Idylickou komedii o dětství podle románu Karla Poláčka uvedlo na Silvestra Městské divadlo Brno na své Činoherní scéně. Michal Isteník a Libor Matouš při té příležitosti zavzpomínali na svá vlastní dětství a kamarády.
„Dnešním dětem moc nezávidím, v tom zmatku světa se orientují hůř. Je to pro ně těžší, než bylo pro nás. Mají víc možností, jistě, ale o to je to pro ně i složitější,“ míní jednačtyřicetiletý Isteník, který vyrůstal ještě bez mobilu. „Já jsem vděčný za své dětství v lese, na kole, za bunkry, za hledání pokladů na skládce, za fotbal na plácku za panelákem, za první polibek v kočárkárně. Bylo to hezké, romantické,“ zasní se.
Hamlet mě vyléčil, ale sám bych do toho ve čtyřiceti nešel, říká Isteník |
V hlavní roli na scéně běhá a skáče v krátkých kalhotách devětadvacetiletý Matouš. „Vždycky jsem byl takový ten správňácký kluk. Raubíř, co měl někde vzadu v hlavě, že ve chvíli, kdy někomu ublížím, tak to není správné ‚raubířování‘. Byl jsem ten první, kdo se chtěl šermovat meči z větví a házet po sobě šišky, ale když začala téct krev, byl jsem tím, kdo si začal hrát na záchranáře,“ vzpomíná mladý herec.
Poláčkův Péťa Bajza prožívá i svou první dětskou lásku. V tomto ohledu nezahálel ani jeho představitel. „Velkou lásku jsem měl už ve školce, na základní škole jsem byl platonicky zamilovaný do výrazně starší spolužačky, proběhlo zakoukání se do vrstevnic i táborová vzplanutí. Měl jsem frmol,“ culí se Matouš.
Plnotučné dětství s kravinami
Znalce knížky možná překvapí, že v Městském dětské role hrají třicátníci, kteří se třeba i houpou na konících. Že by divadelníci sklouzli až k parodii, se však Matouš nebál. „Plně jsem důvěřoval režisérovi Mikoláši Tycovi a dramaturgovi Janu Šotkovskému. Věřil jsem, že správnou míru pohlídají. A mám pocit, že se to povedlo,“ říká Matouš.
A nebylo energií sršícímu Isteníkovi líto, že on v klučicí partě chybí? „Vůbec ne! Tatínek Bajza je nádherná role. Jakpak bych tam mezi těma klukama vypadal? Jako zastaralej tank. Když jsem zjistil obsazení, vzal jsem telefon a napsal Liboru Matoušovi: ‚Ty zkusíš… ‘“ směje se.
Libor Matouš
Michal Isteník
Oba herci při pilování rolí často vzpomínali, jak dětská léta trávili oni. „Já se narodil v Rakovníku, ale dětství jsem prožil v Novém Strašecí, čili podobně jako Péťa Bajza na maloměstě se všemi jeho nešvary i půvaby. A samozřejmě jsem tam partičku měl. Dokonce hned dvě. První byla skupina kamarádů z ulice – Rosťa Sáček, Luboš Lacina, bratři Froňkovi, Vláďa a Tomáš, a můj bratr Marek. Kluci byli o něco starší a já byl trochu vocásek, ale měli mě rádi. Druhá parta byli kumpáni ze školy – Zdeněk Thuma, Robert Švígler, Jakub Jirsa a David Janský. Co my se navyváděli kravin. Můj anděl strážný je už pár let v lázních, myslím… “ vzpomíná Isteník s tím, že přátelství sice přetrvala, ale moc často se spolu už nevidí. „Rozprchli jsme se po republice, každopádně vzpomínky na opravdu plnotučné dětství zůstávají.“
Pro Městské divadlo jsem musel uzrát, říká představitel Denise z Ulice |
Kamarádi z raných let se neztratili ani rodilému Brňákovi Matoušovi, jemuž jedna parta také rozhodně nestačila. „Do desíti let jsem měl nejlepšího kamaráda, který bydlel přes ulici. Hráli jsme si s vojáčky i na vojáky, chodili kopat na parkoviště, chytali jsme brouky, utíkali před staršími kluky. Byť jsme se v dospívání každý ubíral jinou cestou, jsem rád, že se občas potkáme a splkneme,“ vypráví.
„Když mi bylo deset, přestěhovali jsme se z Králova Pole do městské části Jehnice, což je duchem spíš taková vesnice. Našel jsem si nové kamarády, z nichž se z některých stali mí celoživotní přátelé. Dělali jsme spolu všechno – od stavění bunkru v lese přes hraní fotbalu až po první ochutnání piva. Paralelně s tím jsme měli partu na základní škole a občas se ty dvě zmíněné prolínaly. S příchodem na gymnázium vznikla další důležitá parta v mém životě – kapela. Ale to už se bavíme o dospívání,“ hlásí Matouš.
