V půl druhé odpoledne usedáme s fotografem do zářivě bílé Škody Fabia Monte Carlo a vyrážíme na cestu. Cíl je jasný, Monacké knížectví, konkrétně jedna z jeho čtyř částí, Monte Carlo. Účel cesty? Pořídit stylové fotografie nové Fabie a samozřejmě auto při dlouhé cestě v poměrně intenzivním tempu důkladně vyzkoušet. Do Monaka je to ze severního okraje Prahy, odkud vyrážíme, něco kolem 1 250 kilometrů, to platí pro trasu, která se vyhýbá Švýcarsku.
Přes něj je to sice o něco kratší a podle navigace o necelou hodinu rychlejší, jenže ve skutečnosti hrozí na této trase i kvůli častějšímu překračování hranic několika zemí větší zdržení. A především, Švýcaři prodávají pouze roční dálniční známku, což je kvůli výletu tam a zpět opravdu zbytečná investice. Volíme tedy zmíněnou trochu delší trasu, na které i tak navštívíme překvapivě velké množství zemí: z Česka míříme do Německa, konkrétně kolem Mnichova, odtud na jih do Rakouska, tady projedeme kolem Innsbrucku a zamíříme do slavného Brennerského průsmyku na hranicích Rakouska a Itálie. Pak nás čeká pořádná „štreka“ přes Itálii a než se objevíme v Monaku, strávíme nějaké ty kilometry na francouzských silnicích.
Suma sumárum před sebou máme přes 13 hodin cesty, takže od začátku je plán přespat v Itálii. Den před odjezdem rezervujeme příjemně vypadající hotel u italské Cremony, který se nachází poblíž dálnice a je takovým realistickým cílem: z Prahy je to sem asi 9,5 hodiny cesty. Recepci hotelu hlásíme možný pozdní noční příjezd, obratem se dozvídáme, že v tom není žádný problém a tak je naší v podstatě jedinou starostí na prvním úseku cesty seznamování se s naší bílou fabií.
Nejdražší z nejlevnějších
Je momentálně nejmenším a nejlevnějším modelem, který česká automobilka nabízí. Naše provedení je ovšem tím nej, co může zákazník dostat. A nejde jen o samotný výbavový stupeň Monte Carlo, který autu dodává řadu stylových doplňků se sportovním nádechem, ale i některé z praktického hlediska důležité prvky: třeba sportovní sedadla s výraznějším bočním vedením a integrovanými opěrkami hlavy. Pod kapotou máme agregát 1.5 TSI, který je pro Fabii vrcholnou volbou a jediným čtyřválcem, který může zákazník mít. Motor o výkonu 110 kW je spřažen výhradně se sedmistupňovou automatickou dvouspojkovou převodovkou DSG.
S tou se sžíváme déle. DSG převodovky obecně nejsou symbolem plynulosti a hladkého řazení, u fabie to navíc nejspíš bude okrajová volba (na druhou stranu je skvělé, že automat Škoda vůbec nabídne). Každopádně první dojmy jsou pro toto ústrojí typické: cukání při rozjezdu, kdy buď auto jakoby nechce jet, nebo prostě vystřelí jak splašené.
Za těch 2 800 kilometrů, co s fabií nakonec absolvujeme, se naučíme v těchto situacích určit ideální dávku plynu, která Monte Carlo uvede do pohybu relativně plynule, ale pořád to není úplně hladké. Na druhou stranu, první kilometry přes Prahu jsou pro DSG a citlivost pravé nohy řidiče asi tou největší zkouškou na celé trase. V tempu už je převodovka daleko klidnější a příjemnější a oceňujeme, že se na dlouhé trase obejdeme bez nutnosti řadit ručně.
Dálniční tempo ukazuje, že 150 koní, které agregát 1.5 TSI produkuje, pro Fabii bohatě stačí a že se nemusíme bát ani kopcovitých alpských pasáží. Stále ovšem platí, že tento čtyřválec není rtuťovitý dravec. Chvíli to přičítáme relativní syrovosti motoru, však na počítadle tachometru svítí na startu sotva 1 500 kilometrů, uvědomíme si však, že to ani v Octavii ani Karoqu není o moc lepší. Jasně, Fabia je oproti nim lehčí (pohotovostní hmotnost špičkového provedení startuje na hodnotě 1 220 kilogramů, naše verze má určitě nějaká ta kila dodatečné výbavy navíc), ale agregát 1.5 TSI prostě nikdy nebyl žádný trhač asfaltu. Je dost možné, že verze s tříválcem 1.0 TSI a šestistupňovým manuálem bude alespoň po subjektivní stránce dynamicky hodně podobná, tak to bývá i u dalších modelů značky. Čtyři válce, trochu výkonu navíc a spojení s automatem se projeví až ve vyšších rychlostech a nakonec se ukazují být na dlouhou cestu ideálním spojením.
