdravotníci pečují. 

„Nejtěžší formu covidu mají stále častěji mladší lidé. Dokonce se objevují i případy, kdy dotyčný nemá jiné onemocnění, které mu přitěžuje. A oproti loňské vlně se víc staráme o ženy. Zatím se úplně neví, proč tomu tak je – zda to způsobuje britská mutace, která je jednoznačně infekčnější. A první signály hovoří i o rizicích těžšího průběhu,“ upozorňuje přednosta.

Někteří pacienti se do nemocnice dokonce vrátili. Z covidu se sice vyléčili, objevily se u nich však jiné zdravotní potíže.

„Třeba neurologického rázu. Zažili náhlou slabost s podezřením na určité postižení mozku, míchy nebo periferních nervů. Následky jsou tedy možné. Naše zdravotní sestry vše sledují a vyhodnocují,“ ujišťuje Šrámek.

40 procent pacientů zemře

Zdravotníci se tu starali také o lékařku, která nejprve prodělala lehčí formu covidu, dva měsíce nato ale skončila v péči kolegů, protože přišel těžší průběh. Podle Šrámka se u ní mohla nemoc pouze znovu aktivovat. 

Rok s covidem-19

1 500 covidových pacientů už přijali v brněnské FNUSA.

40 % je úmrtnost u nejtěžších případů, které tu primárně řeší.

48 hodin přesčasů je minimum, jež tu každá sestra měsíčně odslouží.

„Co se týče úmrtí covidových pacientů, jsme na tom srovnatelně jako naši západní sousedé. Konkrétně u nás na klinice, kde se staráme o nejvážnější případy, je to 40 procent. Číselně jsme na tom stejně jako při první vlně, možná i lépe. Ale objektivně to srovnat nelze, protože tenkrát jsme se starali o výrazně méně pacientů, bylo tedy i méně mrtvých,“ říká Šrámek.

Na zdejší klinice využívají i speciální přístroj ECMO, jímž disponují jen tři zdravotnická zařízení v Česku. Lékařům umožňuje pacienta připojit na mimotělní oběh, jenž umí nahradit funkci plic a srdce. 

„Úspěšně jich odpojíme zhruba 60 procent, pak jsou zpravidla přeložení na jiné oddělení. Jejich osud ale sledujeme, abychom měli relevantní data,“ hlásí přednosta.

Pro vyčerpaný personál je potěšující, že díky očkování výrazně klesají počty nakažených zdravotníků. Ve FNUSA už dostalo dávku asi devadesát procent lékařů, naočkována je také více než polovina zdravotních sester.

Ty se od léta, kdy si vybraly alespoň pár dnů dovolené, nezastavily. Covidová oddělení už mají takřka všechny kliniky u svaté Anny. Sestry z odělení ARO tak musely naučit desítky kolegyň a kolegů pracovat s přístroji, které jsou nutné pro péči o pacienty ve vážném stavu. 

Na přesčasech i 48 hodin za měsíc

Podle zdejší vrchní sestry Renaty Vyhlídalové ani jedna z kolegyň neodešla, ačkoli slouží přesčasy a doma mají rodiny, o něž se také musejí postarat. „Když přišla první vlna koronaviru, měly jsme strach. Nevěděly jsme, čemu vlastně čelíme. Teď zase máme obavu, abychom všechno zvládly. Nápor je skutečně velký. Vážím si lidí, kteří nejsou sobečtí, myslí na své blízké a dodržují, co mají. Demonstrovat jde přece i s respirátorem,“ apeluje Vyhlídalová.

Aktuálně se jí přihlásily tři studentky věnující se intenzivní péči, že po škole na kliniku nastoupí. Práci si zde už vyzkoušely během praxe. Pomáhají ale také vojáci i hasiči. Covidoví pacienti totiž často trpí nadváhou, což je pro zdravotní sestry při polohování velká zátěž. 

„Mají tu dvanáctihodinové směny a pravidelný rytmus služeb. Den, noc a poté dva dny volno. Do toho jim ale sázíme další služby, zrovna zřizujeme další covidovou jednotku na ortopedii. Každá sestra teď určitě odslouží minimálně 48 hodin přesčasů měsíčně,“ počítá Vyhlídalová s tím, že slibované mimořádné odměny jsou jen malá náplast. „Raději bychom nějaké volno,“ odtuší Vyhlídalová.

Na jižní Moravě na covid zemřelo už přes 2 200 lidí, ve FNUSA nyní leží 145 nakažených pacientů. Nově tu zaznamenali první případ jihoafrické mutace viru u člověka, který se vrátil z Tanzanie.

První linie v armádě i v nemocnici

Když profesně začínal, měl v kolonce zaměstnání uvedeno všeobecná sestra. Po šesti letech v nemocnici se ale Lukáš Slejška rozhodl vstoupit do armády, kde zastává funkci zdravotníka obvaziště – poskytuje akutní péči v bitevních podmínkách.
„V případě bojové operace jsem členem první skupiny, která zabezpečuje základní životní funkce vojáků,“ vysvětluje čtyřiatřicetiletý Slejška, jenž slouží u praporu v Bučovicích na Vyškovsku.
Se stejným nasazením jako v armádě nyní bojuje s covidem-19 ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně. A to se ještě před dvěma lety účastnil mise v Afghánistánu, kde poskytoval zdravotní péči a přepravoval raněné. „Nejnáročnější byla situace, kdy na naši patrolu zaútočil sebevražedný atentátník s výbušninami. Jedno naše obrněné vozidlo se převrátilo a zranilo se pět mužů. Na místě jsem poskytoval první pomoc,“ vzpomíná voják, který při akcích v terénu šil rány i trhal zuby.

Lukáš Slejška ošetřuje vojáky na bitevním poli, pomáhá i v nemocnici, kde se starají o covidové pacienty.

Lukáš Slejška ošetřuje vojáky na bitevním poli, pomáhá i v nemocnici, kde se starají o covidové pacienty.

Na nebezpečí a práci pod tlakem je zvyklý, což se hodí i v brněnské nemocnici. „Původně jsem pomáhal na urologickém oddělení, ale v lednu jsem nastoupil na anesteziologickoresuscitační kliniku, kde už je to velmi náročné jak fyzicky, tak psychicky,“ popisuje Slejška, jenž poskytuje ošetřovatelskou péči a spolu se sestrou se stará o pacienty v nemocničním boxu.
Vojenská akce je podle něj velmi odlišná hlavně kvůli tomu, že první pomoc musí zajistit sám. Přesto chová ke zdravotníkům velký respekt. „Na misi je velké riziko, že vás někdo zraní nebo zabije, musíte být neustále ve střehu. V nemocnici má sestra obrovskou zodpovědnost za pacienty a stejně jako já nesmí chybovat. Každá práce má to svoje,“ uzavírá. (škr)