Jen co se po Vánocích přestane nadávat na pošťáky, s prvním sněhem přebírají štafetu úhlavního veřejného nepřítele silničáři. Jedním ze šoférů oranžových aut s radlicí a rozmetadlem je i Michal Kutěj, rodák z Božího Daru.
Čtěte ve čtvrtek
ROZHOVOR: Slovenský raper Rytmus zvládl boxerský zápas, bude se ženit a těší se na miminko.
Dnes ráno sedl za volant tatrovky naložené devíti tunami posypové soli už dvě hodiny po půlnoci. Tam i nazpátek vyčistil pětatřicetikilometrovou trasu mezi Božím Darem, Jáchymovem a Ostrovem. Ve tři ráno si šel na chvíli lehnout a v pět zase vyjížděl a od té doby se vyjma povinné přestávky nezastavil.
Když k němu přisedám, je těsně po desáté dopoledne. Potkali jsme se v Dolním Žďáru, kde mají karlovarští silničáři krytý sklad se solí, Michal má naloženo a najíždí opět směr Boží Dar. Do Jáchymova jedeme „po černé“, jak se v silničářském slangu říká vyčištěné silnici, přední radlice je zvednutá, takže si můžeme ještě pět minut v klidu povídat.
Michal dnes bude sloužit až do devíti večer – pokud nepřijde další sněhová bouře. Pak bude pohotovostně na telefonu a vyjede zase kolem třetí ráno. Což (pokud to takhle táhnete týden v kuse) chce solidní fyzickou výdrž, poznamenám. „Nic jinýho mi při tomhle extrémním počasí nezbyde,“ odvětí, „protože na autě jsme většinou každý sám. Ve středisku Nejdek, kam spadají všechny cesty v okolí, je sedm sypacích aut. A z těch sedmi aut se jen na dvou střídají kolegové ve dvojici – týden a týden nebo po dvanácti hodinách. Někdy spím čtyři hodiny, pak se jezdí, pak zase dvě hodiny pauza...“
Co auto, to neměnná trasa. Zatímco Michal čistí výhradně elitní silnici na Boží Dar a zpátky, jiná tatra krouží třeba po trase Pernink–Potůčky–Merklín–Nejdek.
Při zvlášť dlouhé zimě by na bezkonfliktní rodinný život toto povolání moc nebylo, ale když Michal k silničářům před dvanácti lety nastupoval, věděl, do čeho jde – silničářství podědil po tátovi. „Začínal jsem na traktoru s tím, že se s ním budu střídat na tomhle autě. Pak táta omarodil se zády, takže už tři roky jezdím sám.“
Naložená tatra se drápe do jáchymovského stoupáku, tady je to ještě relativně bez problému, pořád ještě jedeme po černé, takže se můžeme s Michalem bavit o tom, proč neřídí tirák, čímž by si vydělal lepší peníze. „Mohl jsem, ale nechci jezdit daleko a dlouhé štreky už vůbec, protože bych byl málo doma a já chci být na Božáku, kde mám ještě jiné zájmy a povinnosti.“ Slouží třeba u božídarských dobrovolných hasičů.
V inklinaci k sypačům je Michal mezi profi řidiči spíš výjimka. V branži řidičů náklaďáků je silničářská práce největší řeholí; devět z deseti adeptů uteče po první jízdě, většinou se na to dají starší vyježdění chlapi.
Se sypačem se musí umět jezdit na centimetry – kolem dopravních značek a taky ostrůvků, což je z pohledu silničářů nenáviděná a nejčastěji připomínkovaná manýra silničních novostaveb. Totiž: najedete-li v zimě s radlicí na zasněžený ostrůvek, jedna z těch dvou věcí zákonitě povolí – a urvaná ocelová radlice letí i pět metrů, takže kdyby poblíž někdo šel, nekompromisně by ho to zabilo.
Jahodové peklo
V první zatáčce nad Jáchymovem silnice zbělá. Metrové sněhové bariéry ji zužují, tady začíná rachota. Michal se přimkne ke krajnici a shazuje radlici, od které bokem odlétává zatím jen decentní sněhopád.
Abertamská křižovatka, tři kilometry před Božím Darem. Tady se silnice směrem k hranicím zavírá při nejtěžších kalamitách jako v posledních dnech (dělá se to jen vzácně: pokud při extrémní vánici šofér nevidí dál než na špičku radlice, nelze riskovat, že by z protisměru vystřelilo auto).
První kilometr to je pohoda. Ač se z ocelového nebe sype sníh, silnice vede lesním průsekem, takže i viditelnost je slušná. Pak ale vyplujeme na planinu zvanou Jahodová louka, kde svištící fujavice mete prašan vodorovně přes silnici. Idyla se čarovně promění v polární peklo.
