Bonbony s názvem Kajínky a sloganem „Tak sladká je moje svoboda“ vyvolaly poprask. Přesto majitel společnosti Radomír Havlík kontroverzního počinu nelituje.
„Byl to obchod jako každý jiný. Přišel zákazník, měl požadavek a já jsem mu vyhověl. To, že se následně objevily problémy s rozdělenou společností na příznivce a odpůrce, se asi dalo očekávat,“ hodnotí s odstupem Havlík.
Dodáváte ještě Kajínky?
Ne, všechno, co se vyrobilo, si pan Kajínek odkoupil a pro nás je to vyřešená a ukončená záležitost.
Nadělala vám tahle zakázka velké problémy?
Jeden člověk nám svými negativními a osočujícími příspěvky úplně zlikvidoval firemní stránku na Facebooku. Bylo zbytečné cokoli vysvětlovat, s odpůrci se špatně jedná, mají vždy jen svoji pravdu.
Ale že půjde o kontroverzní věc, jste musel tušit. Viděl jste za tím i marketingový potenciál?
To máte pravdu. Moc se o nás nemluvilo, nebyli jsme mediálně známí. Po této aktivitě se nám trochu změnil život, ale i byznys.
Vzal jste si z celé kauzy nějaké ponaučení?
Velké. To, že mi rozhodně nikdo nebude diktovat, co mám, či nemám dělat. Když po mně budou příště chtít něco podobného, tak do toho půjdu znovu. Záměr byl čistě pragmatický. Ve firmě s tím také někteří nesouhlasili, ale věděli, že je to mé rozhodnutí a má odpovědnost.
Firmu jste rozjel před pětadvaceti lety. Byl jste si hned jistý, že tenhle byznys povede k úspěchu?
Tehdy jsem se k tomu stavěl skepticky, nedokázal jsem si představit, že na sebe můžu vydělávat. Když jsem byl totiž za totality zaměstnaný ve veřejné správě majetku, došel jsem k pokladně, dostal na ruku peníze a víc mě nezajímalo.
A co se ve vás přepnulo?
Manželka mě přepnula. Říkala mi, že bych byl zbabělec, kdybych to nezkusil, a tak mě vyprovokovala.
Nikdy jste nelitoval?
Ne, to ne. Když se pro něco rozhodnu, neustupuji a jdu si tvrdě za svým. Když jsem byl ještě na úplném začátku u kamaráda v obchodním týmu, dělal jsem milionové obraty, ale chodil domů s pár tisíci. Chtěl jsem to začít ovlivňovat sám. Pokud vás to chytí, nikdy se nechcete vrátit.
Proč jste zvolil zrovna reklamní cukrovinky?
Jednou po mně chtěli sehnat reklamní lízátka. Kontaktoval jsem firmu, která dovážela bonbony z Německa. Všechno slíbili, termín měli do března, ale nic nedodali. Pak přišel srpen a volali, že to pro mě mají. Divil jsem se, jak to, že už jsem to dávno zrušil. Tehdy mi člověk od nich řekl památnou větu: „Jestli ty bonbony nechcete, my si je prodáme sami.“ Vyskočily mi nervy a řekl jsem jim: „To jste si dovolili naposledy. Do roka a do dne si v České republice s bonbony neškrtnete.“
A vyšlo to?
Pak jsme vystavovali na marketingovém veletrhu, postavili tam malý stánek a ráno jsem se vyšel podívat, kdo je kolem. Kousek od nás byla na obrovském prostoru ta firma s německými bonbony. Byl to šok, ale my jsme se z výstavy vrátili s tím, že jsme jim převzali všechny klienty.
Čím jste je oslovili?
Cenou. My v té době měli kilo bonbonů za 180 korun, oni za 560. To je velký rozdíl.
Ve vašem oboru ale jediní nejste. Jak velká je konkurence?
Do roku 2008 v Česku nikdo jiný nebyl. Více než osm tisíc firem jsme do té doby naučili žít se sladkou reklamou. Pak ale přišla krize. Všichni, které jsme na reklamní cukrovinky naučili, hledali alternativu. Chtěli je dál mít, ale co nejlevnější. V ten moment se postupně zrodily další firmy a na český trh přišly s polskými litými bonbony. Problém je v tom, že u nich je kvalita jinde, a tím pádem i cena.
Ale také oni o sobě jistě tvrdí, že jsou nejlepší, jak to říkáte vy.
