Společnost má nyní čtyřicet zaměstnanců a přes její software ročně v Česku protečou miliardy korun. Díky ní ale kartami platí i na exotickém Mauriciu.
V Česku byl dlouho před platebními kartami patrný ostych. Lidé dávali přednost hotovosti. Kdy budou peníze definitivně jen jedničky a nuly?
Statistiky říkají, že meziročně roste počet platebních transakcí dvouciferně - zhruba o pětinu. Nicméně bojíme se regulačních snah Evropské unie či kartových asociací. Snižují sice cenu za základní transakci, ale mohou vést obchodníky finálně k tomu, že řeknou, že to pro ně není výhodné. Budou raději brát hotové peníze.
Dnes pokud zaplatím tisíc korun kartou, z účtu se mi strhne také tisícovka. Do budoucna náklady obchodníci mohou chtít přenášet na zákazníka. Pokud se to ale takto nezkomplikuje, myslím, že zhruba do pěti let se hotovými penězi bude platit minimálně. Už dnes se kartou v Česku platí zhruba polovina nákupů. Je to velmi dobré číslo. Přes naše terminály proteče více než pět miliard korun. Pořád jsou přitom tisíce míst, kde karty neberou.
A co k placení budeme v budoucnu používat? Mobil, čip pod kůží, nebo pořád platební kartu?
Já jsem v tomto konzervativní. Například v USA, když člověk přijde do hotelu či si chce půjčit auto a nemá kartu, je to zádrhel. Zákazník může třeba pět set dolarů hotově držet v ruce. Přesto obchodníci raději vidí kartu. Bankovní karta je vydána na něčí jméno. Znamená, že člověk existuje a má v kredibilní bance účet. Tohle například mobilní telefon nezajistí. Navíc je otázka, zda na telefonech dokážeme udržet tak vysokou bezpečnost jako u celého systému platebních karet.
V minulosti jsme byli v USA svědkem několika afér, při nichž hackeři získali prolomením systému velkých obchodních řetězců údaje o milionech platebních karet.
Bezpečnost je u naší práce naprosto zásadní. To je něco, co si laik ani neumí představit. I kdyby někdo ukradl platební terminál, i největší expert na čipy najde jen zakódovaná data. Je to pro něj taková černá krabička. Domnívám se, že v Evropě jsou podobné útoky téměř nemožné. Evropa používá vyšší bezpečnostní standardy. Bohužel v USA není největší problém s vlastní kartou, ale s obrovskou benevolencí v komunikačních systémech obchodních řetězců. Platební údaje se tam pohybovaly bez jakéhokoliv zašifrování. Tyto věci jsou tu řešeny mnohem bezpečněji.
Jak se člověk dostane do tak speciálního podnikání?
Říká se, že náhoda přeje připraveným. V polovině 90. let jsme jako firma klasicky prodávali počítače a propojovali je do počítačových sítí. Já tehdy ale vyrazil na jednu výstavu do San Franciska. A kdo zná americké výstavy, tak ví, že tam prostě nejsou židle. Tam se neodpočívá. Dělá se byznys. Já byl ale po celodenním chození už dost unavený.
Jan Pištělák a Sonet Je jednatelem společnosti Sonet, která se věnuje zejména vývoji softwaru pro platební terminály, ale i dalším platebním technologiím. Brněnská společnost se čtyřiceti zaměstnanci na trhu působí od roku 1991. Dnes má po České republice a na Slovensku zhruba 38 tisíc platebních terminálů, které pohání její software. Mezi její zákazníky patří Raiffeisenbank, Komerční banka či Slovenská sporiteľňa. Kromě Česka, Slovenska a Maďarska Sonet působí také na Mauriciu. |
Nakonec jsem objevil jeden stánek, kde asi desítka židlí byla. A hned, když jsem dosedl, přišel člověk a zeptal se, zda mě zajímá jejich prezentace. Protože jsem byl opravdu unavený a nechtěl jsem, aby mě vyhodili, samozřejmě jsem kýval hlavou. Nakonec jsem viděl něco, o čem jsem jako absolvent informatiky na VUT v té době neměl tušení, že existuje. Tandem Computers byla tehdy světovým lídrem v systémech běžících nonstop. A mě hned napadlo, že tahle technologie bude potřeba i v Česku, a nabídl jsem jim spolupráci.
Kdy jste začali vyvíjet vlastní software pro zpracování plateb?
K tomu byla ještě dlouhá cesta. Software vyvíjíme zhruba deset let. Byl to pro nás zásadní skok. Obrovský tlak na firmu, aby se posunula někam dále. Když přijde programátor elév, nemůžu sáhnout do skříně a říci: přečti si těchto tři sta stran a jsi připravený. Pro programování pro platební terminály žádná komplexní dokumentace neexistuje.
