"Definitivně jsem chtěl rozptýlit představu, že dějiny našeho státu se odjakživa tvoří v Praze, v horším případě ještě v zájmu či na objednávku moci cizí," zdůvodňuje Lukáš Jelínek výběr tématu své diplomové práce Brněnská cesta k listopadu 1989 – události, portréty, témata.
Jeho studie je zatím nejpřesnějším popisem toho, co se v brněnském disentu za normalizace dělo. Ústav pro soudobé dějiny zařadil sice rozhovory s několika brněnskými disidenty do obsáhlého sborníku Vítězové? Poražení? s podtitulem Disent v období tzv. normalizace (Prostor, Praha 2005) a do sbírky interpretačních studií Mocní? A bezmocní? (Prostor, Praha 2006), ale tyto práce, stejně jako "brněnská" část knihy Jiřího Suka Labyrintem revoluce (Prostor, Praha 2003), jsou sice historicky poctivým i nestranným, ale velmi přibližným a zcela neosobním způsobem, jak nahlížet na život a roli tehdejších disidentů. Chybí také přesah jejich osudů do dnešních dnů.
Disidenti jižní moravy
DNES: Úvodní díl o hlavních milnících historie disentu v kraji PŘÍŠTĚ: Jaroslav Šabata |
K dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy. Jaké byly hlavní události protikomunistického odboje v 70. a 80. letech minulého století v kraji? Kdo byli hlavní představitelé disentu, jaké jsou jejich příběhy i názory na minulost i současnost? Čtěte každé úterý v regionálních přílohách Jižní Morava a Brno seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové.Pohled zevnitř
Zatím jediné opravdu zasvěcené shrnutí Disidentské Brno aneb Brno v Husákovské éře napsali dva čelní představitelé brněnského disidentského jádra – otec a syn Jaroslav a Jan Šabatové.
"Brněnští chartisté tvořili jedinou mimopražskou životaschopnou a autonomní strukturu neboli opoziční centrum svého druhu v tehdejším Československu," dokládají ve své práci otec a syn Šabatové. A rozkrývají podrobněji i "kdo byl kdo" v brněnském disentu.
"Lví podíl (na životě brněnského disentu – pozn. red.) měl studentský vůdce z roku 1968 Jiří Müller, který se právě vrátil z pětiletého vězení, a několik jeho vězeňských druhů z rodiny Šabatovy a Ruskovy," píše se zde.
Dozvídáme se také, že šestnáct z jednadvaceti prvních brněnských signatářů Charty byli lidé, kteří si "jako poslední mohykáni občanské a demokratické obnovy z konce 60. let" vysloužili uvěznění nastupujícím husákovským normalizačním režimem.
Jejich brněnskou skupinu ozdobily v první vlně dvě další "exkluzivní dvojice": filozofka a teoložka Božena Komárková s evangelickým pastorem Janem Šimsou a také spisovatelé Milan Uhde s Janem Trefulkou.
M-klub
U Boženy Komárkové na Pekařské ulici se po celou normalizaci scházelo výrazně dialogově založené fórum osobností, jemuž se (patrně podle Moravy) říkalo M-klub. Ten tvořil základ brněnského disidentského života v 70. a 80. letech. Že se v první vlně do řad brněnské opozice uchýlily intelektuální a umělecké osobnosti, lze vysvětlit pro Brno specifickým podhoubím, jež vzklíčilo v 60. letech, kdy divadlo Večerní Brno inscenovalo ostře satirický kus Milana Uhdeho Král Lávra s aktuálním kontextem havlíčkovského motivu krále, kterému narostly oslí uši, a také svobodomyslným duchem ve své době asi nejlepšího literárního časopisu Host do domu, který vycházel rovněž v Brně.
Neopomenutelný vliv mělo také ovzduší brněnských fakult, především filozofické.
K první dvacítce brněnských signatářů Charty přibylo v první podpisové vlně velmi rychle dalších asi osmdesát jmen, což byla sice jen asi desetina z množství podpisů nasbíraných v Praze, nicméně (jak prohlásil komunistický aparátčík Alois Indra, který naopak podepsal zvací dopis sovětským vojskům do ČSSR) "Brno nehrálo v kontrarevoluci druhé housle".
Zranitelné Brno
Nejtvrdší postih při disidentském počínání hrozil zejména mladým sympatizantům, jež musela moc odradit především – a také těm, kteří žili izolováni mimo Prahu, zvlášť na venkově, kde měli příslušníci Státní bezpečnosti máloco na starosti.
Brno bylo tedy zranitelnější než Praha, ale o to důležitější byla jeho role: měla-li se opozice stát platnou v celorepublikovém rámci, bez mimopražského prostředí to nešlo.
Že si Státní bezpečnost roli brněnských disidentů uvědomovala možná lépe než disent sám, o tom svědčí fakt, že ještě před hromadným zatýkáním pražských členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (nezávislé iniciativy založené signatáři Charty, aby pomáhali lidem postiženým režimem se zajišťováním právního zastoupení a zprostředkováním finanční i jiné pomoci) byli počátkem roku 1978 uvězněni čelní představitelé disentu brněnského – Jaroslav Šabata a Jan Šimsa.
V dubnu 1978 proběhla v Brně série domovních prohlídek a na začátku května 1978 skončili za nahrávání nezávislé hudby ve vězení tři mladí lidé: Petr Cibulka, Libor Chloupek a Petr Pospíchal. Všichni dostali nepodmíněné tresty. Solidarita s jejich uvězněním vedla však také k dalšímu propojení a oživení opozice, zejména mezi mladými lidmi.