Některé „staré“ kamarády vídá častěji, jiné méně, ale jisté přátelské vazby z dětství stále silně přetrvávají. Každopádně i „správňácký kluk“ Libor Matouš dělal lumpárny. „Můj majstrštyk byl, když jsem rozbil skleník ve škole a zároveň jsem na to upozornil učitelku. Navíc jsem ji ujistil, že nikdo z mých spolužáků to nebyl. Takže jsem našel díru na trhu, jak nelhat, uchránit nevinné a zároveň se nepřiznat. Většinou totiž nepřicházel trest za rošťárnu, ale za to, že jsem lhal,“ vzpomíná Matouš.
81 letuplynulo od roku, kdy Karel Poláček napsal svůj román Bylo nás pět. |
Že lhaní je nejhorší, dobře ví i Michal Isteník. „U nás se netrestalo, já dostal jen jednou na zadek právě za lhaní. Taťka měl slzy v očích, ale já si za tou průhlednou lží tak sveřepě stál, že mě potrestat musel. Spíš když jsem něco provedl, tak se mnou naši nemluvili. To pro mě bylo mnohem horší. Ale ani to se nedělo často, my byli s bráchou hodní kluci. A když ne, tak jsme to ututlali,“ líčí Isteník. O svých rošťárnách nevypráví ani svým dětem. „Myslím, že mají v tomto ohledu dost dobrou vlastní fantazii.“
Poláčkův tatínek Bajza je laskavý, ale zároveň přísný. Jeho představitel z výchovy u svých vlastních dětí žádnou velkou vědu nedělá. „Mí rodiče jsou mými vzory, to jednoznačně. Ale jinak se nezabývám nějakými metodikami výchovy nebo moderními postupy a přístupy. Stačí mi selský rozum a cit. Doufám. To se uvidí, až co z nich vyroste. Snad je to na dobré cestě. Zaklepat prosím,“ říká s úsměvem otec tří dětí.
„Neberme se tak vážně“
Humoristický román Bylo nás pět je jakýmsi kaleidoskopem příhod a dobrodružství, jež potkávají vypravěče Péťu a jeho čtyři kamarády. Poláček ho napsal v roce 1943, poprvé vyšel rok po druhé světové válce. V roce 1995 natočil úspěšný stejnojmenný televizní seriál režisér Karel Smyczek. Oba herci přiznávají, že spíše než kniha a seriál je oslovila audiokniha. „Můj vztah s Bylo nás pět je živý hlavně díky načtení Františkem Filipovským. To je jedno z nejkrásnějších propojení autora s interpretem, jaké jsem zažil. I můj syn to poslouchá skoro každý večer před spaním,“ prozrazuje Isteník.
Poláček ve svém díle skvěle dokázal karikovat tehdejší maloměšťáctví i „podivný“ svět dospělých. A to se ani v roce 2024 nezměnilo. „Maloměstský človíček se nemění, stejně jako se nemění ten velkoměstský. A na obou je něco hezkého i směšného. Proto žiju v Brně. Tady se to prolíná,“ směje se Isteník.
A dokáže se ještě na svět podívat dětskýma očima? „Spíš si myslím, že se dokážu jako dospělej podívat do toho dětskýho světa. A tam se hrozně často najdu. Třeba v mém synovi. Častokrát bych se na něj kvůli něčemu rozčílil, jenže pak to zkusím jeho pohledem a velmi často uvidím sám sebe. A jak se mám pak na něj zlobit?“
V oblíbené komedii Bylo nás pět hraje Michal Isteník (vlevo) Vendelína Bajzu, Libor Matouš pak jeho potomka Péťu. (2024)
Poláček rozvernou idylu sepisoval paradoxně v období, kdy čekal transport do koncentračního tábora. Humor ho v nejtěžších chvílích života držel nad vodou. „Jedním z velkých problémů dnešní společnosti je, že se začíná brát strašně vážně. Lidi se bojí udělat si z někoho srandu, aby se ho nedotkli, neurazili. Já to neuznávám. Humor a nadhled jsou to nejzdravější, co máme,“ je přesvědčený Isteník. A připomíná film Nejistá sezóna, kde Jan Hraběta reaguje na repliku „Jestli my jsme se s tou smrtkou nerouhali… “: „Ale hovno. Na co je člověk krátkej, z toho si má dělat aspoň srandu. To platí o smrti i o politice.“
Isteníka mohli lidé vidět i na Štědrý den v televizi v pohádce Tři princezny. Populární herec je doslova zavalen prací, ale zdaleka ne jen divadelní. „S koncem zimy začínám natáčet pokračování detektivní série Metoda Markovič. A pak asi pojedu z kopce celé jaro. A teď běží v kinech film Noční klid,“ zve diváky.
Na nedostatek práce si nemůže stěžovat ani jeho mladší kolega. Ten se totiž vrátil k natáčení seriálu Ulice coby polepšený „prodavač lehkých drog“ Denis. „Jsem toho rád součástí. Dostalo se mi milého přivítání. Připadal jsem si, jako bych přišel po prázdninové pauze. Co se týče Denise, diváci se rozhodně mají na co těšit,“ uzavírá Matouš. V divadle si pak jeho fanoušci užijí muzikál Pohádka o živé vodě, která má premiéru 25. ledna.
