Svítivě zelený autobus je v zimní plískanici vidět už zdálky. Ostrá levotočivá zatáčka, dvě krátká zatroubení na osobní auto, které se nešikovně postavilo do cesty, a Olga Gryshko může parkovat. Pravidelná linka společnosti Flixbus ze Zlína do Prahy zastavuje u brněnského Grand hotelu. „Dojela jsem včas, i když je kvůli zimnímu počasí horší stav silnic znát,“ říká šoférka dálkového autobusu.
Elegantní tmavovlásku si cestující často pletou se stevardkou, přitom její zkušenosti za volantem by jí mohl závidět leckterý profesionál.
Nejdřív dodávka, pak autobus
Profesionálně řídit autobus začala Olga v roce 2010. „Tehdy mě život imigrantky z východního bloku nasměroval vyzkoušet i toto povolání,“ zavzpomíná drobná řidička, která má střední pedagogické vzdělání. Zařídila si tehdy koncesi na nákladní vnitrostátní a mezinárodní přepravu a koupila dodávku, se kterou procestovala celou Evropskou unii. „Vozila jsem náklad na paletách a přišlo mi to jako hrozně fajn práce. To jsem byla takový kinder kamioňák,“ usměje se.
Pak přišla pauza a starost o narozenou dcerku. „Po mateřské mi volant chyběl,“ přiznává. Chvíli to zkoušela u městské hromadné dopravy, ale stále ji to táhlo do dálek. „Vrátila jsme se za volant, ale tentokrát do mezinárodní osobní přepravy. Autobusem jsem projezdila Itálii, Francii, Švýcarsko, Německo, Rakousko, Maďarsko, Slovensko… Poznala jsem mnoho států a lidí různých národností a za tuto zkušenost děkuji osudu,“ říká.
Teď má svoji pravidelnou linku Zlín – Praha – Zlín. „Propracovat se na ni vyžadovalo mnoho úsilí a trpělivosti. Jezdím po Česku, začínám a končím doma a jsem naprosto spokojená,“ pochvaluje si Olga Gryshko.
Kdy mám na silnici obavy
Po dálnici D1 jezdí dvakrát až pětkrát do týdne. Někdy to je velká dřina. „Třeba když jedou kamiony těsně za sebou osmdesátkou, kolem mě švihají auta a já musím dodržet jízdní řád,“ říká. Na silnici není žádný den stejný. „Každý den mám před očima jinou počítačovou hru, vždycky musím předvídat,“ vypráví Olga.
Obrovský respekt má z řidičů kamionů. „Dělají náročnou práci, vážím si jí. Ale teď, když se rozmohlo telefonování, psaní zpráv a dokonce sledování filmů během řízení, mám někdy při předjíždění obavy.“
Vůz je její oporou. „Jezdila jsem se značkou Man, Neoplan, Mercedes i s dvoupatrovou Setrou. Setry jsou špičkové vozy. Inteligentní, vybavené šestým smyslem, auta, která se skvěle řídí,“ jemně pohladí volant. Jenže i tito zelení elegáni mají téměř dvacet tun. „Autobus nemá šanci zabrzdit na několika metrech. Chtěla bych vzkázat všem řidičům osobáků, že udělat myšku před kamionem nebo autobusem je velmi nerozumné,“ svraští čelo.
Žena za volantemOlga Gryshko
Co (ne)umím na autě opravit? Kdy jsem měla strach? Kterou část práce mám nejraději? |
„Dělají to často, třeba když potřebují sjet z dálnice. Oni nepřibrzdí a nepodjedou, naopak předjedou a střihnou to těsně před autobus,“ popisuje řidička. Nedávno před jedním takovým brzdila snad i očima. Vysokou rychlostí mě objel a chtěl sjet z dálnice, ale najednou si to rozmyslel a dupl na brzdy…
Troubila jsem tak, až se lidi probudili,“ líčí zážitek, který tentokrát dobře dopadl. Sama se už v osobním autě cítí jako ve skořápce. „Nedovolím si vzít za jízdy mobil do ruky. V takové rychlosti může sekunda nepozornosti znamenat nevratné následky.“
Když cestující usne
Řidič autobusu to kromě volantu musí umět i s lidmi. „Ráda si s cestujícími povídám, mám přátele po celém světě. I když se třeba už nikdy neuvidíme, ohromně mě tato setkávání nabíjí,“ vyznává se Olga a kontroluje čas. Do odjezdu zbývá pět minut, je čas projít autobus. „Musím si hlídat, kdo nastupuje. Protože občas si lidi popletou spoje.“
Řidička dálkového autobusu Olga Gryshko
Překvapuje je žena za volantem? „Snažím se být na úrovni, slušná, příjemná… Přesto se jako žena v tomto povolání musím pořád obhajovat. Je velký omyl, když říkají, že žena to má jednodušší v mužském kolektivu. Naopak. Mnozí si i leccos dovolí… Kdysi bylo velmi odvážné vstoupit do tohoto ryze mužského povolání. Ale zjistila jsem, že tuto práci mohu vykonávat stejně dobře jako muži a hlavně mě to ohromně baví. Život mě k tomu nasměroval a už bych neměnila,“ vyznává se temperamentní tmavovláska.
Jízdní řád je neúprosný. Je čas vyrazit. „Když večer v deset dojíždím do Zlína, tak vždycky řeknu: Pane Bože, děkuji, že jsem dnes měla úspěšný den! To znamená, že jsem dojela zdravá a bez komplikací, autobus v pořádku a lidi jsou spokojení.“ A když je opravdu den jak vymalovaný, tak jí cestující ještě na konci cesty zatleskají.
Řidička dálkového autobusu Olga Gryshko
