Za volantem v kůži seniora: špatně vidím, neslyším a nemohu se hýbat

Auuuu, vždyť se tam ani neposkládám! Pořádně neohnu nohu v koleni, asi artróza; ruce jsou na tom podobně. Ta pravá se mi navíc třese, jako bych měl Parkinsonovu nemoc. No jo, vždyť ji vlastně mám. Vyzkoušeli jsme oblek, který nás posunul v čase o pětadvacet let dopředu. Jak se řídí v kůži seniora?

Pokud se dnes nasoukám za volant, bude to úspěch. Nejdřív nasunu zadek na sedadlo, je moc fajn, že toto auto je vysoké – nedokážu si představit, že se skládám do nějakého miniautíčka. Oceňuji, jaké výhody má vyšší posez v autě třídy SUV.

Sláva, jsem tam! Bolelo to, ale povedlo se. Místa je tu dost, takže se usazuji jakžtakž pohodlně – a znovu blahořečím jeep s automatickou převodovkou.

Stačí řadicí páku posunout do polohy D a nemusím pořád „verglovat“ mizerně pohyblivou rukou. Uznávám, že američtí senioři to mají oproti těm našim o dost lehčí. I proto, že levá neohebná noha nemusí obsluhovat spojkový pedál. Stačí, že kvůli ocelovému závaží nemám cit ani v té pravé, kterou ovládám brzdu a plyn.

Nejdřív však musím vycouvat. Ze zvyku otáčím hlavu dozadu – nejde to. Na krku totiž mám tlustý polstrovaný obojek. Musím se spolehnout na zrcátka. Když si je chci natočit, abych viděl víc silnice, prsty se v nešikovných rukavicích smekají z příliš kulatého čudlíku ve dveřích – i ten je umístěný pro mě docela nešikovně. Hlavně si neumím představit, že bych se měl pořádně rozhlédnout na křižovatce, zvlášť kdyby hlavní cesta uhýbala ve špatném úhlu. Ufff.

21. listopadu 2013

Neil Armstrong na Měsíci

Už nasoukat se do obleku, který nám letecky poslali z britské pobočky automobilky Ford v obrovské kovové bedně, není sranda. Když ho vybalujeme, jsme dost překvapení – čekali jsme něco jako skafandr a zatím zíráme na soustavu nákoleníků, náloketníků, vest, rukavic, všude střapce se suchými zipy, v krabičce brýle.

Jakmile se taková „dlaha“ přichytí pod a nad kolenem, je možné nastavit na otočném kolečku věk, který chceme simulovat – o to hůř pak lze nohu nebo ruku ohýbat. S oblékáním mi museli pomáhat dva lidé, výsledek víc než co jiného připomínal spíše komického robůtka. První kroky byly krušné, nějak takhle neohrabaně musel kráčet Neil Armstrong po povrchu Měsíce. A co teprve když mě kolegové pozorovali při nastupování! Chtělo se jim smát, ale skousli to – věděli, že je to jednou taky čeká. Jako nás všechny.

V autě pohoda. Nebo ne? Konečně sedím uvnitř. Čekají mě stejné úkoly, jaké jsem před chvílí absolvoval v normálním „mladém“ stavu. Byť si uvědomuji, že 47 let žádné mládí není, přesto nemám problémy s pohyblivostí a díky brýlím ani se zrakem. Jenže teď sundávám i ty brýle, které mi normálně pomáhají vidět dál než tři metry před auto a všechno zaostřují, navíc rozjasňují barvy. Ne že bych byl bez nich slepý, ale všechno je tak nějak méně zřetelné.

