Setinová rally veteránů Sachsen Classic se letos jela po devatenácté. Od příštího roku bude mít nového šéfa; a kdo ví, jestli se vůbec pojede. „Ne všichni, se kterými jednáme při organizaci jsou z toho, že se tu závod veteránů pojede, nadšení. A je jich stále víc,“ říká jeden z organizátorů před startem na srazu posádek německém Cvikově; Zwickau, kdysi město trabantů, dnes posla elektrické budoucnosti německého autoprůmyslu VW ID.3.
I když závod, automobiloví dědečci sice peláší často na plný plyn, jenže to třeba v podání kolemválečných mercedesů a horchů (ty se ve Cvikově vyráběly před trabanty) znamená na okresce tak šedesátku, a do kopce míň. Ano, do veteránského věku dnes dozrávají i auta, která ještě pamatujeme jako novinky a dodnes jsou mnohé z nich v plném pracovním nasazení – třeba jako fascinující šestiválcový Citroën XM (poslední vyrobili v roce 2000, premiéru měl v roce 1989) nebo bájné BMW M3 generace E30, které nakonec celou Sachsen Classic letos vyhrálo. A ty umí samozřejmě jezdit mnohem rychleji, ostatně, všechna auta mladší nějakých padesáti let, která se na start postavila, jsou v naprosto dokonalém stavu a kdyby je nebyla škoda ničit a vystavovat nebezpečí úrazu v každodenním provozu, jezdí s nimi jejich majitelé pořád. Brzdou provozu nejsou, jsou pohodlná, s dobrými jízdními vlastnostmi...
Jenže, automobilismus dnes začíná být v defenzivě. Obzvlášť v Německu vzniká atmosféra, že jezdit autem je něco „neslušného“. I proto je příští ročník Sachsen Classic možná trochu v ohrožení. Byla by to škoda, bude už dvacátý.
Je to vidět i na publiku, pravda, ze tří dnů dva spíš propršely a bylo patnáct stupňů. Ale i první nádherně slunečný den se na start přišlo podívat jen pár nadšenců, ulice obsypané publikem jsou už asi minulostí. Nadšení jako u „škodovkové“ osmdesátnice na náměstí v Chemnitzu, které vítalo smečku veteránů na „sachsenu“ před pár lety, už není tak silné. V publiku převládají rodiny s nadšenými dětmi a starší generace uznale pokývají hlavou. Posměšný škleb je ale k vidění taky často.
Země motorů
Tradiční setinová rally se jezdí v Sasku, převážně na německé straně Krušných hor - Cvikov, Chemnitz, Zschopau, znalci historie německého průmyslu mají jasno, je to „podhůří motorů“, místa, kde se v meziválečných letech rodil německý auto a motoprůmysl. Ve Cvikově DKW Horch v Chemnitzu a v Zsopau, které má od loňska před jménem vloženo oficiáně přízvisko „Motorradstadt“ (motocyklové město), nejdřív DKW a v dobách rozděleného Německa motorky MZ.
Německé podhůří Krušných hor bylo průmyslovým srdcem Německa, jedním z těch, kde se rodil německý meziválečný automobilový zázrak. 150 kilometrů na západ do hloubi Německa v Eisenachu zas původně vznikla výroba automobilů BMW, pak je tam vystřídaly wartburgy a bavoráky se museli naučit vyrábět v Mnichově. Taky nás ve Cvikově na náměstí, odkud Sachsen Classic startuje a první den se tam tentokrát i vrátila, vítá parta výrostků na simsonech, jedoucí po zadním. Mimochodem, tolik simsonů - těch motorek snů většiny kluků narozených v sedmdesátkách a osmdesátkách - jsem za ty tři dny viděl na cestách naposledy před třiceti lety. Vyráběli je až do roku 2002 v duryňském Suhlu, 170 kilometrů západně od Cvikova (stále ještě ve východním Německu).
