Šedesátá léta byla v Rumunsku obdobím důrazu na ekonomickou soběstačnost a politickou samostatnost. Z těchto východisek vzešel také plán na místní výrobu osobních aut. Režim, do jehož čela se postavil v roce 1965 Nicolae Ceaușescu, opatrně lavíroval mezi Východem a Západem. Ve snaze nebýt závislý na SSSR se Rumuni rozhodli oslovit západoevropské automobilky.
Volba nakonec, zčásti i z geopolitických důvodů, padla na francouzský Renault a jeho právě vyvíjený model střední třídy 12.
Na start výroby v továrně Mioveni ještě „dvanáctka“ nebyla připravena, v roce 1968 ji proto předcházel menší a konstrukčně starší Renault 8 prodávaný jako Dacia 1100. Na původně zamýšlený model došlo v srpnu 1969, kdy vyjela první Dacia 1300.
Ceaușescův režim se koncem sedmdesátých let propadl do vleklé krize, dané kombinací vnějších vlivů, urputné snahy smazat zahraniční dluh ekonomickou soběstačností země a diktátorova megalomanství, které utápělo zdroje v nesmyslně velkých projektech. Jak neprosperovala celá země, stejně se s potížemi potýkala i automobilka.
Dacia 1300 se proto v postupných evolucích vyráběla dlouhých 35 let a plnohodnotně ji dokázal nahradit až Logan vyvinutý po ovládnutí automobilky Renaultem. V Rumunsku je klasická dacia stále poměrně častým úkazem, přičemž jasně dominují pozdní evoluce z přelomu milénia. Kromě zubu času za to může také snaha řidičů své starší vozy modernizovat používáním dílů z novějších aut.
Projděte si s námi čtyři evoluční stupně, díky kterým dacia vydržela ve výrobě dlouhých 35 let až do roku 2004.
