Velmi obtížně hledal sedmatřicetiletý Laosan, kterému nikdo neřekne jinak než Ong, ve svém programu hodinu, během níž bychom si popovídali o jeho dojmech ze života na jihu Moravy. „Jsem pořád v práci, třeba do dvou do rána a dopoledne pak dospávám,“ vysvětloval do telefonu.
O pár dní později už sedíme v ratanových křeslech uvnitř rodinného podniku - hotelu Amphone. „Po příjezdu jsem dělal všechno, co jsem dokázal, měnil povlečení, ledasco opravoval, byl jsem něco jako údržbář. Teď jsem i vrchní v restauraci, starám se o personál, zásobování, bývám za barem i na place,“ přibližuje trochu nesměle lámanou češtinou.
Se svými příbuznými tvoří na jihu Moravy silnou laoskou komunitu - v tuzemsku totiž žije jen dvacítka Laosanů, z toho zhruba polovina právě v Brně.
Svého budoucího manžela a majitele domu, kde nyní funguje hotel a laosko-thajská restaurace, potkala Ongova teta, pocházející z vesnice uprostřed laoského pralesa, během svých studií v Německu.
Somvang za ní v roce 2000 přijel na návštěvu, o dva roky později mu na základě jeho přání pomohla vyřídit trvalé povolení k pobytu a zaměstnala ho.
„Pocházím z vesnice Hin Tit uprostřed džungle. Tehdy tam nebyla elektřina ani telefony a dopis tetě putoval do Brna vždy celý měsíc. Ještě jsem pořádně neměl rozum, ale na co by tam mladý člověk zůstával? Věděl jsem, že není šance získat práci, všichni hlavně obdělávali svá pole a co si nevypěstovali, neměli. Jídla bylo málo a peníze třeba na oblečení žádné,“ líčí.
Kamarády jsem naučil platit za všechny
V laoské metropoli Vientiane studoval střední školu. Kde leží Česká republika, respektive Československo, si však prý dobře pamatoval už z hodin zeměpisu ve vesnické malotřídce. Pravidlům servírování, etikety i základům someliérství se, stejně jako pracovní morálce, podle svých slov naučil až v Brně.
Pár týdnů navštěvoval i kurz češtiny. Záhy se ale rozhodl naučit se raději mluvit sám. „Doteď je moje škola v hospodě, kde poslouchám kamarády a chytám od nich. Nejen češtinu, ale taky angličtinu.“
Somvang Nammavong
|
Pochází z pěti sourozenců, dvě jeho sestry a dospělé děti jedné z nich také žijí v Brně a podílejí se na chodu hotelu a restaurace. „Mentalita Čechů a Laosanů je rozdílná. Našinci jsou mnohem tvrdohlavější, docela striktně vyžadují dodržování pravidel, tady je všechno o dost volnější,“ myslí si.
V Laosu musí například bratři dávat pozor na sestry a hlídat je, aby se s někým nezapletly před svatbou.
„Dívky by neměly randit, dokud se nevdají, a bratr na to má dohlížet. Tady má každý svůj život a nejpozději úderem osmnáctin si dělá téměř všechno po svém. U nás na venkově to takhle ještě nechodí, ve městě už ale evropskou mentalitu a vzory chování postupně přejímají z televize,“ porovnává.
Laosané si běžně ruku na pozdrav nepodávají, a tak se přitom zpočátku trochu styděl. „Teta mi vysvětlovala, že stisk musí být pevný, že to jinak nepůsobí dobře. Stejně tak mě přivádělo do rozpaků, když se se mnou některé kamarádky či známé chtěly kromě stisku ruky vítat i polibkem na tvář,“ vzpomíná.
Výrazný rozdíl vidí v pohostinnosti obou národů. „Laosané mají Evropany a všechny bělochy - pardon, že to takhle říkám - velmi rádi. Chovají se k nim jako ke králům. Nikdy jsem si u nás nevšiml rasismu. Asiatům, kteří přijedou do Brna, se podobného zacházení a projevů respektu těžko dostane,“ srovnává.
Nejnovější Cizinci v Brně |
Po čtrnácti letech života na Moravě si stále nezvykl, že se na něj někteří dívají spatra.
„Rád zajdu s přáteli do klubu a není mi příjemné, když na mě lidi zírají a mají hloupé narážky - třeba co dělám v Česku. Jednou na mě vystartoval opilec, ať odsud vypadnu, kamarád se mě naštěstí zastal. Chodím se bavit, ne vyvolávat problémy, ale zdaleka ne všichni to mají stejně,“ zlobí se.
Peníze půjčujete neradi, ale doprava je skvělá
Zprvu se podivoval „české zvyklosti“ smrkat u jídla, naopak říhnutí, nad kterým se většina Čechů ve společnosti pohoršuje, považují Laosané za normální. Udivilo ho také solitérství při placení útraty. „V Laosu celý účet zpravidla platí jediný člověk, zatímco tady si každý koupí jen svá tři čtyři piva. Kamarády jsem naučil, že jeden večer za všechny platím já a příště zase zve někdo jiný,“ popisuje svůj oblíbený zvyk, který si v Česku snaží udržet.
S příbuznými a nejbližšími českými přáteli také každoročně v dubnu slaví laoský Nový rok. Třeba letos se jich při této příležitosti sešly tři desítky.
„V létě taky pořádáme ve Střílkách na Kroměřížsku přátelské fotbalové zápasy, kdy hrajeme Češi proti Laosanům. Krajany sháním všude možně - v Praze i za hranicemi - někdy ale stejně musíme náš tým doplnit i jinými národnostmi. Čechy většinou porazíme, ale jde hlavně o srandu,“ směje se.
Vyzpovídali jsme už 30 cizinců. Vyberte si na mapě:
V některých ohledech hodnotí tuzemce jako zdrženlivé a obezřetné. „Češi, i když jsou to vaši skutečně dobří přátelé, si drží trochu odstup a jsou ostražití. Když je požádáte, jestli vás mohou na krátký čas založit, skoro nikdo vám nepůjčí. Laoský přítel pomůže vždycky, pokud má. Trochu postrádám tu stoprocentní důvěru.“
Naopak laoské jídlo postrádat nemusí. Jídelníček jejich rodinné restaurace Sabaidy, pro niž očividně dýchá, se skládá ze samých národních specialit.
Matce posílají do Laosu peníze, aby si mohla koupit vše, co potřebuje. Na návštěvu za ní Somvang Nammavong jezdí každý rok. „V Laosu jsem neměl nic, tady mám všechno, to je ten hlavní rozdíl, a jsem vděčný přátelům i rodině za všechno, co mě naučili. Máma se ale nemůže jen tak sbalit, odjet a vše tam nechat. Klid, zvířata a krásná příroda jsou celý její život,“ vysvětluje.
V Česku si pochvaluje například kázeň na silnicích. „U nás je to chaos, všichni troubí, motorky se všude pletou, pruhy nikdo moc neřeší, je to nebezpečné. Hodně lidí řídí opilých, když je zastaví policista, uplatí ho a jedou dál. Tady musí být všechno podle pravidel, což je lepší.“
Somvang Nammavong pochází z vesnice Hin Tit severně od hlavního města Vientiane.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
