Jevgenij Lavričenko z Tomsku je cyklistický nadšenec. Průměrná roční teplota je v tomto šestisettisícovém sibiřském městě 0,9 °C. Doba bez mrazů činí 110–120 dní. Zima je drsná a dlouhá, minimální naměřená teplota je -55 °C (leden 1931). Průměrná lednová teplota je -17,1 °C. To se ani Jevgenijovi nechce šlapat na kole jen tak. A tak si postavil „velomobil“, kolo s karoserií.
Vývojář používá svůj samohyb už čtvrtým rokem, jezdí s ním do práce, jedna cesta má dvanáct kilometrů. Jevgenij se chlubí, že ho rozpohybuje na rovině až na čtyřicetikilometrovou rychlost, z kopce prý frčí jeho fialový přízrak až padesátkou. Není to jen klasické kolo, přední vidlici nahradila náprava se dvěma koly, to zadní roztáčí kromě síly Jevgenijových svalů také elektromotor. „Museli jsme ho přidat, protože v zimě je to tu docela náročné,“ popisuje. Elektromotor mu pomáhá při jízdě v závějích.
Lavričenkův syn Danil vysvětluje, že znak na přídi symbolizuje raketu a jsou v něm ukryty také iniciály tvůrce velomobilu. Karoserie je z plastů a kartonu. Lavričenko zdůrazňuje ventilaci, kterou musel do karoserie nainstalovat, jinak se zamlžovala okna. Nechybí světla, směrovky, stěrač ani zrcátka. Topení chybí, ale v malé kabině je prý velomobilistovi teplo. Ještě v minus deseti prý jezdí bez rukavic.
Fialová tříkolka není prvním Lavričenkovým počinem. Jeho první karosovaný velomobil měl dvě kola, pak následovala tříkolka s jedním kolem vpředu a dvěma vzadu, další byl čtyřkolový. V plánu má postavit zas čtyřkolku, prý se lépe prokousává závějemi, a přidat silnější motor.
Policisté ho prý občas zastavují, ale hlavně ze zvědavosti.
