„Byla to sázka. Kamarád Martin se chtěl naučit vařit, já zase chodit. Vsadili jsme se, abychom se vzájemně motivovali,“ vypráví mladá vozíčkářka, která si už při svých dřívějších snahách založila web chodimvole.cz. Má bakalářský titul z žurnalistiky na Masarykově univerzitě a přišlo jí vtipné, že bude na internet psát o chození, když chodit nikdy nemohla.
Stejně jako se ale podle ní jiní nemůžou donutit k posilování, ona se těžko nutí do tréninku chození. Přesto je její život na zážitky bohatý.
„Život na vozíku je stejný, i když komplikovanější. Složitější je pro nás cestování. Mnohdy kvůli špatně udělaným obrubníkům na chodníku musím objet celé náměstí, abych se dostala tam, kam potřebuji. Ale dá se s tím fungovat,“ neztrácí Blažková optimismus. Přesně tohle se snaží sdělovat dětem ve školách, které objíždí s Ligou vozíčkářů, kde už několik let pracuje. Ačkoli ona se ve škole díky své komunikativnosti odstrčená spolužáky necítila, je podle ní potřeba dětem stále vysvětlovat, že není jiná než ony.
Navíc se v minulém roce přesvědčila, že život s handicapem v Česku je mnohonásobně jednodušší než v Africe. S kamarádem, řečkovickým farářem Janem Kotíkem, se vydala do Tanzanie. Spolu chtěli místním nějak pomoct. Zjistili si, že je tam úrodná půda, ale lidé ji nezvládají obdělávat. Prostřednictvím sbírky farností v Řečkovicích a Žďáru nad Sázavou proto zakoupili dva traktory značky Zetor z 80. let. Ty do Afriky poslali trajektem, sami se dopravili letadlem. „Strach před cestou jsem měla, ale řekla jsem si, že bych se mohla ochudit o nejlepší zážitky v životě,“ myslí si.
Pro černochy se stala doslova atrakcí
Blažková si v Tanzanii dala další předsevzetí. Zjistit, jak se tam žije lidem na vozíku. „Co se týče bezbariérovosti, pořád dost zaostávají. Není tam bezbariérového vůbec nic. Handicapovaní jsou na okraji společnosti. Nezbývá jim nic, než žebrat o pomoc zdravých. Holčička seděla na vozíku třikrát větším než ona a v rukou držela hrníček na peníze,“ vzpomíná. Proto se Češka na vozíku s mobilem a fotoaparátem pro černochy stala doslova atrakcí. Chtěli se s ní fotit a nabízeli jí, že když jim zaplatí letenku, přijedou se o ni postarat.
Na africkém kontinentu strávila tři týdny. Jak postupovali do vnitrozemí, přestávalo být největším problémem to, že u chodníků chyběly nájezdy pro vozíčkáře. Elektřinu místní v podstatě neznali a jídlo bylo mnohem chudší, než na jaké je zvyklá z domu. Přesto nevylučuje, že do Tanzanie poletí v příštím roce zase. Její kamarád farář se tam totiž chystá jet vrtat studny a shání peníze na výstavbu tolik potřebné školy, s čímž mu Blažková pomáhá.
Další sen si splnila, když se se dvěma kamarádkami vydala na pouť do španělského Santiaga de Compostela. I když ne vždy stezka byla invalidům uzpůsobená, jak sama říká, „ušly“ celkem 252 kilometrů. Na vozíku byla jediná, kamarádky jí ochotně pomáhaly. „Za den jsme průměrně nachodily 20 kilometrů,“ usmívá se a znovu klade důraz na slovo chodit. Od snah postavit se na vlastní nohy teď ale na chvíli upustila. Trénovala v Lize vozíčkářů, kde jí kolegové stanovili okruh kolem kanceláří. Prozatím jí stačí, že se dokázala na nohou udržet přes tři minuty. Podobně skončil její kamarád Martin s vařením. „Přestal se vaření bát. Ale fláká to. Stejně jako flákám já chození,“ uzavírá Blažková.
