Svědci krátké životní pouti Jana Pukalíka se shodnou, že na sebe bral bolesti světa tak intenzivně a bez jakéhokoliv pudu sebezáchovy, až na ně sám zemřel.
disidenti jižní moravyKe dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy. Čtěte texty od bývalé brněnské disidentky a redaktorky MF DNES Jany Soukupové. Za týden: Koncert Nico v Brně |
"Honzík skutečně neměl lehký život," přidává vzpomínku Milan Ohnisko.
"Prožil psychicky neradostné dětství a pubertu. V Olomouci a pak i v Brně patřil nejdřív spíš k subundergroundové než undergroundové societě," vybavuje si kolega básník.
"Honzíka jsem poprvé zahlédl v noci po zavíračce před hospodou U formana na České," popisuje své seznámení s básníkem Ohnisko. "Kymácel se, hubený vysoký mladík, vítr mu čechral téměř po pás dlouhé vlasy a hrál do noci blues na foukací harmoniku. Byl to undergroundový výjev ve své nejautentičtější možné podobě. Ten moment trval krátce, ale do smrti na něj nezapomenu. Cítil jsem intuitivně velice silně, že zřím a slyším zcela mimořádného člověka," svědčí o tehdejší Honzíkově podobě Ohnisko.
Ten se pak s Honzíkem sešel u brněnského disidenta Petra Pospíchala v jeho kdekomu otevřeném bytě.
"K uměleckému undergroundu, jak tomu pojmu rozumíme dnes, se Honzík přidal také díky návštěvám v bytě na Bohuslava Martinů, takže postupně vyměnil staré přátele za nové a Triphenidyl alias trifáky (léky zneužívané tehdy často jako droga - pozn. red.) za knihy, a to doslova i přeneseně," dosvědčuje Ohnisko obrovský zájem Jana Pukalíka o literaturu.
"Nikdy jsem nikoho nezažil tak intenzivně i extenzivně číst," vybavuje si Ohnisko vybraný vkus dvacetiletého mládence se základním vzděláním, který uprchl z učňáku, kde se měl vyučit snad potrubářem.
Duchovní sféra a příživnictví
Kromě intelektuální objevil pro sebe Honzík i duchovní sféru. "Zde byl jeho mimořádně silným vzorem a inspirátorem tehdejší kněz bez státního souhlasu, slavný disident František Lízna," připomíná Milan Ohnisko, co někdy v roce 1987 dovedlo Honzíka až k římskokatolickému křtu.
To už Honzík po uvěznění "za příživu", jak zněl tehdejší paragraf pro nepracující občany, získal invalidní důchod "na hlavu", tedy kvůli duševní nemoci, která vedla k jeho častým pokusům o sebevraždu.
"Na obou předloktích měl opravdové žebříčky," vzpomíná Simona Pospíchalová se smutnou něhou na Honzíkovy jizvy, památku na vícekrát podřezané žíly.
Simona tehdy jako čerstvě osmnáctiletá utekla od rodičů a přistěhovala se za Honzíkem do Lažánek, kde žil po smrti své babičky v jejím malém vesnickém domečku.
Potíže s režimem
Jan Pukalík podepsal v roce 1984 Chartu 77. A v květnu toho roku měl na krku paragraf za "pobuřování", používaný s oblibou na disidenty. V Lažánkách totiž mladík obcházel sousedy s peticí proti plánovanému rozmístění dalších sovětských jaderných raket středního doletu na území tehdejšího Československa.
"Zjistil jsem, že obviněný Pukalík je osoba, která je v přímém spojení se signatáři Charty 77," napsal po Honzíkově výslechu nadporučík Veřejné bezpečnosti v Blansku Lubomír Ševčík.
"Ve dnech 21. až 22. listopadu 1983 obcházel občany bydlící v Lažánkách v okresu Blansko a vyzýval je, aby mu podepsali rezoluci proti rozmístění jaderných zbraní na území ČSSR. Tímto svým jednáním zcela naplnil skutkovou podstatu uvedeného trestného činu, a proto jsem rozhodl o jeho stíhání právem," zdůvodnil mladíkovo trestní stíhání se sazbou do tří let.
"Nevím už, zda alespoň jediný z občanů Lažánek petici podepsal. Ale podle Honzíkova líčení, pokud mu vůbec otevřeli, zavřeli mu dveře před nosem okamžitě, když pochopili, o co jde. Honzík se ale nenechal vyvést z míry a s trpělivostí a důsledností disidentského evangelizátora prošel takto celou vesnici. Sotva se dostal k poslednímu stavení, některý z jeho uvědomělých sousedů zatelefonoval na policii," odkrývá Milan Ohnisko důvody rychlého zásahu trestních složek.
"Myslím, že právě tehdy ho při smutně památném výslechu proslulá estébácká mlátička, major Miloš Bata, tahal za vlasy po zemi, dokud mu z hlavy nevyrval krvavé cáry," dosvědčuje Ohnisko.
Proti věznění a trestnímu stíhání Jana Pukalíka protestovala tehdy u československého velvyslance v Londýně organizace Evropské jaderné odzbrojení a na jeho podporu manifestovaly mírotvorné skupiny i ve francouzském Limogenes.
Možná také díky tomu skončilo nakonec v roce 1985 Honzíkovo trestní stíhání tím, že mu Okresní soud v Blansku nařídil "ochrannou psychiatrickou léčbu".
Poslední rok života
V roce 1988 se jeho deprese vystupňovaly v martyrium. V tu dobu také Honzíkovo děvče Simonu Hradílkovou odvezli přátelé rodiny do Brna, ona sice několikrát utekla zpět, ale pak poznala, že je pro ni život s mladým rozervancem příliš náročný. A tak se v létě rozešli.
Nejpravděpodobněji 14. září 1988 v noci rozžal Honzík Pukalík v domě spousty svíček, pustil si nahlas varhanní hudbu a odešel s provazem na půdu.
"Visí dneska, tak holt umřel dneska, že jo?"Až o den či dva po smrti objevil na půdě Jana Pukalíka jeho kamarád Ondřej Pospíchal. "Přivolaní blanenští policisté si s datem úmrtí nedělali těžkou hlavu: visí dneska, tak holt umřel dneska, že jo, chlapi?" usmívá se hořce Milan Ohnisko, jemuž "Honzík" odkázal celou svou rukopisnou a strojopisnou básnickou pozůstalost. "Ke své poslední sbírce Možnosti k nepochopení, kterou podle všeho dopsal v noc své smrti, mi přiložil lakonický lísteček: Teď už můžeš, Milane. A pod mým jménem," vzpomíná Ohnisko. Pukalík své texty totiž posuzoval velice přísně. Samizdatová sbírka Opis melodie vyšla Janu Pukalíkovi v roce 1987. Poslední Honzíkovu sbírku hned po listopadu 1989 nabídl Ohnisko k vydání nakladatelství Atlantis. "Po dvou či třech letech jsem dostal strohou odpověď, že lektor neshledal dostatečné důvody k vydání," vzpomíná Ohnisko. "Dnes by Honzíka hodně zlobilo, kdyby viděl, jak si bývalí estébáci v klidu žijí, mají buď dvojnásobné důchody než většina těch, které pronásledovali, nebo jsou na tom ještě mnohokrát finančně lépe, protože podnikají v nějaké lukrativní bezpečnostní službě," myslí si Simona Pospíchalová. "Ale asi by se pro něj vlastně nic nezměnilo, jen by ho přestali otravovat tupí ostří estébáci. Žil by nejspíš svůj introvertní život, chodil na pivo a po nocích hrál blues a psal básně," soudí Milan Ohnisko. (jas) |
