Pavel Fanta Pavel Fanta se narodil 5. září 1947 v Praze. Po maturitě na střední průmyslové škole okamžitě nastoupil do autoservisu jako přijímací technik. Vyhodili ho, protože neopravil sovětský autobus.
Poté absolvoval pedagogické minimum a od roku 1973 pracuje jako učitel v autoškole. Zatím ho při cvičení budoucích řidičů postihly jen dvě malé nehody.
Když do autoškoly přijdu na smluvený rozhovor, ukáže se, že učitel nedorazil, uvízl na úřadě. Vtom kolem prochází Pavel Fanta, přisedne si s kávou, a než přijde jeho první žák, vysype tolik historek, že by to vyšlo na dva rozhovory.
"Nejhorší je, když po autoškole hned nezačnete jezdit, všechno zapomenete," zmíní mezi řečí. "To je můj případ. Za posledních pět let jsem jel sotva dvakrát," říkám. A tak se dohodneme na kondičních jízdách.
Mluvíte manželce do řízení, když sedíte na místě spolujezdce?
To víte, že ano. Žena už se mnou odmítá jezdit, protože jí pořád něco vyčítám. Nebo když jedu s někým jiným, občas automaticky přikážu: „Jedeme doleva!“ nebo „Jak to, že nebrzdíš?!“ Bohužel je to strašná nemoc z povolání.
Kolik hodin denně strávíte v autě?
Dost. Osm až deset hodin denně. Někdy i dvanáct. Učíme po pětačtyřiceti minutách, ale někdy nestačí ani to, a tak přetahuji.
To se vám o tom musí i zdát.
Ne že bych se v noci budil a brzdil ve spánku. Když jsem začal učit, tak jsem si ale opravdu myslel, že se z toho zblázním. Ty nervy, než jsem si na to zvykl! Předpokládal jsem, že když umím řídit, tak můžu učit ostatní. To je velký omyl. Učíme se stále oba, žák i já.
Jak jste se k této práci dostal?
Náhodou. Zkraje 70. let jsem dělal přijímacího technika v servisu, kam přijel sovětský autobus s rozbitým sklem. My se ale specializovali na osobní auta a tak velké sklo jsme neměli, proto jsme ho odmítli opravit. Skončilo to politickou akcí. Kolega dostal podmíněný trest, já musel z práce odejít. Do našeho autoservisu ale jezdil ředitel autoškoly, který mě vzal k sobě.
A jaké to bylo, když jste si dělal řidičák vy sám?
První řidičák jsem dělal v roce 1962 na malou motorku. Učili jsme se na jednosedadlovém pionýru, říkalo se mu pařez. Jezdili jsme sami dokola na hřišti. Jen nám vysvětlili, co máme dělat. Na auto jsem si dělal řidičák o čtyři roky později.
Učilo se tehdy jinak než dnes?
Učil jsem se ve staré oktávce. Tehdy nikoho nezajímalo, kolik máte odježděných hodin jako dnes, ale co umíte. Párkrát jsem se svezl, učitel mi zavolal a já šel ke zkouškám. Dnes se cvičí daleko víc hodin, to je výhoda. Intenzita provozu zvlášť v Praze je ale mnohem větší. Změnil se i vozový park, za nás to bylo jednoduché, samá škodovka, žigulík a trabant, výjimečně renault. Dnes je každé auto jiné, musíte si na něj chvíli zvykat.
Změnili se i žáci?
Jsou sebevědomější. Žák nedá přednost v jízdě, já za něj brzdím a on se ptá: „Proč brzdíte? Mám to pod kontrolou!“ Já mu na to říkám, že brzdí pozdě, a on, že prý mu srážím sebevědomí.
Co je pro žáky největší strašák?
Pohyb dozadu je nepřirozený, ale je to jen o cviku a odhadu. I já s tím mám někdy problém, když si sednu do jiného vozu. Z autoškoly si žák musí odnést především návyky. Naučit se měnit rytmus jízdy, vyladit cit. Zbavit se dojmu, že když mám zelenou, musím za každou cenu jet. To je velký mýtus.
Já bych řekl, že spousta řidičů jezdí už na oranžovou.
Vidíte, to je zajímavý problém. Mám pocit, že dnes svítí oranžová na semaforu strašně krátce, za nás tam bývala určitě déle. Na vše je méně času. Když slyším, že se má na některých dálnicích povolit stošedesátka, považuji to za nesmysl. Už dnes se na stotřicítce jezdí 160. Když se to povolí, bude se jezdit 180!
Občas si někdo postěžuje, že zkoušející komisař měl špatnou náladu. Poznáte to na něm i vy?
Jezdím přes třiatřicet let a musím říct, že ani mezi policisty, kteří zkoušeli dříve, jsem nikdy nezažil komisaře, který by dal žákovi zvláštní chyták, třeba aby vjel někam, kam se nesmí. Naopak si myslím, že komisaři jsou slušní. Jen o nich koluje mnoho fám.
Boural jste někdy s žákem?
Měl jsem dvě malé nehody u zkoušky. Děvče šlo tvrdě na brzdu a zezadu to do nás bouchli. A podruhé, to mě trochu mrzelo, vyjížděli jsme na hlavní silnici, kde stál autobus. Řidič ukazoval, že má žákyně může jet, já to tak pochopil také, ale jen jsme vystrčili čumák, předjížděl ten autobus jiný vůz a lehce jsme se srazili. Drobné nehody se stávají. Žák ale musí být samostatný, jinak ho nic nenaučíte.
Troubí jiní řidiči na vozy autoškol často?
To víte, že ano. Zapomněli, jak se učili oni, dnes jsou mistři světa. Občas nechám žáka udělat drobnou chybu, protože je potřeba, aby se z ní poučil. Jenže to řidiči za námi nechápou a pak gestikulují.
Co myslíte, jsou lepší řidiči muži, nebo ženy?
Obecně se trochu lépe se učí kluci, jsou rychlejší, přesnější a hravější. Ale děvčata jsou poslední dobou čím dál víc zataženější do techniky a samostatnější.
Podle čeho poznáte nadějného žáka?
Pro mě je hrozně důležité, jak se seznámí s točením volantu. Rychlost točení, správná manipulace, to je nesmírně důležité. Špatné je, když volant začne soukat v rukách - při malých rychlostech mu to stačí, ale při vyšších ne. To je podle mého názoru důležitější než řazení.
Jak vám je, když žák propadne u zkoušky?
Pro mě je to prohra. Patřím do staré školy, mým cílem je, aby žák uspěl, on je mojí vizitkou. Dnes je to ale postavené hlavně na financích, některým žákům je úplně jedno, že neuspějí, a to je chyba.
Dokážete žákovi říct, že na řízení auta prostě nemá a že by to měl vzdát?
Kantor, který říká, že na to nemáte, je špatný kantor. Chce to jen trpělivost, cvičit, cvičit a cvičit.
Závěrečné zkoušky se skládají i z technických otázek. Nejsou někdy až příliš odborné?
Některé by mohly vypadnout, třeba jaký rozdíl je mezi synchronizovanou a nesynchronizovanou převodovkou. Vzpomínán si, že se jeden komisař ptal, čím je poháněn alternátor, žačka přemýšlela, on jí chtěl pomoci, a tak říkal: "No, chlapi to nosej na kalhotách, aby jim nespadly." A ona radostně vykřikla: "Kšandy!"