Nová Fabia Monte Carlo nás totiž mimo jiné překvapuje tím, jak je tichá. Opět je to obecná vlastnost (přednost) škodovek z poslední doby, u malého auta ovšem stále trochu nečekaná. Výborná aerodynamika omezila téměř jakýkoli svist větru a to se na trase setkáváme i s pořádnými poryvy. Na poměry kategorie je dobře odhlučněný i podvozek, byť ten je na cestě samozřejmě nejvýraznějším zdrojem hluku. Ale „střízlivá“ konfigurace se sedmnáctipalcovými koly znamená, že hluk odvalujících se pneumatik také není nepříjemný (připlatit se dá za osmnáctky, podle nás je to zbytečné). K akustické pohodě přispívá i čtyřválec, který je v běžném dálničním tempu příjemně tichý a projeví se jen ve chvíli, kdy musí razantně zabrat, což nebývá příliš často.
Příplatkový sportovní podvozek se zdá být malinko prkenný a ještě, že tu nejsou ty „osmnáctky“. Po prvních desítkách kilometrů (někde u Plzně) máme trochu obavu o komfort sedadel. Sedáky jsou tuhé, pro někoho možná až moc, boční vedení opěradel je docela výrazné a mohutnější postavy by s ním mohly mít problém. Normálně stavěný jedinec je v pohodě, ale pro hromotluky asi tyto sedačky fakt nejsou. Sedák by mohl být malinko delší, ale pořád je Fabia malé auto, takže je to v normě. Jen by mohl mít směrem vzad trochu větší sklon a lépe tak podepírat stehna, sedačka je i v nejnižší úrovni nastavení docela vysoko, to je dnes vlastní většině aut.
Za hranicí
Jenže všechny tyto obavy a připomínky se nakonec ukazují být jako vcelku malicherné. Naše cesta probíhá poměrně v klidu, tankujeme u Rozvadova, kolem Mnichova trochu houstne provoz a chvíli poskakujeme v menší zácpě, v Rakousku si dáváme rychlou pauzu a pak nás začíná provázet déšť. K průsmyku na Brenneru přijíždíme už ve chvílích, kdy se slunce blíží obzoru, není moc hezky. V Itálii už brzy padá tma a my rychle oceňujeme jednu z milých vlastností moderních aut: jak i taková „obyčejná“ auta jako Fabia skvěle svítí. Příplatek za Bi-LED světlomety se vyplatí každému, kdo bude s autem občas jezdit i delší trasy v noci, verze Monte Carlo má tato světla ve standardní výbavě.
Tankování necháváme v Itálii až na co nejpozdější okamžik, to abychom další den nemuseli při cestě do Monte Carla palivo řešit. Jelikož očekáváme možné potíže s nočním samoobslužným režimem na tamních pumpách, sjíždíme v okolí Lago di Garda z dálnice s rezervou tak ještě na 100 kilometrů. A i když automat u tankovacího stojanu chvíli zlobí, nakonec naši kartu vezme na milost a my nemusíme pátrat po jiné čerpačce. Takže už zbývá jen dojezd do hotelu, přijíždíme zhruba v předpokládaných 23 hodin a vzhledem k dešti a faktu, že je bílé auto poměrně zašpiněné, ani neřešíme noční focení.
Déšť v noci z karoserie to nejhorší trochu smyje, takže ráno po snídani pořizujeme alespoň „vzpomínkovou“ fotku na parkovišti před hotelem a vyrážíme. Vidinou je být v Monte Carlu kolem poledne.
