Ten zvuk pozná každé Husákovo dítě. Mohutný vzduchem chlazený dvanáctiválec prostě tiše nepřede. Bílo-červená Tatra 815 s typickým rachocením se vydává na silnici. Její nejsilnější okamžiky přichází až mimo asfalt. Šestikolka se rozletí po polní cestě.
V zatáčkách má cestující na palubě pocit, že zadek vozu jde do smyku a auto už už musí skončit v poli, ale tatrovka drží stopu a pokračuje dál. Na velký náklaďák podvozek překvapivě hladce překonává nerovnosti a díry. Kdo by čekal, že posádka bude tlouct hlavami o strop, je na omylu. I když pro opravdu drsnou jízdu je v kabině před spolujezdci mohutné madlo.
 |
„Tatra nejlépe jede na něčem, co připomíná naší polňačku. Zvlněná šotolina, něco jako cesta k JZD. Takový terén tatrovácký podvozek s centrální nosnou rourou žehlí tak, že auto může jet téměř v násobcích rychlosti klasického náklaďáku s žebřinovým rámem,“ vysvětluje Petr Holeček, který sedí za volantem.
Podle něj jsou slabinou vozu brzdy, které rychle vadnou. „Možná proto byli Loprais a spol. na Dakaru tak úspěšní, protože museli jet furt rychle a neměli čím zastavit,“ vtipkuje zkušený šofér, který s tatrovkami najezdil v Africe tisíce kilometrů.
Tatra, Zetor, Jawa… Jméno v Africe máme, ale neumíme se prodat, říká Petr Holeček |
Bílá 815 s červenými doplňky a nezvyklou nástavbou rozhodně není tuctovým vozem. Před pár lety stála odstavená sto kilometrů od Gibraltaru v jižním Španělsku. Majitel zemřel, vůz byl na prodej jako obytný náklaďák, vlastně takový karavan…
„Bylo to neskutečné. Původní majitel byl víc než rok mrtvý. Přišli jsme k autu, klíčky byly v zapalování. Když jsme klíčkem otočili, tak se rozsvítily kontrolky. Změřili jsme olej v motoru a zkusili nastartovat. Zhruba za patnáct sekund motor naskočil. Když jsme uslyšeli jeho zvuk, tak jsme začali tušit, že to není obyčejná tatrovka přestavěná na obytné auto,“ popisuje Radomír Jahelka. Následovala blesková výměna informací s Kopřivnicí a zanedlouho bylo jasno.
Ostrý doprovod byl „napaden Francouzem“
Vůz patřil mezi sedm ostrých doprovodných náklaďáků vyrobených automobilkou Tatra během roku 1987 pro pořadatele Dakaru TSO (zkratka Thierry Sabine Organisation, což byla původní společnost pořádající závod Paříž–Dakar, pozn. red.). Od prvních tatrováckých závodních speciálů Ostrý I a Ostrý II se doprovody lišily jen minimálně. „Měly stejný podvozek, podobně výkonný motor. Šlo o ostrá závodní auta, protože podle tehdejších regulí se doprovodné náklaďáky účastnily soutěže. Údajně toto vozidlo jelo na Dakaru 1988 s posádkou Alana Piateka a údajně dojelo na 13. místě mezi náklaďáky,“ dodává Jahelka.
První Tatra z Dakaru se vrátila po třiceti letech do Kopřivnice |
Veterán dojel do Česka po vlastní ose. Následovala detailní „rozborka“. Pod kabinou pracoval původní dvanáctiválec, který na zkušební stolici nakonec dával výkon 350 kW. Kromě přední nápravy trojice nadšenců Radomír Jahelka, Petr Holeček a Milan Werner vůz rozebrala do posledního šroubku a ozubeného kola. Renovace trvala tři roky. „Design, který auto získalo od francouzského majitele, jsme zachovali. Říkáme o tatrovce, že byla ‚napadena Francouzem‘.“
Původně z továrny vyjel vůz se střední kabinou a valníkem. Tedy normální náklaďák. Francouzi zvýšili kabinu, udělali průlez do zadní části. Přesněji řečeno uřízli zadní část kabiny, kde pokračovala pevná nástavba,“ říká Radomír Jahelka.
Francouzský majitel náklaďák používal jako doprovodný vůz pro výpravy do severoafrické pouště. K tomuto účelu ho upravil, aby dobrodruhům poskytoval zázemí. K překvapení Čechů přitom nástavbu vyrobil ze dřeva. „To jsme zjistili až poklepem na místě. Z fotografií jsme tento stavební materiál neidentifikovali,“ přiznává Petr Holeček.
Dnes má tatrovka za sebou dvě výpravy na Balkán a čeká ji návrat do afrických pouští. Při renovaci, pro kterou poskytla zázemí továrna Kobit Slatiňany, totiž získala obytný modul. Na palubě najde místo až devět cestujících, přičemž poskytuje zázemí téměř na úrovni obytného auta.
„Je tam naftový vařič: sklokeramická deska, pod kterou hoří nafta. Výborná věc pro expediční auta, protože vařič si bere palivo z nádrže a nemusíte po autě natahovat trubky s plynem či dalším médiem. V interiéru jsou tři topení, opět naftová, umíme si vyrobit i teplou vodu. Část posádky spává ve stanech na střeše. Na víka stanů jsme instalovali solární panely, takže produkujeme i elektřinu,“ popisuje Holeček.
Vůz přitom neztratil nic ze svých terénních schopností ani ze závodnické agility. Konstrukční rychlost je až 170 kilometrů v hodině, což renovátorský tým „empiricky ověřil“. „Každopádně je to nejrychlejší expediční vůz Tatra v Česku,“ uzavírá Holeček.