„Oblek třetího věku“ ve Fordu

• Oblek simulující obtíže seniorních řidičů používají v automobilce Ford od roku 1995. Podle Kate Allansonové, která je v centrále automobilky v michiganském Dearbornu zodpovědná za ergonomii a „lidský faktor“ při konstrukci vozů, byly impulzem pro jeho vytvoření stížnosti starších řidičů, že si nejsou schopni ani zapnout bezpečnostní pásy. „Došlo nám, že konstruktéry aut jsou mladší lidé, kteří se nemohou jen tak vcítit do problémů starších řidičů. Takže si je musejí vyzkoušet na vlastní kůži,“ říká Allansonová.
• Inženýři proto musejí každé auto zkoušet i v takovém obleku, několikrát za sebou nastupují, vystupují, upravují si pásy, ovládají palubní menu, absolvují krátkou jízdu.
• Právě zapuštěné spony pro zapínání pásů se staly jakýmsi symbolem přizpůsobování ergonomie ovládání v autech lidem se ztíženou pohyblivostí – v moderních vozech jsou spony větší a bývají umístěny mnohem výše než v minulosti.
• Výsledky „oblekových“ zkoušek mají však v praxi vliv i na postupné zvětšování dveřních otvorů pro snazší nastupování, používání rozměrnějších ovladačů i displejů v moderních autech. A také na rozšiřování místa na nohy a hlavu. Velmi důležité je rovněž optimalizovat výhledové úhly z kabiny. „Přizpůsobování aut starším řidičům je nezbytné – na silnicích jich bude neustále přibývat. A používání obleku má také zpětný vliv na konstruktéry – jsou empatičtější a ve výsledku i kreativnější,“ dodává expertka Fordu.

Ale nemůžu si zase tak moc stěžovat – nešel jsem do takového extrému, že bych si nasadil některé z brýlí přiložených k obleku. Ty simulují zelený a šedý zákal a jiné oční choroby – jenže si říkám, že i jako skutečný senior bych byl natolik příčetný, abych nesedal za volant bez kompenzace takhle vážných zrakových vad. Takže volím jen cestu sundání běžných skel.

Na uších mám chrániče sluchu, ty mi taky zhoršují schopnost rozumět pokynům z vysílačky, to už je jen drobnůstka, která nemůže zhoršit můj celkový stav. Vyjíždím.

Potím se. Hůře se mi dýchá – na sobě mám několikakilovou vestu, pořádně utaženou. To proto, že starý člověk už neudýchá tolik co mladík, taky svaly už jsou ochablé a nepodrží tělo jako kdysi. No, tak tedy vzhůru na slalom.

Jakmile se auto rozjede, zapomínám na všechny obtíže s nastupováním a ovládáním. Koneckonců je to moje přirozené prostředí, za volantem jsem skoro pořád. Navíc si říkám, že pokud řídím správným stylem, nepotřebuji moc přehmatávat na volantu nebo dělat prudké pohyby. A taky že nemám psychický blok, který mnoha seniorům ztěžuje šoférský život – začnou se bát, nejsou si jistí, třeba i někoho odřou na parkovišti.

O seniorech za volantem se ví, že mají problémy s rychlostí reakce, zhoršený odhad vzdáleností. Jenže mně hlavu nevyměnili, takže by to mělo být v pořádku. Ale tak úplně není.

Nějak nám to nesedí

Začínáme slalomem mezi kužely, umístěnými částečně na pevné a zčásti na kluzné ploše. V obou případech jsem měl jet rychlostí 40 km/h. Bez obleku mi naměřili 37 km/h a čas 24:16 sekundy, v něm jsem jel o kilometr rychleji, ale čas měl výrazně pomalejší – 26:35. Chvíli jsem bádal nad tím, jak je to možné, jestli v této trojčlence není chyba, trasa byla přece pořád stejně dlouhá.

Češi stárnou

• Zatímco u mladých lidí počet obětí při nehodách klesá, u seniorů je to naopak (podíl na celkovém počtu obětí 2009 – 16,5 procenta; 2018 – 24,1 procenta). Senioři jsou fyzicky zranitelnější, ubývají jim psychické a fyzické schopnosti, s věkem stoupá riziko, že zranění bude smrtelné.
• Při působení stejné síly jsou lidé ve věku nad 75 let vystaveni třikrát větší hrozbě smrtelného zranění než osmnáctiletí. „U lidí nad 65 let je dvakrát větší riziko úmrtí při dopravní nehodě, od 75 let je to více než šestnáctinásobek,“ říká Roman Budský z Platformy Vize 0.
• Téměř každý druhý senior bývá po nehodě hospitalizován, zatímco u mladších je to třetina (32 procent). Délka pobytu v nemocnici je u seniorů o polovinu delší. Nejtypičtějším zraněním je fraktura (42 procent případů).