A vzhledem k tomu, že naše trasa vede po italských zpoplatněných dálnicích kde je provoz celkově řekněme „přiměřený“, plán nám bez větších problémů vychází. Trasa, po které se pohybujeme, přitom není úplně obyčejnou monotónní dálniční cestou, jednak proto, že italské dálnice postrádají šířku našich, německých i rakouských komunikací, pak především proto, že nad Janovem, který objíždíme ze západu, se v klesání začíná dálnice hodně kroutit. A na italské A10 podél pobřeží se k tomu přidává také záplava mostů a tunelů, občas se můžeme kochat výhledy na moře na straně jedné a hory na straně druhé. Celou cestu prší, ale před francouzskými hranicemi přichází pořádný slejvák, který řeší to, kde budeme v Monaku auto mýt. Déšť totiž opět auto překvapivě očistí a když na již na francouzské dálnici kousek před Monakem přestává pršet.
V pravý čas
Ideální. Chvíli jedeme směrem na Nice a už sjíždíme do Monaka. Jedeme tudy, kudy nás táhne navigace, jestli existuje do města nějaký hlavní příjezd netušíme, my jsme si jako cíl zadali slavné Casino. Po serpentinách k pobřeží, které ale ještě leží ve Francii, se najednou „vyloupneme“ v Monaku a doslova po pár stech metrech se ocitáme na křižovatce pod místem, které na trati slavné Velké ceny Monaka Formule 1 tvoří zatáčku zvanou Casino.
A okamžitě zjišťujeme, že jsme tu v pravý čas. O uplynulém víkendu se zde jela Velká cena Formule E, Grand Prix historických vozů je zase v plánu na víkend přespříští (my jsme tu v pátek) a brzy poté se jede samotná slavná Grand Prix vozů Formule 1. To jednak znamená, že se na kýžená slavná místa dostaneme, druhou věcí je bonus v podobě svodidel, která tu jsou všude nainstalována. V Monaku totiž jinak nezůstávají celoročně, ale teď v období konání tří závodů v krátkém sledu za sebou tu bariéry samozřejmě jsou.
Postupně si tedy projíždíme celou trať, v aktuálním řešení dopravy ji skutečně můžeme projet celou, ve směru, v jakém tudy jezdí monoposty Formule 1, výjimkou je jen krátký úsek podél nábřeží za šikanou za tunelem, kde se parkuje a auta tudy jezdí protisměrem (tady se později stavíme alespoň na focení). Jedeme tedy po souběžné ulici a na cestu podél slavného přístaviště v Monte Carlu se napojujeme těsně před zatáčkou Tabac.
Navzdory tomu, že škodovku v ulicích Monte Carla nepotkáváme žádnou jinou, než tu naši, se tu Fabia cítí jako doma. Provoz je hustý, i když ne nepropustný, potřebná kolečka kvůli focení, kdy jedu kousek po trase trati a pak se vracím zpět bočními uličkami tak, abych zase mohl projet kolem číhajícího fotografa, se daří odjet v rozumném časovém horizontu. Vedle všech těch supersportů a opulentních SUV nám Fabia Monte Carlo v zářivě bílé barvě rozhodně nedělá ostudu, musíme uznat, že to tu autu sluší.
V Monaku se jezdí rozvážně a i když provoz může místy (i kvůli dočasným dopravním změnám způsobené instalací trati) vypadat trochu chaoticky, řidiči tu jezdí předvídavě a nechávají ostatním dost prostoru. Najednou je i jinak cukavá DSG převodovka vcelku v pohodě. A fabia se i v úzkých uličkách opravdu skvěle řídí. Později nám třeba v podzemních garážích, kde bychom se s nějakým obřím SUV obávali o lak, dovolí hledat parkovací místo poměrně suverénním způsobem. Fabia Monte Carlo tedy v pohodě dojela do Monte Carla. A opravdu sem zapadá dobře, i když mnozí místní rezidenti očividně volí daleko dražší dopravní prostředky.
Užíváme si také krátkou procházku ulicemi pulzujícího města a po splnění všech povinnosti sí dáváme ještě jedno téměř kompletní kolečko po trase Grand Prix. Naopak se kvůli oněm dopravním omezením nemůžeme s autem dostat před Knížecí palác, kde se nachází cíl tradiční a rovněž slavné Rally Monte Carlo.
