„Jednu party v bahně jsme v sobotu stihli. Další v čím dál větším marastu, bez ponožek a v chladných nocích jsme oželeli,“ hlásil v noci na středu českého času z letiště v San Franciscu, kam se mu podařilo dostat.
Vstupenka na festival Burning Man není z nejlevnějších, její základní verze vyjde na 600 dolarů (zhruba 13 500 korun). Fišer si s předstihem zajistil jednu, druhou pro svoji přítelkyni dokázal sehnat až minulý týden v Americe v době, kdy byl festival svobody, alternativního života a improvizací všeho druhu již pár dní v běhu.
Ani námaha a náklady spojené s účastí na unikátní akci nedaleko Rena v americkém státě Nevada ho nepřiměly zůstat na místě, když se nad vyprahlým jezerem a provizorně zbudovaným městem otevřelo nebe, aby na účastníky festivalu vychrstlo nebývalá kvanta vody. Z Black Rock Desert stačil ujet krátce před tím, než byly odjezdové cesty pro auta nesjízdné a jedinou šancí bylo odejít blátem po svých.
„V pátek přišel slejváček, od té doby bylo všude bláto, nedalo se jezdit na kolech, maximálně šlo dojít na toalety. My jsme měli džíp čtyřkolku, v sobotu večer jsme se zeptali sloužícího rangera, jestli bychom mohli odjet, a protože jsme měli místo kousek od vjezdu na festival a jeli jsme v čtyřkolce, tak usoudil, že to zvládneme a pustil nás. Věřili jsme, že to dáme, a nakonec jsme to dali,“ popisuje brněnský dobrodruh svůj útěk z přírodní apokalypsy.
Kola obalená bahnem
Záběry přeplněných toalet, z nichž se vyléval jejich obsah, přežívání desítek tisíc lidí v bahně a nakonec osmihodinovou kolonu aut, která se po částečném uklidnění počasí vinula na cestě k odjezdu, už sledoval ze sucha a komfortu zpovzdálí. Po noclehu v Renu se s přítelkyní vydal za dalšími lákadly na západě USA.
„Kola z půjčovny jsme nechali na místě. Sice jsme přišli o depozit šedesáti dolarů za každé z nich, ale byla blátem obalená tak, že se na nich nedalo nejen jet, ale nešly ani vláčet s sebou. Pak jsme těm, co zůstávali, nechali naše židličky, zbytek alkoholu a různé jiné věci, které se jim mohly hodit. Půjčovna kol byla pár mil od festivalu, prý jsou na to místní zvyklí, že si je přijdou po skončení posbírat,“ líčí Fišer.
Bouře proměnila pouštní festival v bahenní peklo, uvěznila desítky tisíc lidí |
Vzniklou situaci se snažil brát s nadhledem a s humorem. „První den po příjezdu jsme zažili kvanta prachu, druhý den vlhko, třetí den liják, čtvrtý den bláto. Byl to velice intenzivní zážitek. Nechtělo se nám odtud, party to byla velká, ale s tím blátem se to nedalo. Člověk měl jedny boty na nohou a druhé boty z bláta na nich. Když jsme viděli předpověď počasí s hrozícími dalšími lijáky, která se nakonec naplnila, a nejistotu, zda a kdy se bude z místa dát dostat, udělali jsme to ‚na sraba‘ a odjeli jsme. Ještě jsme po cestě vzali jednu stopující Italku,“ ohlíží se Fišer za svým zážitkem z Burning Manu.
Pobavilo ho, když se na internetu dočetl, že se festivalu účastnila i slavná topmodelka Cindy Crawfordová a místo autem se z pouště dostávala tři hodiny pěšky. „Mohli jsme jí zastavit a nabídnout jí stop, ale nemávla si,“ smál se Fišer krátce před nastoupením do letadla směřujícího do německého Frankfurtu.
Se sousedem otevřel bar
Burning Man, založený v roce 1986 spontánně při akci dvou kamarádů v kalifornském San Franciscu, z nichž se jeden zapálením dvoumetrového panáka pokusil odstřihnout od své minulosti, byl hlavním cílem Fišerovy americké dovolené. Protože je nadšený cyklista, nadchl ho mimo jiné i způsob dopravy uvnitř festivalového města, jímž je právě jízda na kole.
„Jednu noc jsme se vydali na okružní jízdu kolem vyschlého jezera. Všude kolem jsou kempy, umělecké instalace, party na každém rohu. Kdyby nesprchlo, objedeme to na kole celé,“ zasnil se.
