Jak vnímá křesťanský duchovní skutečnost, že většina českých občanů přijde do kostela jedinkrát ročně: Na Štědrý den na půlnoční.
Je to pro něho obrovská výzva, ohromná evangelizační příležitost. I do mé farnosti v Lechovicích chodí někteří lidé jednou ročně. Pro mě je to možnost pěkně je přivítat a podat si s nimi ruku. Ukázat jim, že jsou vítáni.
Břevnovský opat Prokop Siostrzonek s nadsázkou říká, že tam tito půlnoční návštěvníci třeba načerpají sílu na celých dalších dvanáct měsíců.
Ideální to není, ale každopádně přijdou-li ti lidé do kostela jednou a možná naposledy v životě, jde o naprosto zvláštní mši svatou. Pro faráře je to nejen ohromná možnost, ale i zkušenost s lidmi, kteří by do kostela jinak nepřišli.
O čem při takové mši mluvíte?
V Lechovicích je přece jen víc lidí zvyklých častěji chodit do kostela. Letos mi jako velmi zajímavá připadá myšlenka ekologická. Křesťané na Štědrý den slaví, že se "Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi". Bůh se tedy vtělil do hmoty. Vezmeme-li tuto křesťanskou zvěst vážně, svatý je proto nejen člověk, ale i hmota jako taková. Bohu není trapné stát se kusem hmoty. Z ekologického hlediska má tato myšlenka velký význam v našem vztahu ke zvířatům, ke krajině i k lidem. S touto myšlenkou přišla pravoslavná teologie.
Ve vašich přednáškách a knihách toto poselství zaznívá velmi silně. Spíš než katolický kněz mi připadáte jako reinkarnovaný indián. Říkáte, že kámen má duši, tráva nebo voda také... Prosazuje katolická církev dostatečně podobně ekologické myšlení?
Myslím, že v tom máme ohromující rezervy. Dělám si velké naděje, že katolická církev byla vždycky citlivá k chudým, bezmocným a bezbranným. Udělala-li něco
|
"Budeme-li přírodu považovat za knihu, mohla by to být spíš kniha básní. Ta si pustí člověka k sobě tak blízko, jak je on sám nastaven." |
Myslíte, že katolická církev dostatečně zvládá obranu "bezhlasých", tedy těch, kteří se o svá práva nemohou sami zasadit, i v ekologii?
Vzdělání kněžích míří jiným směrem. Na teologii se učí humanitní předměty včetně filozofie nebo třeba dějin umění. Ale evoluční nebo molekulární biologie jde úplně stranou. Dalším důvodem je skutečnost, že církev, málo platné, funguje vždycky s určitým zpožděním. Třeba když si papež Lev XIII. na konci 19. století ve své encyklice Rerum novarum poprvé všiml sociálních potřeb proletariátu, bylo to padesát let po Komunistickém manifestu. Přitom se říká, že pokud církev nepoloží včas svůj prst na tep doby, ve světě to někde strašlivě bouchne. Takže přišel komunismus. Co se ekologie týče, první zpráva římského klubu vyšla v roce 1960. Svět si teprve od šedesátých let dál začal uvědomovat, že existuje ekologická krize. Do té doby ochrana přírody nikoho nenapadla. V katolické církvi až Jan Pavel II. ustanovil na konci 70. let svatého Františka z Asissi za patrona ekologů.
Takže dvacetiletý skluz?
Ano, církev zaváhala. Mezitím vznikla řada ekologických iniciativ inspirovaných třeba buddhismem nebo hnutími hlásajícími rovnost člověka a zvířat, na což je katolická církev naopak velmi citlivá. Katolicismus totiž přisuzuje člověku nesmrtelnou duši a katapultuje ho na kvalitativně vyšší úroveň, zatímco celá řada ekologických iniciativ říká, že zvíře a člověk jsou to samé. V současné katolické církvi nechybějí názory, že je třeba napřed odstranit chudobu a pomoci lidem. Až budou všichni lidé zachráněni, můžeme se teprve starat o přírodu. Což nemůže nikdy fungovat, protože tu vždycky budou chudí lidé.