Malá zajížďka
Na závěr našeho druhého dne se po výjezdu na Col de Turini obracíme k domovu. Nemíříme ale zpět po stejné trase, v Itálii to bereme až přes Benátky, kde máme naplánovaný nocleh a kde následující den do auta přisedá třetí spolucestující. Cesta do Benátek je opět provázena deštěm a převážnou část trasy jedeme ve tmě, opět oceňujeme výtečnou viditelnost, kterou Fabia řidiči poskytuje. Jelikož se první část trasy až k Lago di Garda shoduje s tou předchozí, bavíme se mimo jiné počítáním dálničních tunelů. Až někam nad Janov k odbočce na dálnici A7 jich na zhruba 200 kilometrech napočítáme 140. Pak najednou ta záplava končí a další dva tunely projíždíme až těsně před Benátkami. To už je půlnoc.
Druhý den z Benátek vyrážíme až po obědě. Hlavním úkolem je se teď ve třech do auta vměstnat, třetí spolucestující má poměrně dost zavazadel. Fabia tedy zbytek cesty absolvuje skutečně v plném obsazení, nacpaný je zavazadlový prostor i jedno místo cestujícího vzadu. Příjemným zjištěním je, že na dynamice auta se taková obsazenost subjektivně téměř neprojevuje. Je ovšem třeba dodat, že následující trasa, která nás čeká, je opravdu hodně plynulá: míříme k rakouskému Villachu, pak na Salzburg a Linec, všude jsou přísná rychlostní omezení a navíc zase nepříjemně prší.
Interiér auta pomáhá v tu chvíli trochu prosvětlovat velká panoramatická střecha, která je svým způsobem chloubou fabie. Škoda totiž zdůrazňuje to, že střecha nemá roletku, což z jednoho pohledu šetří peníze, ale také prostor – a zatímco v řadě aut panoramatická střecha místo nad hlavou skutečně ubírá, tady tomu tak není. Na druhou stranu vzhledem k počasí, které po téměř celou cestu panovalo, nemůžeme hodnotit schopnost střechy i přes absenci roletky izolovat interiér od slunečních paprsků. Nejde ani tak o stání na slunci, kdy se auto zahřeje tak jako tak, ale schopnost ztlumit prudké letní slunce tak, aby nepříjemně nesvítilo na hlavy cestujících za jízdy.
Všestranná fabia
Zbytek naší cesty proběhl vcelku standardně, jedinou drobnější komplikací byla kvůli vážné nehodě uzavřená dálnice v okolí Veselí nad Lužnicí, Fabia Monte Carlo nás bez problémů dopravila zpět do Prahy. Bilance cesty je následující: přes 2 800 kilometrů, více než 35 hodin v autě, tedy velmi solidní průměrná rychlost 81 km/h. Po většinu trasy jsme se pohybovali na dobře průjezdných dálnicích, kde se nakonec Fabia Monte Carlo ukázala být překvapivě dobrou cestovní volbou.
Auto působí dospěle, pokrok v komfortu je oproti předchůdkyni skutečně znát. Na určité výtky, nebo spíš postřehy, které jsme směrem k autu měli z počátku, jsme si po většinu trasy ani nevzpomněli: podvozek hodnotíme pozitivně a z těch sedaček nás nakonec tělo nijak nebolelo. „Rozlámaní“ jsme přijeli přiměřeně k zátěži, kterou celá cesta představovala.
Celou ji přitom Fabia Monte Carlo absolvovala podle nás s výtečnou spotřebou. Těch 2 800 kilometrů převážně po dálnicích, ale také v pořádně kopcovitém terénu, s občasným poskakováním v koloně a drobným „dováděním“ na Col de Turini, zvládla naše Fabia s průměrnou spotřebou 6,8 litru benzínu na 100 kilometrů. A to jela třetinu trasy skutečně v plném zatížení cestujícími a zavazadly.
Dodejme, že za překvapivě dospělé auto je ale potřeba zaplatit také patřičně „dospělé“ peníze. Ačkoli můžete mít Fabii Monte Carlo za cenu „již od“ 444 900 korun (1.0 TSI 70 kW, manuální převodovka), naše vrcholná verze stojí v základu o sto tisíc víc a příplatkové prvky, jako kola, paket jízdních asistentů, parkovací kamera, nějaké ty airbagy navíc (kolenní u řidiče a boční vzadu), plně digitální přístrojový štít a další drobnosti, kterými byla naše Fabia Monte Carlo vybavena, dovedou cenu snadno přehoupnout přes hranici 600 000 korun. I to je jasný důkaz toho, že ani malá auta už prostě levná nejsou, byť se tu samozřejmě bavíme o vrcholném provedení.
