Pokud auta ve městech jezdí pomaleji, hlásal, mají řidiči čas dávat přednost v jízdě či zastavovat tam, kde je to opravdu potřeba. Městy s pouze nejnutnějším minimem značek projíždějí auta plynuleji, méně se zastavují, takže i přes nižší povolenou rychlost zvládnou městem projet stejně rychle nebodokonce i rychleji než dřív.
Lidé totiž intuitivně vycítí, kdy je třeba dát přednost a kdy ji mají mít oni sami. Jejich vnímavost okolí vzroste, jakmile si uvědomí, že jsou skutečnou součástí provozu a prostředí, ne jen zvenku regulovaným objektem, který zajímá pouze začátek a cíl cesty... Ověřeno, vyzkoušeno, psychologicky zdůvodněno.
Mondermanův báječný vynález mě posmělil dát k lepšímu svoji čerstvou osobní zkušenost. Nedávno jsme si domů kupovali nové auto. Samozřejmě takové, abychom se před ostatními nemuseli stydět. Tedy opět malé.
S tímto požadavkem jsem svěřil prodavači v jedné značkové autotechně. "Dobrá volba!" rozzářil se ten ochotný mladík, aby se vzápětí zasmušil.
"Tím jsem myslel naši značku, samozřejmě. Ale ta velikost, tady opravdu nevím... Nechci vám radit, ale s takovým autíčkem, i když šikovné je, to se musí uznat, bych si já na silnici vůbec netroufnul. Vždyť vy si nebudete moct vůbec nic dovolit! Naopak, všichni se budou vytahovat na vás! Každý vás předjede! Budou vás ignorovat na přednosti! A na parkovišti před obchoďákem se budete stydět, uvidíte!"
"Já bych se spíš styděl, že mám auto zbytečně velké," namítl jsem. Se vztyčenými prsty se na chvíli zarazil. Na docela malou. "Nic v něm neuvezete," pokračoval ve vypočítávání. "A i policajti si na vás budou víc dovolovat, uvidíte! Věřte mi, nakonec se sem stejně vrátíte pro větší fáro. - Nebo jste zelenej?" zeptal se s podezřením.
"To ani ne. Ale nám prostě malé auto stačí."
"Chápu..." Zamnul si bradu. "A co bezpečnost jízdy?" vyhrkl nadějně.
"Jsem už vybouřený kliďas, všichni říkají, že jezdím opatrně, na ostatní beru ohledy."
"Bezpečnost ostatních je mi ukradená, jde mi o tu vaši. Vašich dětí... vnoučat," opravil se při pohledu na můj zvetšelý habitus. "Představte si, že si je v tomhle povezete na chalupu..."
V představě natěšených dětských ksichtíků za okénkem svého nového autíčka se mi úplně rozsvítil mozek.
"... a napálí to do vás nějakej třítunovej frajer?"
"Jezdím přece opatrně..." bráním svoji idylku.
"VY možná jo..."
Tolik jsem se na ten kup těšil! Moc dobře mi při něm nakonec nebylo, ale odolal jsem. A nejen to. Obyčejně takové věci nedělám rád, ale tentokrát jsem prostě MUSEL trochu přemýšlet. Aut přibývá, pravděpodobnost bouraček úměrně taky.
Jenže místo abychom u nás - za asistence efektivní, důsledné a neúplatné policie - obcovali s auty stále menšími, poněvadž po všech stránkách úspornějšími, a řídili zodpovědněji, raději budeme dál jezdit jako zvířata, a aby se nám při náležitém bourání nic nestalo, budeme tak činit v předimenzovaných žroutech materiálu, paliva, kyslíku, parkovací plochy!
Kde a jak se tahle eskalace civilního zbrojení zastaví? To jednou budeme brázdit cesty v "ótéčkách" (obrněných transportérech, pozn. red), jinak s námi pojišťovna ani neuzavře životní pojistku? A co to vlastně udělá s naší duší? Při vzpomínce na ty tváře bez úsměvu, zakuté v pojízdných pancířích, se mi vybavuje myšlenka významného amerického psychoanalytika Erika Eriksona (volně): "Pokud někdo ztrácí nervy při pouhé představě, že by musel vyjít s příjmem jen desetkrát – místo pětadvacetkrát – větším, než je příjem jeho průměrných spoluobčanů, pak není něco v pořádku."
Nu, autíčko jezdilo skvěle, nebezpečnostní můra se rozplynula. Dokud nepřišel první jarní výlet s vnoučaty. Syn mi nešťastně povídá: "Víš, tati, Lucka říká, že děti by v tom byly málo chráněné... Nezlob se."
Tady končí veškerý humor. Šetřím na hummer.
