Nebyla to první zácpa robo-taxíků, která se v ulicích San Franciska kdy odehrála. Nejspíš nebyla ani poslední. Jiná byla v tom, že se na ní podílela hned padesátka vozů, takže byla skutečně masivní. A na obranu společnosti Waymo, která službu v osmisettisícové metropoli provozuje, je třeba dodat, že nebyla ani zaviněná nějakým selháním systému. Škůdce tentokrát zasáhl zvenčí.
Osoba Rileyho Walze, třiadvacetiletého programátora ze San Franciska, vám možná na první dobrou známa nebude. Ale o některých jeho vtípcích jste už možná slyšeli. Do světových médií se zapsal například tím, že jen s pomocí falešných recenzí na stránkách Google vytvořil „ten nejlepší steak-house na světě“. Fiktivní podnik, který pak docela reální gurmáni marně na uvedené adrese hledali.
Řidičům by pak mohl být bližší jeho další kousek. Vytvořil webovou aplikaci, která umožňovala sanfranciské veřejnosti sledovat v reálném čase pohyb městských strážníků, udílejících na ulicích pokuty za špatné parkování. Udělat něco takového s přístupem k otevřeným databázím, mapování a sledování městské infrastruktury, to prý bylo mnohem snazší, než by se mohlo zdát. Parkovat jste tedy mohli bez lístku tam, kde s jistotou žádný strážník zrovna nebyl. Ta aplikace, Find My Parking Cops, ovšem nefungovala dlouho. Městská radnice ji velmi rychle nechala zablokovat.
V obou těch případech Walz ale názorně ukázal, jak křehká je vlastně hranice mezi světem jedniček a nul, tím digitálním vesmírem někde na sítích, a fyzickým světem okolo nás. Což ostatně velmi názorně vykreslil i jeho další vtípek, k němuž došlo v pondělní noci 13. října.
Na terminálech společnosti Waymo to zprvu nevypadalo nikterak mimořádně. Už proto, že na území pěti amerických měst provozují více než dvě tisícovky autonomních taxíků, které podniknou týdně až statisíce jízd. Takže operátoři Waymo ze střediska v San Francisku ani nepostřehli, že si v desetiminutovém intervalu někdo objednal padesátku robo-taxíků na jednu a tutéž adresu.
Ta vyšší poptávka, zadaná tak narychlo, je nezneklidnila. Vypadalo to prý podobně, jako když někde ve městě končí koncert nebo představení. Nápadné jim nebylo ani to, že v ulici na Telegraph Hill, kam robo-taxi vyrazily, žádný velký podnik, kino nebo koncertní hala není. Ostatně, přehlédli i to, že ona ulice je slepá. Divné jim nepřišlo ani to, že všechny ty taxíky jsou objednány k převozu lidí na totožnou adresu na Coit Tower. A za tato četná přehlédnutí zkrátka museli pykat.
Takže v poměrně krátké chvíli byla celá ta ulička přeplněná padesátkou bílých aut Jaguar I-Pace, která, nadneseně řečeno „rozpačitě hleděla kamerami a senzory kolem sebe“. Aby, po deseti minutách čekání, které jsou rezervovány pro vyčkávání na meškající zákazníky, vozy vyrazily zpět do provozu. Tedy, vyrazily by zpět. Ovšem vymotat se z dokonale zinscenované zácpy, ve které se padesátka autonomně řízených vozů vzájemně pokouší vycouvat, objet, vyhnout se a otočit? To prostě nešlo.
Operátorům nakonec nezbylo, než vypnout navigační systém v na Telegraph Hill a ve dvou sousedních blocích, a „rozebrat“ tu zácpu hezky po jednom, skrze distanční spoluřízení.
Vtípek s praktickým přesahem
V hantýrce počítačových mágů, hackerů a vůbec všech podivínů od klávesnic se pro podobné „útoky“ obvykle používá zkratka DDoS. V překladu to znamená distribuované odmítnutí služby, které vychází z přetížení systému. Ten bývá přehlcen uměle vytvářenými požadavky, až „spadne“. To, co provedl Riley Walz se společností Waymo, současně bylo a nebylo podobné.
To, že hackeři s využitím výkonných počítačů přetíží systém řekněme třeba bankovní instituce, a vy se pak nemůžete pohodlně přihlásit do internetového bankovnictví, vám totiž může pořádně život zkomplikovat. Ale je to akt v digitální sféře, který vám na život přímo nesáhne. Zato padesátka autonomních vozů, blokujících průjezd sanitkám nebo hasičským vozům, by už životy ohrožovat mohla.
Riley Walz svým vtípkem takovou kritickou situaci naštěstí nevytvořil. „Hloupé“ chytré taxíky jen nalákal do zjevné pasti, chytil je doslova do slepé uličky. Byla to, soudě podle reakce na sociálních sítích, ohromná zábava.
Ale současně tím, dost možná cíleně, upozornil na další nebezpečný přesah digitálního světa, do toho skutečného kolem nás. Snadno dosažitelných a zdánlivě spolehlivých služeb, které pořídíte na dvě tři kliknutí v mobilu, je kolem nás přehršel. Jejich hladká dostupnost a autonomie jejich distribuce však může být velmi ošidná.
„Já stoprocentně vzhlížím k týmu Waymo a ke všemu, co dokázali vytvořit,“ komentoval to pro magazín Road & Track Walz. „Pro mě a mé přátele bylo přinejmenším zábavné vidět tolik aut na jednom místě. A doceňujeme i to, že možná teď už je Waymo schopné upravit své systémy tak, aby se příště zabránilo podobné, ale ve skutečnosti škodlivé věci.“
Dodává ještě, že si dávali opravdu dobrý pozor, kam vozy Waymo svolají. Dělali to tak, aby tím nerušili ani lidi, ani dopravní provoz. Choreograficky zrežírovat jednu takovou silniční zácpu přitom nebylo nic těžkého. Podle Walze to zabralo mnohem méně času, než trvalo operátorům společnosti Waymo ji rozebrat a zařadit bílé robo-taxíky zpět do provozu.
Walz si tedy vystřelil ze společnosti Waymo.
Vzniklá škoda byla minimální, snad jen, že po nějakou omezenou dobu si v okolí sanfranciského Telegraph Hill nemohli zákazníci objednat robo-taxík, protože služba tu byla dočasně obstavena. Walz zaplatil pětidolarové penále za „objednání a nenastoupení“ do každého taxíku, podle běžného platebního ceníku.
Provozovatel služby tedy nehodlá vtipálka Walze žalovat za újmu nebo ztrátu z obratu, a celou událost spíš prezentuje jako zajímavý zátěžový test celého systému.
Ne že by jim v takové situaci zbývalo něco jiného.
Než mít z ostudy kabát a vyvolávat u veřejnosti dojem, že autonomní vozy mohou být v rukách kyber-teroristů časovanou bombou nebo sebevražednou flotilou, je snazší předstírat, že se jim ten vtípek vlastně líbil.





