Cvikov je ale pořád hlavně město trabantů, jeho výrobu – včetně lisování karoserie z odřezků bavlny do duroplastu – popíše fantastické muzeum od meziválečné éry s majestátními Horchy, které víc než konkurovaly Mercedesům. V Sasku dodnes potkáte trabanta v akci jako běžné auto, hlavně když se míjí s elektrickým Volkswagenem vyrobeným v tom samém městě, je to bizarní zážitek.
Do kopce
A pak krpál v Meerane. Prudký široký stoupák vyskládaný z dlažebních kostek je tradičním dějištem jedné ze zkoušek Sachsen Classic. To musíte nabrat pod kopcem rychlost, projet startem časovky, kde vám start začne počítat fotobuňka a nahoře na kopci musíte být přesně za sekundy stanovené itinerářem. V měřeném úseku nesmíte zastavit a musíte to trefit na setinu sekundy, proto setinová rally. Až z fotek si pak všimnete, jak prudký kopec to je. „Steile Wand“ (prudká stěna), kde se na 340 metrech vystoupá o 33 metrů, byla jedním z nejslavnějších míst cyklistického Závodu míru, hned když se v Meerane dojíždělo v roce 1953 podruhé, zvítězil tam Čech Miroslav Málek. Jak tu dojížděli si moc představit nedokážu, že by jeli cik-cak mezi obrubníky? Prý občas sesedli a raději běželi s kolem po svých.
Jedním z vrcholů Sachsen Classic je už tradičně speciální test na okruhu Sachsenringu. Každý z automobilových dědečků ho obkrouží pětkrát, z toho třikrát naostro. Ale hezky ve svém tempu. Pentle slavného hlavně motorkového okruhu, namotaná ve zvlněné krajině, má něco přes tři a půl kilometru, nejprve ho projedeme tréninkově. Další už v tempu, které si každá posádka určí sama, trabantisté pomaleji, porschisté kvapíkově - nejrychleji za tři, nejpomaleji za pět minut. Tak se stanoví referenční čas, který pak musí posádka dvakrát zopakovat, opět na setinu přesně. Je dobré si poznačit v mapce okruhu mezičasy, podle kterých pak dorovnává řidič tempo. Pak už rozlučkové půlkolo a frčí se dál.
Podle šipkového itineráře, ten mají organizátoři za ty roky vychytaný k dokonalosti. Ztratit se podle něj skoro nejde, časy i vzdálenosti pasují skvěle, v místech rychlostních zkoušek pak pomáhají s navigací a organizací traťoví maršálové. Protentokrát organizátoři ovšem nařídili všem mechanické stopky a zakázali chytré moderní digitální, nepovolené byly též odpočítávací aplikace v tabletech a další moderní pomůcky. O to bylo vše napínavější a náročnější, navigátor musí v některých komplikovanějších testech obsluhovat dvoje stopky najednou a být dokonale sehraný s pilotem. A zkuste si odpočítávat podle ubíhající ručky na stopkách sestupně osmnáct sekund; mozek se s tím dost pere. A k tomu ještě v polovině odpočítávání u další fotobuňky pouštět přesně druhé stopky vloženého měřeného úseku. Uff.
Sachsen Classic tradičně zajíždí na jeden den i na opačnou stranu Krušných hor a po nádherných silničkách krásnou krajinou a kouzelnými lesy našmodrchá trasu do hloubi Česka, tentokrát až na nádvoří pivovaru Chodovar.
Oprava a závodění v mlze
A naše „erko“? Oproti majestátním chromem zářícím amerikám, horchům a mercedesům má úplně jiné charisma. Je to fakt nádherné auto. S dokonalými tvary, nezaměnitelnou vyváženou siluetou a úžasnými detaily. Snad každý tu škodovku zná, často při zastavení v Německu někdo přijde a vypráví o své stodvacítce. Opálený usměvavý šedesátník ukazuje zelenou fotku zelené stopětadvactky svého otce, který mezitím studuje naše erko. „Jezdil s ní třicet čtyři let. Jen přes léto, od dubna do listopadu, pak ji schoval do garáže,“ popisuje před bývalou fabrikou MZ v Zschopau, kde jsme zajeli náš nejlepší výsledek za celou rally, rychlostní zkoušku na 120 metrů jsme dokončili na celkově šestém místě.