Jenže pak mi došlo, že jsem kvůli špatnému odhadu a přece jen horší pohyblivosti rukou musel točit mnohem delší oblouky mezi kužely. Vyhýbací manévr mezi vystřelujícími vodními sloupci zvládám v rychlosti 62 km/h bezchybně.

Úplná legrace to není – nejdřív prudce doleva, vyhnout se jedné vodní stěně, přitom už razantně brzdit, pak na opačnou stranu, pořád pod brzdami. Celé to trvá kratší dobu, než jste potřebovali k přečtení této věty – trh, šup, trh, hotovo! Jenže s oblekem to už tak dobře nešlo.

Zaprvé, aniž bych si to uvědomil, jel jsem o dost rychleji než požadovaných 60 km/h. To je ten chybějící cit v pedálu a taky asi to, že bez brýlí jsem moc neviděl na tachometr. Odhad, ten byl ještě horší – pravým bokem jsem projel vodou. A ne jednou, i podruhé. Vůbec nejhorší byl pocit, že s tím nemůžu nic dělat, že ze sebe vydávám maximum.

Hlavním problémem se ukázala být těžká pravá noha, bez citu a přesnosti na plynu. Jediné, v čem mi pomáhala, byla razance při brzdění, větší tlak na pedál. Takže jsem zastavil o čtyři metry dřív. Ovšem jen proto, že jsem zase pro změnu jel mnohem pomaleji, než jsem měl, nedokázal jsem udržovat stabilní rychlost. Bez obleku jsem ji držel plus minus kilometr, s oblekem lítala o sedm i deset kilometrů v hodině.

Jen díky tomu, že reakce mám pořád stejné, jsem vždy začal brzdit hned, když zazněl domluvený signál. Jinak bych měl zpoždění, které může být fatální. Tam, kde při brzdění z padesátikilometrové rychlosti auto třiadvacetiletého řidiče už stojí na fleku, vůz seniora ještě ujede třicet metrů. Což je délka celých dvou kamionů.

Zpocený musí ven!

Sundávám oblek. Prvních pár kroků se úplně vznáším, je to radost. Pod vestou jsem zpocený, a to není žádné vedro, naopak, je pod mrakem, v autě jsem si navíc chladil na dvacet stupňů. Zbavuji se celé té zátěže, je to jako zhubnout deset kilo a získat ztracenou ohebnost a pružnost.

Bohužel, ve skutečnosti to nepůjde, změny organismu jsou nevratné. Teď už vím, že být seniorem bude těžké a ovládat ve stáří auto ještě těžší. Musím doufat, že jednou poznám, až začnu ztrácet schopnost řídit – a že pak budu mít dost soudnosti a odvahy, abych skutečně dokázal odevzdat řidičák. A budu se modlit, aby to bylo co nejpozději. Ufff. Já nechci zestárnout!

Kurz Jedu s dobou na polygonu v Mostě

• Zkoušku obleku jsme prováděli na polygonu v Mostě, kde se běžně učí kurzy bezpečné jízdy. Mají také speciální program pro seniory nad 65 let. Jednodenní kurz je zdarma, díky spolupráci s Autoklubem ČR a Fondem zábrany škod České kanceláře pojistitelů.
• Program trvá šest hodin včetně přestávek, je možné ho absolvovat v osmi centrech bezpečné jízdy po celé ČR – a to s vlastním autem. Zahrnuje teorii bezpečné jízdy v učebně, novinky z legislativy, poučení o lékařských prohlídkách a hlavně praktický výcvik na plochách polygonu.
• Tam se zájemci učí správné zásady krizového brzdění na různých površích vozovky, řešení smyku, správné sezení za volantem (tady se hodně chybuje), manévrování s vozidlem za různých okolností, vnímání rizika „mrtvých úhlů“ při pohledu z auta, rozpoznávání bezpečné vzdálenosti při souběžné jízdě a poskytování první pomoci.
• „Zájem je ohromný, každý kurz zvládne šedesátka lidí (po deseti ve skupince). Starší řidiči často nevědí z praxe, jak se chovají moderní auta s ABS a ESP, přestože si je koupí. Už se však často neseznámí s tím, co jejich špičková technika dokáže,“ říká hlavní instruktor mosteckého polygonu Marek Kohoutek.

1. prosince 2015