„V hlavě mám spoustu bláznivých nápadů, odkud kam bych chtěla doběhnout, a jeden z nich byl právě z Brna na Praděd. Bylo i nutkání posunout hranici svých možností zase o kousek dál a zároveň svojí osobní výzvou podpořit dobrou věc,“ vysvětluje svoji motivaci Balšínková, která pracuje jako pečovatelka v brněnském Hospici sv. Alžběty.
A právě zařízení, kde pracuje od roku 2019, chce tímto během pomoct. „Hospic svaté Alžběty je pro mě srdeční záležitost. Založila jsem dárcovskou výzvu Z Brna na Praděd,“ prozrazuje.
Tu mohou lidé podpořit na webu darujme.cz do půlky listopadu. Finanční výtěžek poputuje na vybavení pokojů a rehabilitační pomůcky pro nevyléčitelně nemocné pacienty, o které hospic pečuje.
Z Brna odstartovala v pátek 29. října a běžela nepřetržitě až do sobotních 16 hodin, kdy se jí podařilo dosáhnout vytyčeného cíle – vrcholu Pradědu. Na své trase tak zdolala 165 kilometrů.
„Samota v běhu mě naplňuje, uklidňuje, mění hodnoty a čistí hlavu od všedních věcí. Člověk přemýšlí sám nad sebou. Čím delší trasa, tím absolutnější psychická rovnováha. Tato cesta mi dala to, že i malými krůčky můžu udělat velkou věc,“ popisuje.
Víkendová „štreka“ byla zatím jejím nejdelším během. „I když lidské tělo dokáže neskutečně moc, nejdůležitější ve vytrvalosti je hlava. Ta musí být po celou dobu hnacím motorem. Bez tréninku a příprav by takovou cestu uskutečnit asi nešlo,“ komentuje Balšínková a dodává, že svůj první ultra běh na sto kilometrů absolvovala v roce 2018.
Žádný závod s časem
Při tak dlouhém běhu počítá také s možností, že jí tělo může kdykoli vypovědět službu, třeba kvůli zranění.
„Snažila jsem se proto běžet pozvolna a soustředit se na dech, protože ten je pro energii nejdůležitější. Nebyl to závod s časem. Kdykoli bylo potřeba, přešla jsem do chůze, dala si svačinu, fotila, myslela na hospic. Ten byl největší motivací pokračovat, pokaždé když mi docházela energie nebo jsem někde bloudila,“ vypráví o své cestě.
Doufá, že se díky její výzvě podaří hospic finančně podpořit. „Vybraná částka pomůže nemocným v jejich poslední etapě života v Hospici svaté Alžběty zkvalitnit prostředí, zachovat jejich důstojnost a životní hodnoty,“ vysvětluje pečovatelka, která se při své práci setkává i se smrtí.
Lidé přispějí na vybavení pokojů a rehabilitační pomůcky a nemocným tak přiblíží domácí pohodlí, které jim schází.
„Smrt je součástí života a je to jedna z nejtěžších etap. Jsme po boku lidem, kterým energie dochází, ale my ji máme a můžeme pomoct a darovat kousek sebe. Tak by to mělo v životě fungovat. Je to jedna z dalších cest, jak posunout hranici svých možností,“ uzavírá Marie Balšínková slovy, proč si tuto práci vybrala.
