K říjnu roku 2020 evidovalo ministerstvo dopravy víc než šest milionů platných řidičských průkazů a podle Registru silničních vozidel se na českých silnicích pohybuje okolo 6,3 milionu osobních vozů. Těžko uvěřit, že až k těmto počtům jsme dospěli za pouhých sto třicet let. Právě tolik totiž brzy uplyne od památných Vánoc 1893, kdy liberecký pan továrník Theodor von Liebieg přivezl do Čech první samohyb.
Tisíc kilometrů za týden, to bylo rekordní dobrodružství z Čech do Německa![]() |
Horkou novinkou se záhy inspirovali další a vozů na silnicích přibývalo. Spolu s tím však narůstaly obavy o bezpečnost silničního provozu, v němž zatím dominovali chodci a koně. Každý vůz byl – podle výrobců i povolaných znalců – jen tak spolehlivý a bezpečný, jako sám jeho šofér. K upokojení mas tedy bylo zapotřebí doložit schopnosti řidiče dobrozdáním. K jeho vydání byli v Evropě sklonku devatenáctého století nejpovolanější sami výrobci autokupé, strojních drožek, motor-mobilů a samohybů. Případně radní měst, na jejichž silnicích se vůz pohyboval.
Jak zmiňuje story-board automobilky Škoda, za první řidičské oprávnění v historii bývá považován glejt vystavený roku 1888 úřady německého města Mannheimu, opravňující k řízení jistého Karla Benze. V Rakousku-Uhersku pak patřil k průkopníkům již zmíněný Liebieg, který získal potřebné povolení od městské rady v Liberci.
„Je tímto potvrzeno, že se během používání vozu nedopustil sebemenších chyb,“ stojí vepsáno v prvním „řidičáku“ na českém území. Pochopitelně, že takové úřední oprávnění v podstatě jen stvrzovalo, že daný stroj v rukách šoféra není svému okolí nad míru nebezpečný. Rozhodně nešlo o nějaký odborný posudek, nebo dokonce o doklad akreditované výuky uchazeče. S tím se započalo až v roce 1900 „Prozatímním ustanovením o jízdě vozy automobilními a koly motorovými na veřejných cestách“.
Vysvědčení s razítkem
Ke zkoušce se tehdy zájemci hlásili certifikovanému komisaři, jehož nejčastější aprobací bylo, že měl zkušenosti s parními kotly. To proto, že stále panovaly obavy z výbuchu, ať už stlačené páry, či hořlavého benzinu. Předchozí výuka se po uchazečích nevyžadovala, stačilo prokázat schopnost bezpečně ovládat ten vůz, s nímž se uchazeč na zkoušku dostavil. Byla to pouhá formalita.
S tímto se nehodlal smířit spoluzakladatel mladoboleslavské továrny na automobily Václav Klement. On sám přitom byl držitelem „Vysvědčení o zkoušce“, s podpisem a razítkem jistého Theodora Skuliny, zkušebního komisaře pro Království české. Hodí se zmínit, že v roce 1906 to byl třiačtyřicátý vydaný řidičák.
My vás to naučíme!
Klement přišel s netradiční marketingovou vizí, že úkolem automobilky by neměla být jen výroba vozů, ale i schopných řidičů.
Proto také v časopise Sport a hry z 3. dubna 1907 nechal vyhlásit, že jeho podnik zřídí školu pro řidiče vozů automobilních, „chauffeurů“. Autoškola slibovala jednak majitelům motorových vozů poskytnout příležitost k názornému seznání konstrukce vozů automobilních a znalosti v řízení automobilů, a také vychovávati „řidiče z povolání“.
Kurz byl určen „mladým lidem řemesla zámečnického, mechanického, neb příbuzného, aby tu nalezli příležitost zdokonaliti se v řidiče, po nichž v době rozmachu automobilového značná bude poptávka.“
Samotná výuka měla probíhat přímo v automobilce, a to „při dostatečném počtu cvičebních vozidel“. Kromě teoretické části byl kladen důraz na praxi. Zájemci dostali příležitost „seznávati názorně, postupně a důkladně celou soustavu motorů benzinových, poznávati materiál k orgánům těmto upotřebený a osvojiti si znalost opatrování, jehož orgány tyto vyžadují“.
Prvních dvacet jedna frekventantů přípravy pak v létě 1907 složilo řádnou zkoušku z komisaře Skuliny, s výborným hodnocením. Pro společnost Laurin & Klement to byla vynikající reklama, protože nedodávali jen produkt, ale i jeho operátory, tedy „velmi spolehlivé chauffeury“.
Jak uvádí story-board Škody, nedá se dnes přesně z útržkovitých dokladů rekonstruovat, jak přesně výuka probíhala. Zájemců o ni ale nesporně přibývalo. Od ledna do prosince 1907 opustilo Mladou Boleslav 235 automobilů, v roce 1914, poznamenaném vypuknutím první světové války, již skoro dvojnásobek – 453 kusů. Zkušených řidičů tedy bylo opravdu zapotřebí.