Jak se jezdí se sypačem na Božím Daru.
Tento krátký půlkilometrový úsek je kritický, vlastně jen kvůli němu jsou při kalamitách trable. Klasické zásněžky podél silnice jsou tu na nic, sníh by je při vichřici do hodiny zavál. Před časem se tu vysázely stromečky coby větrolam, speciálně vyšlechtěná odolná dřevina, jenže stromečky rostly líně, a jakmile se to rozkecalo, sjeli se sem shánčliví nájezdníci z okolí, dvě třetiny sazenic vykopali a dnes je mají na zahrádkách (to mi neprozradil Michal, to se tady v kraji obecně ví).
Možná by pomohl mobilní sněžný tunel, přes který by se sníh převaloval a na jaře by se rozebral. Jenže to by byla drahá sranda. Takže v nejkritičtějším místě Jahodové louky se i dnes postaru ohání bagr, který rozebírá třímetrové sněžné mantinely – právě ho míjíme. Potkáme i silničářský traktor s radlicí, který celý den do úmoru hobluje výhradně úsek mezi abertamskou křižovatkou a Božím Darem.
Navátého bílého zla je i brzy po průjezdu traktoru s pluhem tolik, že když do silnějšího jazyku jedeme s radlicí my, ošlehne přední sklo mocná sněžná vlna. A než se s ní poperou stěrače, jedeme naslepo (Michal asi sekundu, já jako spolujezdec sekundy dvě). Jenže sypač nemůže co dvacet metrů bojácně zastavovat.
Ptám se zlehka Michala, jestli už někoho nabral. Kývne. Nechce se mu o tom moc mluvit (empaticky chápu), ale nakonec mi tu mrzutost stroze popíše: „Loni jsem naboural – do dva měsíce starýho auta. Jel jsem dolů z Klínovce, foukalo to, nebylo nic vidět. To auto jelo přede mnou, chlap zastavil, vystoupil, šel se na něco podívat, a jak mi takhle lítal sníh od radlice, tak jsem ho neviděl. Za vinu to dali mně. Ale ten policajt řekl, že to chápe, a dal mi nejnižší pokutu.“
Zcela lidsky – už po párminutové zkušenosti v roli spolujezdce mám taky pochopení.
Béďo, nezastavuj!
Na kruhovém objezdu nad Božím Darem si všímáme auta s německou espézetkou, které uvázlo v nahrnuté bariéře. Ta bariéra není silničářský šlendrián, ale záměrně tarasí odbočku na Klínovec, která je zavřená, protože závěje tam v mlze chroupe fréza, s níž by byl střet fatální.
Němec si nedal říct a zkoušel nahrnutou bariéru násilím projet (je to pitomec; i kdyby hráz prostřelil, vzápětí by uvázl v hlubším sněhu, což musel vidět). Ignorujeme ho (ostatně o pomoc si zatím nemává) a frčíme dál (teď mi to vůči tomu Němci připadá nesolidární, ale čtěte dál – a tento chladný přístup silničářů k uvázlým autům se logicky vysvětlí).
Michal kontroluje na displeji, kolik tun soli mu zbývá na korbě, a odbočuje do centra Božího Daru, čímž uzavírá obvyklé půlkolečko. Tady musíme jet krokem, motají se tu turisté, děti a couvající auta. Řidiči parkují na hulváta, musíme je objíždět, před hospodou skládají sudy – zdržení... A taky by se měl sypačem svézt kolega fotograf.
Kdy musí být posypáno
|
A tak přesedám do auta Zdeňka Sopra, což je Michalův šéf – vedoucí silničářského střediska v Nejdku. Přijel zkontrolovat situaci a dokumentačně nafotit bagr. Bagr je nadplánový výdaj a objednavatel údržby (v případě silnice I. třídy na Boží Dar je to ŘSD) bude chtít při vyúčtování důkazy.
„Toto už je místní komunikace,“ ukazuje Zdeněk na odbočku do centra Božího Daru, tu udržujeme na objednávku města. Michal má na sypači nainstalováno GPS, takže já si zítra vyjedu data a budu vědět, kolik kilometrů mám nákladově rozdělit na silnici I. třídy a kolik na město.“
Do toho mu neustále zvoní handsfree. Bude asi muset vypůjčit rolbu–bagrista už nemá hromady kam dávat. Vzápětí telefonuje frézař – na palubní desce se mu rozblikala neznámá kontrolka a neví si rady. „Béďo, nezastavuj a jeď, já ti to hned zjistím, ale jeď dál,“ reaguje naléhavě Zdeněk. „A dávej bacha, ať nikoho nezfrézuješ.“
Není to přehnaná obava; každý místní silničář zná tu legendární historku s veteránskou ruskou frézou ZIL, což je nenažraná příšera se stometrovým dostřelem, která při likvidaci závěje kdysi zfrézovala půlku odstaveného wartburgu.
