Rok před prvním závodem vznikl v Brně Československý automobilový klub pro Moravu a Slezsko. Protiváha „centrálnímu“ Autoklubu, neboť – jak psal dobový tisk – Praha je daleko. Do organizace klubu se zapojily tehdy opravdové autority. Předsedou byl jednohlasně zvolen Tomáš Baťa, v předsednictvu se objevila řada brněnských osobností, politiků, továrníků, novinářů.
Heslo, které nový klub propagoval, znělo: „Automobil není luxusním předmětem, ale nepostradatelným vozidlem všech těch, jimž čas jsou peníze.“ Hned na ustavující valné hromadě ustanovili funkcionáři i sportovní komisi, o závodech se tehdy však nejspíš ještě nemluvilo.
Po půl roce se zástupci automobilových klubů sešli v Obecním domě v Praze. Jedním z výstupů byl i jakýsi první československý závodní kalendář. Dvacátého dubna 1924 odstartuje sezona závodem Zbraslav – Jíloviště, soběšická premiéra se bude konat o týden nebo dva později, v červnu a červenci se budou konat závody v Mariánských Lázních, v Karlových Varech a v Chebu, 22. září Ecce Homo ve Šternberku
Do zatáček!
Ze silničky vedoucí z brněnské periferie do vesnice kdesi v lesích, se hned stala slavná trať a do zatáček hned vyrazili nadšení motoristé, aby si budoucí vrchařský závod vyzkoušeli. Noviny Venkov tehdy psaly: „Trať je 4 km dlouhá, vykazuje nejen mnoho ostrých serpentin, ale také velké stoupání, a vine se při tom nádhernou krajinou. Na trati ukáže nejenom jezdec, co umí, ale také každý stroj musí ukázati všechny své přednosti, takže každý bude moci tu či onu známku dobře posuzovati.
Čtvrtého května pak poprvé „občanstvo brněnské spatřilo šílenou rychlost závodníků na nově upravené závodní dráze“. Dobový tisk informoval, že „nesmíme zapomínati, že velká většina obyvatelstva hledí na automobil jako na dosti nejistý a ne dosti bezpečný dopravní prostředek. A proto konají se závody, které musí obecenstvu dokázati, že není tu nijakého nebezpečí, ba naopak vidí každý, že lze automobil ovládnouti i v šílené rychlosti 100 km za hodinu a více. A toto se obecenstvu líbí na závodech a konečně chápe, že automobil jest skutečně důležitým dopravním prostředkem.“
S prvním ročníkem se začala psát i jedna nepříjemná tradice – počasí. Déšť totiž Brno zkrápěl celý týden před závodem, takže ještě na poslední chvíli museli pořadatelé trať, která neměla asfaltový povrch, upravovat.
„Počasí si v klubu zapomněli vyjednat a byli asi nahoře moc špatně zapsáni, poněvadž vytrvale pršelo týden před závodem a přestalo až po něm. Trať následkem dlouhých dešťů byla vlhká, a jest jen pořadatelům co děkovati za to, že se nepřihodilo neštěstí. Dráha byla totiž v noci na neděli 4. května válena a pro závody upravena. Jen ohromné sebezapření všech závodníků při treningu umožnilo uskutečnění závodu. Třeba závodníkům Chater Lea a Radco znemožnilo počasí včasný příjezd, a tím i start na závodech. Trening vedl starý závodník p. major Stohanzel tak, že nikdo ani nezpozoroval, že se to učíme dělat. Mokl chudák čtyři dny od rána do večera a byl při tom spokojen, jen když měl hodně startujících. Ve svátek práce dopoledne, první závodníci prohlíželi trať a odpoledne automobilisté to již pouštěli naplno. Motocyklisté, až na Alftera, si v dešti nechtěli troufnout a tentokráte asi litovali, že nemají také čtyři kola,“ psal tisk.
Jelo se o skříň
První cenu, vyřezávanou skříň podle návrhu Ing. arch. Čermáka, věnovanou továrníkem Baťou, vyhrál za nejlepší čas dne J. Wetzka, který zároveň získal pohár Dr. Absolona. Nejlepšího výkonu dosáhl U. F. Kinský na steyeru a byl odměněn čestnou cenou země, sochou vykládanou slonovinou.
Cenu redakce Salonu, stříbrný věnec, získal Morawitz za druhý nejlepší čas dne na voze Vauxhall. Cenu města Brna, rovněž sochu, vyhrál za nejlepší čas v třídě motocyklů Alfter. Pohár ministerstva národní obrany za nejlepší československý výkon obdržel V. Veřmiřovský na tatře. Cenu Lidových novin za vítězství v 1. kategorii závodních automobilů získal M. Havel.
První úspěšný ročník odstartoval šestiletou tradici, kterou spojovalo až na poslední ročník jedno – mizerné počasí. Pořadatelé hned následující rok ovšem rozšířili a upravili trať, takže rok po roce padaly další a další rekordy. Všechny najednou zlomila v roce 1926 Eliška Junková, která zvítězila absolutně.
Naopak motocyklový závod měl tento rok vítěze dva – jezdci kapitán Kučka na Brough-Superioru a Turek na Walteru vyhráli v takzvaném mrtvém závodě. Podle časomíry skončili v jedné sekundě, vítězi se tedy stali oba.
Poslední dva ročníky v letech 1928 a 1929 ovládl Miloš Bondy na Bugatti, pak už se začala psát nová historie brněnského závodění – v roce 1930 poprvé odstartoval Masarykův okruh s účastí absolutní světové závodní špičky. Závod do Soběšic si na svoje znovuzrození počkal až do roku 1974, kdy jej obnovil brněnský Veteran Automoto Club v roce 1974 jízdou do vrchu historických vozidel. Kromě přetržky na přelomu 80. a 90. let se jezdí dodnes.
Sto let
A jubilejní ročník ke sto letům je naplánovaný právě na sobotu 28. září.
Nejstarším vozem, který se na trati představí, bude Autocar Type 8 vyrobený v roce 1902. Jde pravděpodobně o nejstarší vůz v Česku, který má registrační značku a může tedy na běžné silnice. Vedle něho bude startovat brněnský rodák žijící v Nizozemsku Jan Kloosterman s vozem Ford C z roku 1904.
Kromě něj se představí na 350 dalších vozidel, řadu z nich majitelé zprovozní pouze pro tento závod, jinak jsou trvale uložena v garážích. Představí se i Bugatti 37A, které se skutečně závodu v meziválečném období zúčastnilo. Pražský jezdec Miloš Bondy s ním dosáhl absolutního vítězství v letech 1928 a 1929.