Náš čerstvě zrenovovaný kousek je o to vzácnější, že je jeden z posledních z prvního roku výroby, ročník 1971. Má tak některé detaily, které se brzy po náběhu výroby změnily: dvouokou masku, původní volant, krásné ozdobné plechové kryty prahů, vzadu černě vyplněnou chromem orámovanou mřížku a malé víčko nádrže skryté pod znakem Škody vepředu na pravoboku. A taky načatou cívku, ta nás zradila druhý den, těsně potom, co jsme začali klesat z krušnohorského hřebene zpátky na Německo, přestal motor pálit a zastavil se. Mlha zalézající pod rukávy svetru se změnila na déšť, hnusnější moment dne aby jeden pohledal. Než jsme odhalili závadu, chvilku to trvalo. Dolili jsme benzin, vyčistili karburátor, cívku vyměnili a erko zas frčelo dál, snad ještě líp než předtím.
Na parkovišti na Fichtelbergu (s výškou 1214,6 metrů nejvyšší horou německé části Krušných hor, Saska i celé bývalé NDR) hned za českou hranicí je už slota největší, v mlze jak mlíko skoro nevidíme kužely, které trasu speciálního testu vytyčují. Poslední test druhého dne je pak pod skokanskými můstky v Oberwiesenthalu (v 914 metrech je nejvýše položeným městem Německa), nejsou tu náhodou, je to město slavného skokana Jense Weissfloga.
Závodění na zpátečku
Poslední den začíná speciálním úkolem, osmdesát metrů za dvanáct sekund je latina, kterou závodníci zvládají snad i bez stopek. Jenže tentokrát se bude couvat. Třeba nádherný sedmdesátiletý rapid ze škodováckého muzea má vzadu jen dvě malinká okýnka a jen jedno malinkaté zrcátko nalevo u řidiče. Nakonec to zvládneme, jen je třeba na startu otřít zadní okno hadrem, aspoň trochu, ať je aspoň něco vidět. Někdo raději couvá vykloněný z okýnka nebo otevřených dveří.
Ten den si definitivní sympatie všech vydobyla posádka malého dvoumístného Messerschmittu KR, nádherné kapotované čtyřkolové motorky, ve které za dvoučlennou posádkou hrčí dvoutakt, ovládá se řidítky a teče na vás déšť i když natáhnete střechu a nasadíte igelitová okna. Budí pozornost na každé zastávce a nakonec dostanou speciální cenu.
Do cíle jsme dojeli celkově 102 z necelých dvou stovek aut, které se postavily na start. Šachovnicovou vlajkou nás odmávli v Chemniztu, česky Saské Kamenici, starší ročníky ale vzpomenou na jeho jméno z východoněmecké éry „Karl Marx Stadt“, na počest ...no, však víte. Dodnes tam mají sochu jeho hlavy v nadživotní velikosti a za ním na panelovém domě typické východoněmecké architektury obří plastiku s výzvou proletářům všech zemí, aby se spojili.
Sedm metrů vysoká busta Karla Marxe v Saské Kamenici
Pokud máte doma veteránské auto a chcete si s ním fakt užít, navrch v nadšenecké atmosféře provoněné benzinem, přihlaste se. Sachsen Classic je skvělý tip. Před covidem museli organizátoři zájemce odmítat, teď naopak výrazně zlevnili. Účast dvoučlenné posádky na skvěle zorganizované prestižní akci – jedné z nejlepších svého druhu v Evropě – stála necelých 1 400 eur. Plus bydlení na trase. Případné zájemce je dobré varovat, že mnohem jednodušeji všechno jde, když aspoň jeden z posádky mluví německy.