Proti tomu nic nemám. Hodnotí to trh a ten se vrací k nám. Firmy a další instituce jsou nositelé vlastní reklamy na obalu, a tak chtějí mít uvnitř maximální kvalitu. Jejich zákazníci a potenciální konzumenti hodnotí firmu podle toho, jestli jim bonbon chutnal, nebo ne. To je naše hlavní myšlenka, nechci našeho klienta v žádném případě šidit.
Naše bonbony jsou vždy pruhované, tak je poznáte
Jak vlastně poznám, že bonbon s reklamou je zrovna od vás?
Má jednu zásadní a jedinečnou věc. Je vždy pruhovaný, vyrábí se totiž z roksové hmoty.
Neděláte je však přímo vy, ale firma Hors v Hodoníně...
To sice ano, ale podstatné je, že jsme jejich výhradní zástupci v oblasti reklamních cukrovinek. Přesně je to tak, že oni dělají bonbony a my zase obal. Tím jsme za celý výrobek zodpovědní.
Co se od krize změnilo?
Požadavky firem. Dělávali jsme deset tun bonbonů pro jednu společnost. Co by s tím dnes ale dělali. Tehdy jsme měli v nabídce 80 komodit, dnes 270, tuny bonbonů jsme museli nahradit dalším sortimentem a vyplácí se to.
Jakou novinku třeba nabízíte?
Nedávno jsme rozjeli reklamní potisky na lahve. Oproti konkurenci nás na vrchol střílí právě potisky plechovek nebo různých plechových krabiček. Dokážeme na ně dostat jakýkoliv motiv, například fotku přítelkyně. Nevyrábíme tak jen pro firmy, ale i pro jednotlivce.
Ve vašem podniku pracuje deset lidí. Kolik z nich je rodina?
Úplně cizí jsou jen dva. Takže je tu se mnou manželka, tchyně, teta, sestřenice, dcera od sestřenice, její přítel, dokonce současný přítel mé bývalé ženy.
Ve firmě si na rodinu nehrajeme, tam jsem pro všechny šéf
Jaké v tom vidíte výhody?
Myslím, že je tam větší loajalita. Pro mě je navíc velmi důležité, aby rodina měla příjem, takže je lepší je zaměstnat. Ve firmě si ale na žádnou rodinu nehrajeme. Před domem ano, tam jsem pro tchyni zeťák, ale tady ne, tady jsem pro ni šéf.
A nestává se vám, že se s manželkou bavíte o práci i doma?
Snažíme se to vytěsňovat. Když se to ale náhodou stane, tak řešíme hlavně novinky, tedy jak něco dělat jinak.
Stalo se, že jste se s někým z rodiny v byznysu musel rozejít?
Ano, s dcerou, strýcem nebo tchyní, která se pak vrátila. Vždy se jednalo o to, že byli z práce vyhořelí a nedalo se s tím nic dělat.
Nerozuměl jste si s nimi?
To bych ani neřekl, ale třeba po šedesátce je asi každý svým způsobem vyčerpaný a začne dělat chyby. A to je problém, který musí každý manažer umět nějak řešit.
Kolik je vám?
Právě loni v listopadu mi bylo šedesát, takže se také děsím vyhoření.
To už nejspíš řešíte generační předávání, ale váš syn ve firmě nepracuje. Proč?
Každý hloupý Honza v pohádkách dostal buchtu a šel do světa. On měl odmalička problém, protože všude slyšel: „Ten se nemusí učit, bude dělat u rodičů.“ Takže se sám rozhodl, že to zkusí jinde. My to jen kvitovali. Je dobře, že si zvykne na systém práce v jiné firmě a potom třeba své zkušenosti donese k nám.
Takže věříte, že tu zakotví?
Jsem o tom přesvědčený. Přijde doba, kdy pochopí, že musí mamince pomoct. Já tady taky nemusím být, nebo budu chtít jít na odpočinek. Generační předávání jsem si ale vyřešil tím, že jsem si vzal o 18 let mladší ženu. Dnes už většinu vedení přebírá, takže nástupce mám.
Baví vás vaše práce i po více než čtvrt století?
Unavuje mě, ale neomrzela. Když si uvědomím, že tady mám deset krků a musím je uživit, je to pro mě největší stres. Ale práce mě stále baví stejně jako dřív a nikdy bych neměnil.
