Prostor v Kounicově ulici se v podvečer zaplňuje lidmi, kteří míří na představení. Část četla knihu, z níž inscenace vychází, další zkrátka prahnou po odlišném kulturním zážitku, než nabízejí tradiční brněnské scény. U dveří je vítá usměvavá principálka bytového divadla Mikro-teatro Veronika Všianská. Navádí příchozí, kam si odložit kabáty a kde si vzít sklenku vína.
Jakmile všichni usednou do malého hlediště, žena sedící na stole uprostřed místnosti, která do té doby nepřítomně zírala do obrazovky mobilního telefonu, promluví. Právě tak herečka Filipína Cimrová začíná premiéru scénické skici na motivy románu Víry od spisovatelky Anny Beaty Háblové.
Najednou se v obýváku odvíjí příběh matky, která se ocitla ve spirále špatných rozhodnutí a vydělává si prostitucí. Denně stává u silnice v pohraničí a podvoluje se mužům, protože musí splatit hypotéku a pečovat o svého syna. Umělkyně, jež ji ztvárňuje, má na sobě jen spodní prádlo. Kromě svého těla však na dosah ruky divákům odhaluje hlavně křehké nitro ženy, která jen pasivně snáší to, co se jí v životě děje.
Některé scény vyvolávají smích. Třeba když účinkující prohlásí, že pošle přes půl milionu korun neznámému muži, do nějž se zamilovala díky chatování přes sociální sítě. Nebo když předvádí rozličné výrazy svých zákazníků, kteří dosáhli vrcholu blaha. Vzápětí se úsměvy vytrácejí. V komorním prostoru totiž není možné schovat se před osudem, který všem běží přímo před očima, ani před tím, co příběh otevírá v člověku samotném.
Na zhruba půlhodinové monodrama Cimrové s hudebním doprovodem Karolíny Balážové a v režii Daši Belkové navazuje diskuse. Ke slovu se dostává samotná autorka knihy Anna Beata Háblová a také zástupce Bílého kruhu bezpečí Tomáš Hofrichter. Všianská jim pokládá přesně ty otázky, jichž má pravděpodobně každý divák plnou hlavu – v první řadě, kam se v takových případech obrátit o pomoc.
Malé divadlo, velké příběhy
Přesně takto vypadal premiérový večer v půlce dubna v Mikro-teatru. A přesně tak to v bytovém divadle v srdci Brna chodí běžně. Silné ženské příběhy uvádí na scénu kolektiv tvořený dvanácti stálými členkami plus dalšími externistkami. Vše odstartovalo domácí divadelní představení na narozeninové oslavě dcer jedné z nich.
Kalkulovat, co bude vtipné, to je smrt humoru, říká herec a zdravotní klaun |
Všianská připravila před sedmi lety pro své dvě malé oslavenkyně a jejich hosty představení a pak ho sehrála přímo u nich na zahradě. Ohlasy byly veskrze pozitivní, a tak oživila nápad, který se jí v hlavě líhl už od vysoké školy, kdy vycestovala na studijní pobyt do Madridu. „Ve Španělsku jsou malá divadla situovaná do bytů úplně běžná. Toužila jsem podobné bytové scény navštěvovat i v rodném Brně,“ vzpomíná, jak po návratu s nelibostí zjistila, že stálá bytová divadla v Česku neexistují.
„Chtěla jsem přivést trochu španělského slunce i k nám,“ vypráví Všianská, jak své cestovní zkušenosti zužitkovala a domluvila se s kamarádkami, že založí vlastní divadelní uskupení. Od té doby začaly jezdit tam, kam si je lidé objednají. „Každý prostor, kde hrajeme, je jiný a má své vlastní kouzlo,“ popisuje zakladatelka. „Nemáme žádná technická omezení. Zkrátka přijedeme, vybalíme, zahrajeme, dáme si kafe s hostitelem a zase jdeme o dům dál,“ popisuje.
Mikro-teatro se tak postupně stalo etablovaným souborem, který si objednávalo víc a víc lidí, a to nejen do svých domovů, ale také na různé akce. Když se Všianské zeptáte na nejzajímavější místo, kde s kolektivem vystupovala, možná byste čekali seznam unikátních adres. Mohla by totiž dlouho jmenovat řadu zámků, knihoven nebo muzeí, jenže místo toho vypálí: „Nejkrásnější zkušenosti mám z domácností. Líbí se mi třeba, když vystupujeme v dětském pokojíčku nebo u někoho na terase.“
Letos oslavili 25, 50 a 75 let. Rok změn, trápení i naděje, bilancují herci |
Výjimečné jsou pro celý soubor také štace v nemocnicích. „Když rozesmějeme děti anebo jejich rodiče na dětské onkologii, kde pravidelně hráváme, tak vidím, že to má opravdu smysl,“ vyzdvihuje.
