Rauno Aaltonen je totiž taky vítěz Rally Monte Carlo a jeden z nejznámnějších jezdců rally všech dob. V roce 1967 dobyl na sněhu na bájném kopci Col de Turini první vítězství pro kapesní mini. S britskou legendu uměl sympatický Fin za volantem zatočit s mnohem silnějšími a ambicióznějšími soupeři v těch křivolakých zasněžených vracečkách nad Monte Carlem.
Rauno Aaltonen za volantem původního mini na trati Rally Monte Carlo veteránů
Finským rallyovým jezdcům se říká létající Finové. To je zvláštní "živočišný druh", který, když to začne na silnici klouzat, čaruje. A Aaltonen je jedním z nejznámějších, říká se mu také Profesor Rally. Dnes je tváří právě značky Mini, taky po něm pojmenovali jednu speciální edici legendárního modelu, který je také módní ikonou.
Škola klouzání
Na zamrzlém jezeře na polárním kruhu, v bydlišti Santa Clause ve finském městečku Rovaniemi, mě zkusil něco naučit. Stačila jediná, ale o to důležitější poučka: "Netoč moc volantem." Když chcete zatočit na sněhu a ledu, stejně je to k ničemu. Kola se začnou klouzat a auto putuje po tečně ven z oblouku.
Auto se neřídí jen volantemVolant a plyn musí být propojené, ČTĚTE JAK |
Opravdu to netočení volantem funguje. Na úplném ledu stačí jen lehce natočit volant, ale s předstihem. Chvíli počkat a auto opravdu zatočí. Nejtěžší je odhadnout, jak málo vzít za volant, většinou je to zbytečně moc.
A pak "pan profesor" sedne za volant. Drží ho jen v konečcích prstů. Jemně pohybuje volantem, dokáže přesně odhadnout, nakolik auto na ledu zatočí, jen jemně vychýlí volant z klidové polohy a miňas vykrouží zatáčku a žene se bez náznaku smyku do další.
"Důležité je mít kontakt s povrchem," vysvětluje Rauno. "Musíte vědět, jak máte natočená kola." Upřímně, moderní auta s posilovači řízení nám to moc neulehčují. Houbovité řízení, ve kterém vůbec nemáte pocit vazby s koly, patří k největším neduhům aut dneška.
Přenášení váhy
"Když najíždíte do zatáčky, ještě než natočíte kola, lehce přibrzděte. Tím přenesete váhu na předek, zatížíte kola a auto lépe zatočí," popisuje další fígl Aaltonen, mimochodem propagátor brzdění levou nohou.
Rauno Aaltonen v roce 1977 a dnes
Schválně si to zkuste někde v bezpečí. Levačka není zvyklá na jemnou práci, od sešlapávání spojky je celá otupělá. Na brzdění však potřebujete krom razance také cit. Rallyjezdci se to naučili, potřebují mít motor vytočený, aby na výjezdu ze zatáčky nemuseli čekat, až se motor probudí, a tak mají pravou na plynu a levou brzdí.
Aalltonen dodává, že musíte "cítit brzdy". To je největší umění rallyjezdců, naplno brzdit, ale jen tak, aby se auto nezačalo neovladatelně klouzat. Na nalezení té hranice, na které guma balancuje mezi adhezí a smykem, je třeba talent a zkušenosti.
Stěrače pro jízdu bokem
"My Finové bychom uvítali stěrače na bočních oknech, milujeme jízdu bokem. Když víte, jak na to, jde to s každým autem," říká s úsměvem Aaltonen. A naznačuje, jak na to: "Když přibrzdíte, cítíte, jak autu odlehčuje záď," popisuje profesor, neklidnou záď auta pak rychlým pohybem volantu rozhodíte. A na klouzavém povrchu to jde snadněji.
Mini Paceman
"Když se jdete sklouznout do bezpečí, klidně stabilizační systém vypněte," říká. "Ale nikdy to nedělejte v běžném provozu, jízda smykem není bezpečná," zdůrazňuje chlapík v typické obrovité huňaté čepici.
A připomíná, že u aut s pohonem všech kol obstarávaným mezinápravovou spojkou (třeba Haldex) jako má třeba nejnovější model v nabídce Mini, jakési terénní kupé jménem Paceman, se při brzdění pohon zadních kol odepne. Je to tak z důvodu bezpečnosti: nadlehčená záď není poháněná a nemá snahu auto "předbíhat".