Co s tím?
Křesťanství musí vybalancovat svůj vztah k přírodě, aby jí neopovrhovalo, ale ani ji nezbožšťovalo. Existuje totiž i mínění, že jsme jenom poutníky na pouhém jevišti stromů a trávy a že živé organismy jsou jen kulisy k našemu velkému dramatu, kde se hraje o spáse duše. A když my lidé zemřeme, půjdeme do nebe či do pekla, zatímco když zemřou stromy nebo motýli, tak zkrátka zemřou a víc nebudou. Druhým extrémem je ovšem zbožštění přírody ve smyslu Bůh rovná se příroda.
Jak to cítíte vy sám?
Moc se mi líbí myšlenka Františka z Asissi, kterou dnes velmi zajímavě potvrzuje molekulární genetika. František říká v podstatě banálně, že rostliny a zvířata jsou naši malí bratři a sestry. Takže pokud se křesťané modlí "Otče náš, jenž jsi na nebesích", modlí se "otče" v metaforickém smyslu k tomu, kdo nám dává život a je spravedlivý. Současná teologie mimochodem navrhuje termín Boha Otce přehodnotit, protože pro mnohé z nás je otec postava, kterou buď vůbec nezná, nebo k ní má velmi problematický vztah. Takže nám tu možná při modlitbě "Otče náš" něco přestává fungovat.
Měli bychom se modlit "Matko naše"?
Třeba. Nebo jinak. Ovšem František z Asissi říká: Když Bůh Otec je ten, kdo kromě člověka stvořil také býka, osla, ptáčky, rostliny, pak jejich vztah bratří a sester dává smysl. Křesťané se dodnes v kostelích navzájem oslovují "bratři a sestry". Není důvod, proč nerozšířit tento vztah na další "malé bratry a sestry".
Nepřináší pro to nějaké důkazy i molekulární genetika?
Naše původní představa, že člověk má až 140 tisíc genů, protože čím vyšší organizmus, tím větší počet genů, se ukázala mylná. Dnes víme, že jich máme asi 22 tisíc,milimetr velký červík jménem háďátko jich má 19 tisíc, zatímco pšenice nebo rýže asi 50 tisíc, tedy podstatně víc než my. Nezáleží tedy ani tak na počtu genů. Genomy musíme chápat jako jakési klaviatury, na které prostředí dokáže zahrát celou řadu různých skladeb. Ukazuje se, že jsme si vlastně strašně moc podobní. Třeba banánové mušky mají úplně stejné geny jako my. Mají jich sice jen 13 700, ale jsou skoro úplně stejné.
Mám věřící přátele mezi molekulárními vědci, kvantovými fyziky a lidmi se znalostmi vrcholné matematiky. Jako by došli k určité mezi poznání, za níž už se rozprostírá jedině hájemství víry. Nebo myslíte, že jednou bude možné takříkajíc "poznat vše"?
Velká filozofická otázka. Dodnes se ovšem na vysokých školách přírodovědného zaměření učí v duchu myšlenky, že co je tady za oknem, není nic než velká Rubikova kostka, objektivní realita čekající na své objevení. A úkolem vědců je to jen všechno správně poskládat a rozluštit. Galileo Galilei mluvil o otevřené knize přírody. Jednou ji podle tohoto přesvědčení celou přečteme, zaklapneme a budeme všechno vědět.
Myslíte ve smyslu slavné povídky Arthura C. Clarka Devětmiliard božích jmen, kde výkonný počítač rozluští všechny kombinace Božího jména a na konci začnou zhasínat hvězdy?