V roce 2023 se z kočovného divadla stalo stabilní. Nebo spíš klášterní – získalo vlastní prostor v bývalém brněnském klášteře voršilek v Josefské ulici. „Každým rokem Mikro-teatro rostlo, až se nám splnil sen získat stálou scénu,“ vypráví principálka. Kvůli rekonstrukci však musel soubor před půl rokem první prostory opustit a přesunout se do klubu Pomezí v Kounicově ulici, kde sídlí dodnes.
Děti na prvním místě
V prvopočátcích se repertoár soustředil jen na inscenace pro malé diváky. „Mikro-teatro vzniklo primárně pro děti a z lásky k dětem,“ zdůrazňuje Všianská. V důvěrném prostředí podle ní mohou získat unikátní zážitky, když v počtu kolem dvaceti diváků sedí kolem dokola scény na polštářích a mezi nimi a herečkou není žádná bariéra.
Občas se tak prý dokonce stane, že dítě začne najednou povídat uprostřed inscenace třeba to, co jedlo k obědu. „Takové situace bereme do hry. Každé představení je jinačí a žádá si určitou míru improvizace,“ líčí Všianská.
Podobné zkušenosti jsou přínosné i pro samotné tvůrkyně. Nablízko mohou vidět jiskřičky v očích publika a vnímat, že děti jsou opravdu přítomné teď a tady – v daném okamžiku. „Nehrají žádné hry. Netleskají jen proto, že četly pozitivní recenzi, a tak by se jim to asi mělo líbit,“ popisuje umělkyně. „Nicméně také u inscenací pro děti myslíme na rodiče. Koncipujeme to tak, aby se bavili i oni,“ dodává Všianská.
Představení často připomínají, jak je důležité chránit přírodu a udržovat tradice, na které dnes lidé zapomínají – třeba vynášení Morany, návštěvu svaté Lucie v domácnostech nebo oslavy dožínek, svátku sklizně.
Osudy inspirativních žen
Divadlo uvádí například inscenaci Madremonte na motivy kolumbijské legendy, ve které obyvatelé uctívají Matku Zemi a přírodu považují de facto za Boha. „K životnímu prostředí se jako lidstvo chováme čím dál hůř. Nemodlíme se za dary, které nám příroda dává, neprosíme, neděkujeme. Bereme vše automaticky a vlastně pořád jenom bereme a už nic nevracíme,“ vypráví principálka, jež sama hlavní roli v této hře ztvárňuje.
Maminky prý mnohdy u představení slzí a děti zase vnímají hravost. Příběh se odehrává ve velkých, mnohovrstevnatých šatech, ze kterých vycházejí různé loutky a hudební nástroje. „Je to interaktivní, vtipné, hravé a přitom z toho v závěru mrazí,“ uzavírá Všianská.
Láska dvou princů dětskou sexualitu nezmění, říká psycholožka o queer pohádce |
Postupem času začaly do programu přibývat i hry určené čistě dospělému publiku. Jeden z osvědčených formátů se jmenuje Rozžij knihu! a je založený na zajímavých českých knižních titulech – „rozžívá“ je na pomezí autorského čtení a divadelní hry. Pro děti zařazují pohádkové knihy, pro starší diváky zase volí vážnější příběhy.
Červenou nit dramaturgie Mikro-teatra, která se prolíná všemi programy, tvoří osudy výrazných inspirativních žen, o kterých se však málokdy mluví. Třeba v autorské inscenaci „Co je v bytí, nelze odejmouti“ se před zraky diváků zhmotňuje příběh brněnské rodačky Ludmily Javorové, která byla proti pravidlům církve jako první žena vysvěcena na katolického kněze. Inscenace „Cena péče“ se zase věnuje brněnské architektce Růženě Žertové.
Ne vše však jde hladce. „Založila jsem divadlo, abych psala, hrála, tvořila a byla v kontaktu s dětmi. Ale ve finále většinu času zabere shánění peněz a udržování chodu divadla,“ směje se principálka. O to víc si užívá momenty, kdy se věnuje divákům, a ne papírování. „Loni jsme odehrály asi 318 představení,“ vykládá s tím, že příběh Mikro-teatra se píše dál a celý soubor pokračuje se stejným nasazením.