Satelitní snímek ukazuje tábor na festivalu Burning Man v Nevadě. (28. srpna 2023)
Právě uprostřed tohoto jezera stojí dřevěný panák, v současnosti už třicetimetrový, který se na konci festivalu rituálně zapaluje. To je jedna z mála jistot festivalu, jehož pravidlem je, že skutečně pevně daných pravidel má pramálo. Burning Man nemá stanovený program, umělci vystupují bez harmonogramu, město funguje jako jedna velká komunita mimo „oficiální“ svět. Každý z účastníků si doveze stan a potřeby na spaní, jídlo i pití. Peníze na místě nejsou potřeba, platí se pouze led, vše ostatní je k dispozici zdarma. Oblečený může být každý v čem chce, případně není výjimkou odložení veškerého šatstva.
„V sobotu ráno jsem si řekl, že jediná cesta, jak si festival užít, je dostat ze zážitku co nejvíc. U sousedů v kempu jsem na základě okamžitého nápadu otevřel bar,“ usmívá se Fišer, muž mnoha profesí a zájmů, který byl mimo jiné brněnským radním pro kulturu.
Festival Burning Man začal jako anarchie, dnes je to velký byznys |
„K sousedům jsem šel pro colu. Potkal jsem týpka, řekli jsme si, že na našem kempovém náměstíčku uděláme mejdan, a lidi se začali přidávat a nosit si svůj proviant. Co kdo měl, to dal. My jsme měli nějaké pití, oni měli nějaké pití, jeden chlapík donesl piva. Rozjeli jsme bar, byla legrace. Rozkřiklo se, že jsme jediný otevřený bar, takže nás nakonec bylo hodně. Lidi mi říkali, že jsme vytvořili pravý Burning Man, spontánní akci, při které si kdysi pár známých sedlo k ohni na sanfranciské Baker Beach a další se na ně samospádem nabalovali,“ pyšní se nápadem Fišer.
Pár hodin si tak i brněnský turista mohl připadat jako v 80. letech minulého století, kdy se původní plážový piknik pro pár přátel začal rok co rok rozrůstat o další zvědavce, až bylo potřeba přesunout ho do Nevady a městečko Black Rock City nechávat každý rok vyrůstat tam. V posledních letech je součástí festivalu více než 300 instalací pro komunitu o 60 tisících kempujících.
Každý je zodpovědný za sebe
Od pravidelných účastníků se Fišer dozvěděl, že naposled bylo na festivalu takhle ošklivé počasí v roce 2014. Že by ale vznikla kalamita, kdy by několik dnů nebylo možné odjet autem pryč, prý nikdo nepamatuje.
„Co jsem viděl, všichni se semkli, dokázali si pomoct, jeden o druhého se postarat. Byla to zábava, musíte být připraven na všechno,“ míní přímý účastník akce. Přiznává však, že předčasného odjezdu lituje jen trochu. „V televizi jsme se dívali, o co jsme v neděli a v pondělí přišli, a zjistili jsme, že asi o nic,“ uvědomuje si, že pragmatické rozhodnutí převážilo správně.
Stížnosti těch, co v blátě uvízli a nemohli od soboty do pondělí odjet, ani v suchu přespat nebo se umýt, jej udivily.
„Historky o tom, jak to tam vypadalo od neděle a dál, znám z webů a od přátel. Vím, že tam byly problémy, že některé toalety byl naplněné a občas byla zima. Odjezd probíhal od pondělí s hodinovými frontami. Zapálení panáka nakonec proběhlo v úterý. Ale že by na festivalu hrozila přírodní pohroma, mi nepřijde,“ přemítá Fišer.
„Ano, hrozilo, že tam lidi budou muset nechat část svých věcí a pak se pro ně vracet, to bude potřeba řešit v příštích týdnech. Na místě je vyhlášena bezodpadková zóna a to, co tam bahnem zapadalo, bude potřeba vytahat. Všichni, kdo na Burning Man jedou, ale musí být připraveni a vybaveni vším, co je potřeba, a každý je zodpovědný sám za sebe. Všichni jsme byli v jedné, té samé kaši. Sdíleli jsme jídlo, pití, vybavení. To přece není chyba pořadatele, že to někdo neumí nebo vyrazí v malém autíčku s nízkým podvozkem nebo v těžkém karavanu, se kterým na cestě zapadne. To spíš tihle hazardéři všechno zkomplikovali, když se ucpala odjezdová cesta,“ domnívá se Fišer.
Na festival se v budoucnu plánuje vrátit. „Koná se na magickém místě, na vyschlém jezeře, v poušti. Chtěl bych příště vydržet celý týden. Odehrává se tam život vedle života, město vyroste a zase zmizí, jezdí se tam na kolech. Někomu ti lidi můžou připadat divní, můžou být opilí, všichni ale fungují spolu, každý pro někoho druhého něco dělá, týden žiješ v úletu. Nemá to nic společného s žádným jiným festivalem, na kterém jsem kdy byl,“ bilancuje cestovatel žijící střídavě na Moravě a v Brazílii.