Ano, jednou udělíme poslední Nobelovu cenu za poslední objev, vyjdou poslední čísla časopisů Science a Nature a nebude co objevovat. Skončíme s vědou, protože vše bude vyřešeno. Takto smýšlí většina přírodovědců. Filozofové jsou mnohem opatrnější. Ukazuje se totiž, že pokud už budeme přírodu považovat za knihu, mohla by to možná být spíš kniha básní. A ta si pustí člověka k sobě tak blízko, jak je on sám nastaven. Nedávno uplynulo 150 let od vydání Darwinovy práce o původu druhů, tehdy šlo o dobu raného bezuzdného kapitalismu. Dnes soudíme, že Darwin svou teorii odkoukal ze společnosti, kde silní vyhrávají, slabí prohrávají, přežijí jen ti nejsilnější a neexistuje žádná sociální síť pro outsidery. Totéž pak viděl Darwin i v přírodě.
Na začátku 21. století to snad vnímáme dramaticky jinak?
Díky rozvinuté ekologii začínáme chápat přírodu jako soubor ekosystémů, kde i parazit a predátor mají svou nezastupitelnou roli. Ale především se zde spolupracuje, včela opyluje a rostlina jí za to dává nektar a tak dále. A teď je otázka, co uvidíme v přírodě za sto let. Asi zase jen to, co jsme připraveni vidět. Troufám si předpovědět, že Skutečnost s velkým S je ještě daleko složitější.
Takové posuny ve vnímání světa reflektuje i literatura, že?
V Nerudových Písních kosmických z roku 1878 jsou verše "Před žádnou, žádnou záhadou/ své šíje neskloníme,/ o nebes klenby nejzazší/ svým duchem zazvoníme". Na konci 19. století stvořil Arthur Conan Doyle detektiva Sherlocka Holmese, který též funguje ve smyslu tehdejšího optimismu, že na všechno jednou přijdeme. Stačí být dost inteligentní a vše dokážeme vydedukovat. Zajímavé je, že do toho najednou přichází spisovatel Gilbert Keith Chesterton se svým Otcem Brownem. U tohoto kněze, také detektiva, je všechno přesně naopak. On jde totiž na věc intuicí, znalostí srdce člověka. V jedné povídce se stane vražda v zahradě, kde se v tu dobu v hluboké noci nachází básník, takže je jasné, že to udělal on. Zatknou ho, načež se vše zkomplikuje a někdo jiný se přizná, že je vrah. Už ho odvádějí, když se inspektor zeptá Otce Browna: "Ale pozor, proč byl na místě činu ve tři hodiny ráno ten básník?" A Otec Brown odpoví: "Protože je to básník!" Lidské jednání přece není vypočitatelné. Děláme mnoho věcí nepředpokladatelně, kvůli svým emocím, intuici.
Většina současných teologických textů mi ale připadá spíš racionální než intuitivní.
V západní Evropě chápeme Boha jako filozofický problém, který je třeba vyřešit. Být analytikem je fajn, když člověk dělá fyziku. Rozpálíme částice, ony se srazí a my se díváme, co z té srážky vypadne. Jako bychom proti zdi rozjeli auto a pak bychom ze součástek, které po nárazu vypadnou, zjišťovali funkci motoru. Stejně postupujeme i při výuce biologie. Prvně dostanou studenti na všech školách cibuli. Tu rozšmelcují, lístek dají pod mikroskop, přidají barvičku a bumbác, uvidí jak vypadá buňka. O rok později mají zoologii. Dostanou žížalu, tu rozříznou a zkoumají, co je uvnitř. Takže molekulární genetici, anatomové a fyziologové jsme vynikající. Ale jsme mizerní ekologové a etologové (etologie - věda o chování živočichů - pozn. red.). Stejně řešíme i problém Boha. Snažíme se ho rozebrat a uzavřít do definic. Říkáme, že Bůh je nejvýš spravedlivý, milosrdný, actus purus, tedy "čirý kon", a tak dále. Ale jak říká filosof Martin Buber, budeme-li na Boha hledět jako na "to", předmět našeho zkoumání v laboratoři, nikdy se s ním nesetkáme. Bůh je přece "Ty".
Učíte mediky etiku. Podobně analytický přístup je nejspíš nevhodný i při diagnóze a léčení některých nemocí.