V zimě toho Zdeňkovi podřízení moc nenaspí. Kdy si vydechnou? V létě? Ne. To se sypače přestavějí na sklápěčky a jede se dál. „Jedno z našich středisek se specializuje na opravu značek, to moje zas na pokládku asfaltu. Pracujeme pro kraj, pro obce i pro soukromé firmy, děláme silnice i cyklostezky. Relativní klid je na podzim, třeba v říjnu – to měl teď Michal delší volno. A pak zas na jaře.“ Snad. Pokud nějaké jaro letos vůbec přijde...
Zaplaťte mi benzin!
Střih. Jsme v Otovicích u Karlových Varů, na dispečinku krajských silničářů. Je tady teplo, ale klid rozhodně ne. Dispečer Josef Bulka v šest ráno nejdřív klasicky vyřizoval dotazy telefonujících novinářů ohledně sjízdnosti, načež po příjezdu do práce ho čekaly obvyklé stížnosti. Dnes odpovídal na dvě:
„První si stěžovala paní, že na silnici leží sníh a jede tam sypač se zvednutou radlicí a neuklízí ho – proč? Důvodů může být celá řada,“ odpovídá si Josef Bulka.
„Může mít nějakou závadu, může být prázdný; u prázdného sypače je riziko, že to někam převrátí, musí být zatížený. V tomhle případě byl důvod jiný: ten sypač přejížděl na jinou trasu a měl ocelový břit, se kterým na některý typ komunikace nesmíme.“
A ta druhá dnešní stížnost? „Ta byla na zásněžky – proč se nepoužívají staré dřevěné? A co to tam vysazujeme za divné děravé fólie? Vysvětlení: dnes se používají perforované reflexní fólie oranžové barvy na dřevěných hůlkách. Fólie je děravá, aby se při větru nevyvrátila. A pak musíte mít vždy určitý štráf volný – to je zase požadavek myslivců na zachování průchodů pro zvěř. Tomu stěžovateli se zdálo, že je to moc nízké, jenže už tam bylo nafoukáno dost sněhu, takže ty zásněžky jenom vykukovaly.“
Jak se jezdí se sypačem na Božím Daru.
Nejčastější dopálené dotazy na dispečera: jedu tady, neviděl jsem sypač, kde jste? „Kde jsme? Většinou jsme někde za ním. I ti naši řidiči se musí občas vystřídat, musí naložit. Nebo dostáváme vynadáno, že jsme nějakou silnici neuklidili, ale v řadě případů jsou to komunikace ve správě měst.“
Z dalších obvyklých dotazů: Proč se tam či onde nesolí? V Německu se jede po černé a hned za hranicí u nás je silnice bílá! „Lidi nevědí celou řadu souvislostí,“ vysvětluje trpělivě dispečer Bulka. „Konkrétně tady je to tak,“ ukazuje na mapě, „že hned za hranicí máte na české straně ochranné pásmo vodních zdrojů, takže tam nesmíme dát sůl – pod těžkou pokutou.“
Krajská mapa, která mu visí v dispečerské kanceláři na zdi, je z poloviny posetá modrými fleky ve třech odstínech – tři různé stupně ochrany vody, které musí zdejší silničáři respektovat.
„Karlovarský kraj je doslova prosycený různými ochrannými pásmy pitné vody, je tady šest nádrží, desítky až stovky studní. A pak ochranná pásma přírodních léčivých pramenů – k tomu máme často dotazy ve Františkových Lázních, kde jsou prameny velice mělce uložené a my tam na průtahu městem nesmíme použít ani sůl, ani kamennou drť, prostě nic.“
Silničáři tam mají s místními dohodu, že když je nejhůř, posype se silnice pískem. „Ale má to spíš psychologický efekt, prakticky je to dost nešikovné, protože na jaře řešíte obrovský průšvih: část písku ze silnic nejde dolů a část je vyházená do záhonů a lidi je pak chtějí vyčistit, takže od toho se upustilo,“ říká dispečer.
Příklad, jak je to někdy absurdní: když loni ve Františkových Lázních praskla ve dvou ulicích voda, volalo se na inspektorát lázní a zřídel, ale ani jednorázově nedostali silničáři výjimku místo posolit.