Akce Asanace
V rámci akce StB Asanace, která měla lidi nepohodlné režimu přinutit odejít do zahraničí, byl Standa Adámek, člen opoziční brněnské katolické rodiny, na počátku 80. let dovezen estébáky k Macoše, kde mu naznačovali, že skončí stejně jako 3. října 1981 v propasti nalezený student pedagogické fakulty Pavel Švanda, jehož smrt není dodnes vysvětlena.
Na podzim 1983 došlo pak ke zvláště masivnímu zákroku pořádkových sil proti účastníkům hudebního vystoupení v Žabčicích u Brna. Několik desítek mladých lidí bylo zatčeno a někteří zůstali pár týdnů ve vazbě. Z vězení propuštěného Petra Pospíchala estébáci chytili, dovezli ho ke hranici s Rakouskem a tvrdili mu, že bude "zastřelen na útěku".
I tyto akce vedly k posílení solidarity, opět zejména v řadách mladých lidí.
Hlavní proudy opozice
Samizdatové nakladatelství, které v Brně vyvíjelo nejmasivnější činnost, vedl Jiří Müller, bývalý studentský vůdce ze 60. let, který také organizoval vzdělávací aktivity podzemní univerzity Nadace Jana Husa.
Později se do této činnosti zapojil také Petr Oslzlý, který působil v jiném brněnském ostrůvku svobody – Divadle Na provázku. Zde se jako účinná organizační složka opozice projevila zdejší tajemnice Eva Trúda Vidlářová. Provázek inscenoval za normalizace dokonce hry Milana Uhdeho a Václava Havla, podepsané ovšem někým jiným.
V samizdatové činnosti i podzemní univerzitě byla mimořádně činná rodina pozdějšího rektora Masarykovy univerzity Milana Jelínka. Angažoval se také historik Jaroslav Mezník, odsouzený do vězení i k dělnické profesi.
Samizdatové vydávání časopisu Host vymyslel, dotoval a ve vazbě si odseděl Dušan Skála. Bytové semináře pořádal a samizdatovou edici Studnice řídil chartista František Derfler, pozdější principál Divadla U stolu, které začalo jako bytové (nepovolené) divadlo ještě před listopadem 1989.
Z katolicky orientovaného disentu se kromě rodiny Adámkových a Pospíchalových nejvíc projevovali manželé-spisovatelé Iva a Zdeněk Kotrlí, Václav Umlauf či neortodoxní faráři František Lízna a Karel Satoria.
V seriálu nelze opominout Petra Cibulku, Alberta Černého, otce a syna Vydrářovy, literáty Zdeňka Rotrekla či Jiřího Kratochvila, aktivistu Slávka Popelku, obhájce disidentů JUDr. Jiřího Machourka, bývalého studentského vůdce z roku 1968 Michaela Dymáčka, chartistu Zdeňka Přikryla a zlínského buřiče Standu Devátého.
Rovněž je třeba zmínit se o studentských a dalších kulturních protirežimních okruzích. Zvlášť důležitou roli hrálo koncem 80. let Nezávislé mírové sdružení, jehož brněnský okruh se aktivně scházel v bytě Andrey a Pavla Baršových a kde nejvýrazněji působila inženýrka v domácnosti Hana Holcnerová. "Jejich činnost vynikajícím způsobem usvědčovala režim z pokrytectví," soudí ve svém textu Jaroslav a Jan Šabatové.
Ti také hodlali využít vzniku nového družstevního zákona a na počátku roku 1989 prosazovali projekt nezávislého nakladatelství Atlantis, které chtělo zpřístupnit oficiálně nevydávané práce disidentských autorů. S touto myšlenkou přišel křesťanský aktivista Karel Coural a na přípravách se podílela Eva Trúda Vidlářová, Petr Pospíchal, autorka těchto řádek a někteří další.
Později ji podpořili zakázaní spisovatelé Václav Havel, Milan Uhde, Karel Pecka a Jan Trefulka.
Brněnské fórum
Naprosto ojedinělým opozičním počinem se stala brněnská specialita jménem Brněnské fórum, které dalo i jméno prvnímu porevolučnímu celostátnímu hnutí – Občanskému fóru. Brněnské fórum vzniklo z iniciativy Hnutí za občanskou společnost a ekologických aktivistů (zejména místní buňky Českých ochránců přírody v Kamenné kolonii vedené Vladimírem Matouškem).
První se sešlo 26. dubna 1989 v sálku příměstského kulturního domu na konečné trolejbusu v Kohoutovicích. Asi stovka zejména mladých Brňanů zde diskutovala o ekologických otázkách a přitom napjatě očekávala, zda nezasáhnou nedaleko připravená nákladní auta Státní bezpečnosti.
Naštěstí nezasáhla. A tak se sešlo Brněnské fórum do listopadu 1989 ještě několikrát. Jen jednou jim byl vstup do sálu v Kohoutovicích zakázán, takže se účastníci přesunuli na zahradu Václava Čermáka v Pisárkách.
Brněnské fórum o občanských právech naposledy jednalo už v centru Brna, ve Vysokoškolském klubu na Gorkého ulici. Natřískaný sál zde vypískal představitele oficiální Společnosti pro lidská práva s jejich režimu poplatnými příspěvky k diskusi. Nedlouho poté přišel 17. listopad 1989.