Znalosti si stráží jednotlivé firmy a jsou velmi těžko přenosné. Navíc po vývoji pak nastává komplikované testování. Znamená to k terminálu přiložit, protáhnout či zasunout třeba šest stovek karet. Rozumně důkladné testování trvá šest týdnů. Když se zjistí, že je v programu nějaká chyba, musí se opravit a začít testovat od začátku. Teď například pracujeme na tom, aby se v Česku dalo platit čínskými platebními kartami China UnionPay.
Je těžké přesvědčit mamutí zahraniční partnery - mnohdy velké koncerny, že mají spolupracovat s malou firmou z východní Evropy?
Hodně nám pomohl vstup do Evropské unie, který nám dodal důvěryhodnost. A mnozí nedoceňují další výhodu - slaďování zákonů napříč celou Unií. Pokud uzavíráte smlouvy v Singapuru nebo v Pekingu, riziko je obrovské. Případné soudní spory tam mohou dopadat úplně odlišně, než člověk předpokládá, protože jednotlivé články smluv se mohou vykládat naprosto jinak. V Evropské unii má podnikatel právní jistotu.
Jakou mají brněnští informatici ve světě pověst?
V posledních třech či čtyřech letech prestiž českých odborníků v IT roste. Byla móda objednávat si software v Indii. Byl to do značné míry obchodní trik. Nabídli poloviční cenu, ale vývoj trval trojnásobně dlouho. Ve výsledku to bylo dražší. Většina firem už pochopila, že to k cíli nevede. Střední Evropa má dnes příležitost se v informačních technologiích obrovsky vyšvihnout. I já dlouhodobě vidím, že brněnské vysoké školy vychovávají studenty k týmové spolupráci. Je to odlišná mentalita. Třeba ukrajinský či ruský programátor musí ukázat, kdo je v týmu nejlepší. My ukazujeme, že náš tým je nejlepší. Brnu se říká Silicon Valley České republiky. Navíc je blízko Praha, Vídeň, Budapešť, Bratislava. Z toho jako firma dost těžíme.
Téměř pět tisíc terminálů máte ale až na dalekém Mauriciu. Jak jste se tam dostali?
Ve spoustě lidí zvláštní klenot v Indickém oceánu vyvolává představu snových dovolených. My jsme se tam pracovně dostali prozaicky. Doporučil nás obchodní partner, když z trhu vycouvala jiná firma. Tehdy jsme byli třináct let na trhu. Začali jsme mít pocit, že jsme dobře zabydlená firma s dlouhou tradicí.
Potom přijeli dva pánové z mauricijské společnosti Harel Mallac Technologies a my jsme jim v naší zasedací místnosti s hrdostí pustili prezentaci v tomto duchu. Když nastoupili oni a začali vyprávět, že jejich společnost byla založena v roce 1830, studem jsem se propadal. Od té doby jsem velmi skromný. Pak jsme navíc zjistili, že dvanáct tisíc kilometrů od nás na nějakém ostrově jsou s platebními terminály tak tři či čtyři roky před námi. Nakonec jsme se tam některé věci učili. Třeba už před pěti lety jsme tam zaváděli funkci, že přes platební terminál si držitel karty může uzavřít úvěr.
Kolik máte dnes zaměstnanců?
Máme čtyřicet zaměstnanců. Přímo problematice platebních terminálů se z toho věnuje dvacet programátorů. Nemusí se to zdát mnoho, ale i velicí světoví hráči mají zastoupení se třemi či čtyřmi programátory. A jak v Česku, tak na Slovensku máme servisní techniky. Celkem šedesát lidí.
Je kam růst?
Samozřejmě o expanzi mluví každá firma. My chceme růst intelektuálně. Máme tým vysoce zkušených odborníků na platební terminály. Chceme se dostat za hranice Česka a Slovenska. V Maďarsku jsme udělali první výkop. S americkou firmou Global Payments Europe, která sídlí v Praze, prodáváme v Maďarsku naše řešení. Co funguje tady, musí fungovat tam a ještě to mluvit maďarsky. A samozřejmě chceme spolupracovat s velkými světovými hráči. Když mají zájem o vstup na středoevropský trh, už se na nás obracejí.
Jak odpočíváte?
Pracuji v oboru, kde si člověk v hlavě pořád něco nese. Neděláme jednorázové obchody. S partnery spolupracujeme dlouhodobě, takže je to obrovská zodpovědnost. Nejde cvaknout dveřmi a mít najednou čistou hlavu. Mým obrovským koníčkem je tenis. Hraji ho dvakrát. Jednou sám za sebe a podruhé fandím tenistovi Rogeru Federerovi. S ním to nikdy nejsou žádné nudné nekonečné výměny. Vrátil tenisu krásu. Těším se na každý jeho další zápas.
