Petlach navrhl i kdysi největší vodní dílo na Váhu, radit jezdil do zahraničí. Při rýsování používal vlastní zlepšovací návrhy, i díky nimž blanenské ČKD, kde byl zaměstnaný, získávalo skvělé zakázky. „Mnohdy to byl obrovský risk. Naštěstí nade mnou celý život létal strážný andělíček, nikdy jsem neměl velký průšvih,“ hodnotil před sedmi lety pro MF DNES své největší projekty.
K projektování vodních elektráren ho přivedla – jak jinak – série náhod. A také přísný otec. Ten nedovolil, aby se z nadějného studenta, kterému učitelé dávali opravovat písemky i diktáty spolužáků, stal kantor.
„Otec byl despota, dnes už to můžu říct, jednou odněkud přišel s tím, že nejlepší bude, když půjdu na průmyslovou školu do Brna. To byla veškerá debata,“ popisoval Petlach.
Po škole pracoval v ČKD a tehdy potkal svého učitele z průmyslovky. „Divil se, že nejsem na vysoké, sám mi dokonce donesl přihlášku na VUT. To zabralo i u otce,“ vysvětloval.
Náhodné setkání přišlo i po technice, když na chodbě ČKD potkal dalšího známého a získal práci ve Výzkumném ústavu vodních strojů a později v Hydroprojektu jako projektant. Navrhl vodní elektrárnu Mikšová, toho času největší na celém Váhu, pracoval na přelévané vodní elektrárně Znojmo, na Nechranicích, zařízeních pro Lipno, rekonstrukci Illavy, Rozkoše, Šance a dalších.
Zpracovával projekty pro Ameriku, Maďarsko, Maroko, Finsko nebo třeba Brazílii, do zahraničí jezdil i radit, třeba do Ghany, kde v roce 1961 se dvěma kolegy půl roku prozkoumával tamní řeky a pralesy a navrhoval na nich vhodné umístění vodních elektráren.
„Když jsme jim odevzdávali stočtyřicetistránkovou analýzu i s nákresy a výpočty, dozvěděli jsme se, že následující den jsme pozvaní na oběd s prezidentem Kwame Nkrumahem,“ komentoval při rozhovoru fotografii s hlavou státu na dobových výstřižcích z Ghanaian Times. Velká zahraniční dobrodružství, kariérní postupy i zvyšování platu ale ukončil rok 1969, kdy po desetiletém členství vystoupil z tehdejší KSČ.
Medaile od Němců
Mimo republiku se pak ale přesto dostal. Díky zakázce z Německa na turbínu pro novou vodní elektrárnu v Markersbachu, 12 kilometrů vzdušnou čarou od Božího Daru. Blanenské strojírny tehdy vyráběly turbíny s rozdílem mezi horní a dolní nádrží do sta metrů, Němci ale plánovali spád 320 metrů a požadovali vysokou účinnost.
„To naše turbíny neuměly. Já byl tehdy v ČKD chvíli, byl jsem ucho, ale všichni ostatní se toho báli. Lopatkové turbíny byly dost složité a výpočty se nikomu nechtěly dělat, tak mi to svěřili,“ doplňoval během rozhovoru Petlach, tehdy ve svém věku stále vitální důchodce.
Jenže ČKD potřebnou turbínu vyrobit neumělo a o projekt tehdy největší vodní elektrárny v Evropě stály podniky ze Švédska, Japonska i Švýcarska. Nakonec se stalo něco nečekaného – německá delegace nechala Petlachovi své nabídky od zahraničních konkurentů.
Dlouhé stráně
|
„Těžko říci, jestli to byla politická hra, nebo to dělali kvůli nákladům. Já jsem si obkreslil hydraulické profily oběžného kolečka turbíny a pak jsme se dali dohromady s kolegou Fajtem z výzkumného ústavu. Výsledkem byl společný návrh zlepšováku na takové divné kolečko, já mu říkám zmršenina, díky kterému ale turbína může pracovat i reverzně jako čerpadlo, takže se lopatky otáčí na jednu nebo na druhou stranu. Díky tomu ČKD zakázku dostalo,“ pokračoval.
Vylepšení vymyslel víc, třeba vlastní regulaci nebo světový unikát, kdy k celkem šesti turbínám vedou vodu jen dva přivaděče a od nich zase jen dva odtokové kanály.
„Tím, že každý z generátorů nemusí mít svůj přivaděč a odtokový kanál, se ušetřily miliony, výpočty to ale byly šílené,“ líčil. Německo mu po dokončení v roce 1981 udělilo státní vyznamenání, z politických důvodů je ale komunističtí představitelé nepředali.
„Byl jsem vlastně třídní nepřítel, odměnu ani nic podobného jsem nikdy nedostal. Občas přemýšlím, že bych se na ministerstvu zeptal, jestli tam to vyznamenání nenašli,“ pousmíval se diplomovaný inženýr.
„Bylo to hodně riskantní“
Po německé misi přišly Dlouhé stráně, dodnes nejvýkonnější vodní elektrárna v republice. Projekt to byl velmi složitý – elektrárna zasazená do masivu Mravenečník má obrovský výkon i více než půlkilometrový spád, navíc je celý provoz kvůli ochraně přírody ukrytý v podzemí.
Prohlédněte si unikátní elektrárnu Dlouhé stráně, ekologové ji nechtěli |
„Celé to bylo hodně riskantní, já jsem navíc nastupoval do rozjetého projektu, původně tam totiž mělo být takzvané třístrojové zařízení – generátormotor a na hřídeli turbína a čerpadlo. V ČKD se ale rozhodli, že tam bude jen dvoustrojové uspořádání – generátor, co pracuje i jako motor, a reverzní turbína. To je samozřejmě lacinější, ale je problém vypočítat správné rozměry a poměry, aby vše fungovalo při konkrétním tlaku vody. Rozměr kola turbíny je skoro pět metrů a my jsme se s výzkumným ústavem dohadovali o milimetrech. Kdyby se to netrefilo, škody by byly v řádu statisíců až milionů,“ přibližoval Petlach.
Výsledkem je elektrárna s dvěma nejvýkonnějšími turbínami v Evropě, zasazenými do dvou čtyřiadvacetimetrových soustrojí.
Náročná byla i práce na stavbě. Už jen proto, že se vše odehrávalo desítky metrů pod zemí. Dolů se jezdilo výtahem, v podzemí se nejdřív musely vyhloubit jeskyně pro turbíny a rozvodny i chodby pro odvodňovací a větrací kanály.
„Tatrovky tam nepřetržitě vyvážely zeminu, kvůli zplodinám z nich se tam dalo vydržet maximálně hodinu dvě. My jsme tam naštěstí jen jezdili kontrolovat, jestli vše odpovídá projektu, vedoucí montáže to ale zaplatili zdravím,“ vzpomínal projektant.
Dílo, jímž zakončil svou kariéru, vznikalo od roku 1978, dokončilo se ale zejména díky modernizaci, kterou v roce 1985 navrhl. „Než se spustil zkušební provoz, tak jsem nespával, vyloženě jsem z toho chvílemi už blbnul. Ale ten pocit, když to potom fungovalo, byl nepopsatelný,“ dodal nad plány elektrárny, které i v důchodu doma stále schraňoval.
20. června 2016 |
