Na svébytný design původních Fuldamobilů druhé generace, s maskou připomínající rybí tlamu, se pokouší navázat německá firma Edag, která se živí designérskými návrhy všech možných dopravních prostředků. Edag Fuldamobil, tedy retro ve stylu původní tříkolky, navrhl designér Jeremie Pointier a s největší pravděpodobností je to jen cvičení, které se do sériové výroby nedostane.
Ostatně i předchozí koncept Edagu z loňského roku, který se jmenoval Edag Light Car, do výroby nezamířil. A proč si německá firma vybrala jako předlohu podivnou tříkolku z padesátých let minulého století? Důvod je prostý, firma sídlí ve středoněmeckém městě Fulda (severně od Frankfurtu nad Mohanem), kde se zrodil i původní Fuldamobil. Jeho jméno je pak zcela výstižné.
Novodobý koncept už není tříkolkou, ale klasickým čtyřkolovým autem, malinkým, zhruba velikosti Fiatu 500. Předek vychází z originálního Fuldamobilu, kterému se přezdívalo rybí tlama. Ustupující šípovitá záď alespoň evokuje původní tříkolku. Žádné další podrobnosti o konceptu Edag nezveřejnil, pravděpodobně ho veřejnosti představí na zářijovém autosalonu ve Frankfurtu, který má doslova za rohem.
Retroauta jsou dnes velmi populární. Ve větším měřítku to začal v devadesátých letech VW Brouk, následovalo retro Mini a dnes slaví slušné prodejní úspěchy reinkarnace Fiatu 500. Fuldamobil ale z této skupiny poněkud vybočuje. Jeho design evokuje sociální autíčka z poválečného Německa, která byla sice populární, ale málokdy krásná a nadčasová. Spíš prapodivná. Srovnávat ho tak můžeme spíš s exotickými retroautíčky z Japonska, jako bylo Daihatsu Copen, Toyota Will nebo šílené modely japonské karosárny Mitsuoka.
"Zápaďácký" velorex
Značka Fuldamobil asi většině současných motoristů mnoho neřekne. Automobily této značky, podle návrhu bývalého novináře Norberta Stevensona, vyráběla firma Elektromaschinenbau Fulda od roku 1950 do konce šedesátých let. A svou koncepcí je můžeme přiřadit k u nás dobře známému plátěnému velorexu. První modely měly dokonce koženkovou karoserii, ty další už hliníkovou. Ale vždy to byly tříkolky s dvěma koly vpředu a jedním vzadu.
První originální Fuldamobil N2 měl dřevěnou kostru a karoserii potaženou vinylem. Design, jestli se tak vzhled modelu N2 dá vůbec hodnotit, byl velmi jednoduchý. Dvoumístné autíčko poháněl motocyklový dvoutakt od známé značky Fichtel & Sachs o objemu 0,35 litru. Výkon necelých deset koní stačil na maximální rychlost 80 kilometrů za hodinu.
Modely S4 a S6 už vypadaly zcela jinak. Měly hliníkovou a notně zaoblenou karoserii s výrazně aerodynamicky střiženou zádí – první s velkým oknem, druhý s menším. Motor zůstal dvoutaktní, výkon vzrostl na rovných deset koní, ale stačil mu k tomu objem jen 0,2 litru. S většími či menšími změnami se pak hliníkové modely vyráběly až do konce šedesátých let, kdy už výrazně lepší ekonomická situace miniautíčkům nepřála a na scénu se pomalu ale jistě drala auta normální koncepce a mnohem větších rozměrů.
Současný retrokoncept od společnosti Edag se inspiroval dvoubarevnou variantou posledních modelů původního Fuldamobilu. Dost možná i některou licenční variantou, protože Fuldamobil vcelku úspěšně pronikl do světa v mnoha licenčních podobách. Vyráběl se třeba ve Švédsku, Řecku, Portugalsku, Velké Británii, ale i za mořem v Jižní Americe, nebo dokonce v Indii. Většinou šlo ale jen o malé série spíš ruční výroby než velké průmyslové produkce. Což ostatně platí i o německém originálu.
Po válce nebyl Fuldamobil rozhodně jediným miniatíčkem na trhu. Němci chtěli jezdit a vůbec jim nevadilo, že místo pořádného auta budou brázdit dálnice v tříkolkách nebo jiných samohybech. Velmi populární byla (což platí dodnes) BMW Isetta, která postavila tradiční značku na nohy. Mezi takzvané "Bubble Cars" patřily i Messerschmitt KR200, Heinkel Kabine, Goggomobil, Zundapp Janus a další.