Pomalu se i v medicíně začíná oprašovat bio-psycho-socio-spirituální přístup k člověku. Už víme, že nemoc může být útěkem z nějaké životní situace nebo reakcí
|
"Považujeme-li život za čekárnu na smrt, kterou se snažíme co nejluxusněji vybavit, je třeba říct, že tak to nefunguje." |
Když se lidé spoléhají jenom na různé na léčitele, může to být ovšem také průšvih.
Jistě, psychosomatika je pouze jedna část příběhu. Díky analytickému přístupu máme dnes antibiotika, účinné léčebné postupy, vynikající chirurgii... Když srovnáme náš svět rozumu třeba s Asií, které se v medicíně nepodařilo odstřihnout od světu mytologična, pak, málo naplat, vyhrává Západ. Akupunktura je jistě zajímavá věc, může jít o vynikající doplněk léčby, ale když jde do tuhého, fungují západní antibiotika a západní léčebné postupy.
Vraťme se k "problému" Boha.
U toho analýza opravdu nefunguje. Pak totiž řešíme otázky, zda může Bůh stvořit tak těžký a velký kámen, že ačkoliv je všemocný, nedokáže jej uzvednout. Tomáš Akvinský tvrdil, že můžeme maximálně říct, co Bůh není. Současný anglický filosof náboženství Nicolas Lash vykládá zajímavě slavnou scénu ze Starého zákona, kdy se Mojžíšovi zjevuje v hořícím keři Bůh a Mojžíš se ho ptá "Kdo jsem já?" a "Kdo jsi ty?". Bůh odpovídá "Jsem, který jsem", což západní filozofové vykládají učeně, že u Boha je bytí totožné s existencí a tak dále. Lash to však komentuje tak, že Bůh Mojžíšovi odpovídá: "Mind your business." (Do toho ti nic není - pozn. red.) Zkrátka "nikdy se to nedozvíš", "nikdy to nepochopíš", "jsem a zůstanu pro tebe tajemstvím". Co můžeme říct o Bohu racionálního?
Lidé si dnes velmi brání "svůj" čas a hmotné statky. Carpe diem - užij dne - se poslouchá daleko lépe než křesťanský požadavek na sebeovládání a pomoc potřebným.
Považujeme-li život za čekárnu na smrt, kterou se snažíme co nejluxusněji vybavit, pak je třeba říct, že máloco tak nefunguje jako tento hédonistický přístup. Jsme jako ti vesmírní bezdomovci, co se probudili a zjistili, že v kosmu není ani smysl, ani Bůh. Pokud ale vesmír vůbec nezajímá, jestli jsme dobří nebo špatní, co si s životem počneme? Vždyť pak je hrozně absurdní. Nesmírně inteligentní ateista Jean-Paul Sartre dotáhl tuto myšlenku do konce, když řekl, že "člověk je zbytečná vášeň". Dáme-li si štěstí jako nejvyšší životní hodnotu, nikdy se s ním nesetkáme. Zatímco ve tvrdých podmínkách, v nichž někomu pomáháme, najednou začínáme zjišťovat, že to funguje. Jakoby štěstí přicházelo zásadně jenom zboku nebo odzadu.
Marek orko váchaLetos 43letý katolický kněz, administrátor farnosti v Lechovicích u Znojma, vystudoval na brněnské přírodovědě molekulární biologii a genetiku. V Olomouci a v Bruselu pak i teologii. Účastnil se dvou výprav na Antarktidu. Žil též v trapistickém klášteře Sept-Fons ve Francii. Dnes je přednostou Ústavu etiky lékařské fakulty Karlovy univerzity v Praze a na brněnské fakultě sociálních studií vede seminář zaměřený na vztah křesťanství a ekologie. Napsal pět knih o vztahu společnosti, teologie a environmentu. Byl nadšeným skautem, z těch dob pochází jeho přezdívka Orko. Má webové stránky www.orko.cz. |