Dost přísné je to i na většině chráněné krajinné oblasti Slavkovský les. „Při větší ledovce to nasolit můžeme, ale rozhodně to není na denním pořádku. „A teď volají lidi – co děláte, kde chrápete? Říkám: Paní, ale tady po tom sněhu jezdit budete, na to si zvykněte, protože to tady je takhle natrvalo. Buď chcete mít luxusní přírodu, anebo budete mít posolenou silnici.“
Legendární stížnost: řidič z Bochova se ohradil, že má ze silnice na Bečov auto otřískané od kamínků. Proč se tam nesolí? „Tam se sype inert kvůli CHKO, víc dělat nemůžeme. Tak nám ten člověk napsal stížnost, načež jsme navrhli, že pokud s tím má problém, může jezdit přes Toužim, kde se silnice dělá v soli. Je to zajížďka, ale většinou pojede po černém. Načež on poslal žádost, že chce proplatit XY kanystrů benzinu měsíčně.“
A pak je tu praktický problém. Vlastníci silnic, jako například ŘSD, mají vypracovaný index zimní údržby. Pokud ho silničáři nákladově překročí o čtvrtinu, po sezoně na ně naběhne kontrola. Proto jsou dispečeři ekonomicky pod tlakem, musí neustále sledovat vývoj počasí na radarech a musí i hodně rozmýšlet, které auto kam v mimořádné situaci poslat navíc.
Ano, silnice by se mohly sypat místo solanky třeba účinnějším chloridem vápenatým, jenže ten je dvaapůlkrát dražší. A ŘSD jako objednavatel údržby silničářům namítne – chlorid vápenatý můžete používat, ale my vám ho neproplatíme. A tak dále.
Proč vám nepomůžeme
Fenoménem jsou podle dispečera Josefa Bulky zapadlí řidiči, kteří ignorují dopravní značení a slepě důvěřují GPS navigaci. „Vypínají přitom rozum a GPS je dovede do neuvěřitelných problémů, takže pak volají k nám na dispečink, že je tam závěj a že nevyjedou. Načež zjistíte, že mají neaktuální GPS a předtím minuli ceduli metr a půl krát metr, že silnice se v zimě neudržuje. Což znamená, že majitel komunikace si údržbu neobjednal, takže tam vůbec nejezdíme.“
Důvody nemusí být jen ekonomické. Některé silnice se například přes zimu mění na běžkařské trasy, ale to problém uvázlého řidiče neřeší.
„Tyhle typy řidičů žijí v představě, že teď hned někdo přijede a zadarmo je vytáhne. Jenomže tak to není, říkám jim – podívejte, pokud jde o silnici v zimě neudržovanou, která je označená, pojedeme tam až tak kolem dvacátého března.“
Řidič si obvykle myslí, že si z něj dispečer dělá legraci. „Ale já si ji nedělám, protože nám to zaprvé nikdo nezaplatí a zadruhé – kdyby se tam něco stalo se sypačem, tak nám to pojišťovna nezaplatí, protože jsme tam v danou dobu neměli co dělat.“
Takže uvázlý řidič si začne shánět odtahovku. „Ale já ho varuju – počítejte s tím, že odtahovka bude chtít v první řadě tu silnici nadstandardně uklidit, takže bude volat nám. Ten úklid něco stojí, ty odtahovky taky nejsou levné – už jen za obhlídku situace osobním autem si účtují něco kolem dvou tisíc. Místně znalé odtahovky tam nejezdí vůbec, protože ani ony nechtějí uváznout.“
Co uprosit o pomoc nějakého místního traktoristu? „Většina už to dělat nechce, protože narážejí na to samé co my, a sice že vy ty řidiče v dobré víře vytáhnete a oni se s vámi pak soudí, že jste jim něco poškodil na jejich autě,“ vysvětluje dispečer.
Dává odrazující příklad: zažili tady třeba vleklý soudní spor s chlapem, kterého popotáhli o dva metry, utrhl se mu přitom nárazník, který ale upadl proto, že auto bylo shnilé. „Takže naši lidi mají většinou zákaz tahat, dělá se to ve výjimečných případech. Když někoho tahám já a nejede mu to, tak netahám na laně, ale zásadně na tyči – nechci riskovat, že to do mě nakouří.“
A ještě jedna dispečerova historka s nejslavnějším ze všech řidičů, kteří někde v Krušných horách uvázli a žadonili o pomoc: „Volal kamioňák naložený dřevem a brečel – přijeďte, klouže mi to tady, nemůžu projet. Vylezlo z něj, že visí mezi Nejdkem a Perninkem. Říkám si – to je nějaké divné, vždyť dřevaři to tam znají a vědí, že dál je nízký podjezd, kudy se dřevem neprojedete. Tak mu říkám – podívejte se, nejdřív tam přijede policie a označí vás jako překážku, ale součástí toho bude i kontrola vašeho obutí... Načež on se začal vztekat a nadávat mi. Pointa – nakonec se vyjevilo, že ten tahač s tím dřevem ukradl.“
Jak se jezdí se sypačem na Božím Daru.
