Až do konce října na šedesáti obrazech a třiceti plastikách zhlédnou průřez osobitým a snadno rozeznatelným dílem hravého, ale velmi pečlivě tvořícího umělce.
„Náměty a motivy obrazů a skulptur, které jsou na neprodejní výstavě k vidění, autor čerpal z antické mytologie, bible, středověkých mysterií, a zároveň také z komiksů, filmových westernů, lidových legend, pohádek a folkloru,“ uvádějí kurátoři výstavy Alois Mikulka – Nemoderna.
A dodávají, že právě převedením do současnosti tak stále „oživuje stará, mnohdy zašedlá moralistní témata a uvádí je do situací často podivuhodných, groteskních absurdně humorných.“
Alois Mikulka, tvůrce po všech stránkách originálního, svébytného, ale též ohromujícího díla – nejen co se množství napsaných a ilustrovaných knih, obrazů či skulptur týče – se k moralitě i absurditě umělecké tvorby nepropracoval náhodně.
O sobě však mluví jen velmi nerad, přesto před třinácti lety poskytl redakci MF DNES rozhovor, v němž osvětlil důvody neuhýbavě pevných postojů i sklonů k absurdnímu vidění světa.
„Na konci druhé světové války mi bylo dvanáct roků. Otec byl za války zavřený v Německu, protože se popral s německým vojákem. A to už jsem měl tři mladší sestry, nejmladší se narodila roku 1940,“ vybavoval si dnešní výrazný umělec, jak jej osud přinutil být v podstatě živitelem i hlavou rodiny v nejtěžších válečných časech.
A právě ty ho na celý život nesmazatelně zasáhly. „Kdybyste věděla, kolik já jsem viděl mrtvých, nejmíň dvě stě, možná tři sta,“ líčil tragické zkušenosti.
Jeho legrace není bezúčelná
„Tady kolem v Žabovřeskách se všude bojovalo. Pole byla plná mrtvých lidí, roztřískaných kanónů, roztrhaných děl. Viděl jsem utržené hlavy... Skautský nůž, co mám dodnes, jsem vytáhl ze zad jednoho zapíchnutého v brněnském lágru,“ vzpomínal na hrůzy přecházející válečné fronty.
Tehdy mu také přímo v náruči na chodbě domu zemřela kamarádka, kterou zasáhla střepina. Jinou bomba zabila tak, že ji pak našli „našplíchnutou“ na zeď, nejlepšího přítele z kulometu rozstříleli Rusové.
Sám tehdy mimo jiné podotkl, že o sobě slyšel, jak si někdy dělá „takovou zlou srandu“. Jenže všichni milovníci jeho díla vědí, že to nikdy není sranda bezúčelná či bez humoru. A bez vědomí toho, co je správné. Protože celé jeho ohromující spisovatelské i výtvarné dílo nese také jasnou pečeť duše hocha, který se v těžkých časech nevykašlal ani na maminku, ani na své tři sestry.
A obstál tehdy i v budoucnu. Na výstavě v Kalina Gallery, kam vstupné vyjde na stokorunu, si lze opatřit pohlednice s Mikulkovými obrazy či publikaci, kterou editoval tvůrce textů o plodném umělci, profesor Jaroslav Malina z Ústavu antropologie Masarykovy univerzity.
