To žluté autíčko je generátor úsměvů. Během jízd po ulicích jsem jich nasbíral tolik, že čínské krabičce nemůže konkurovat žádný vůz, který jsem letos testoval. Možná i tím lidé oceňují průkopnictví takzvaného sdílení. Tuto ideu vozítko splňuje mnohem víc než zelené koloběžky, které brázdí Prahu už nějaký týden.
Do auta se vejdou dva lidé plus menší nákup, neprší na vás, zadarmo parkujete v modrých zónách – a hlavně ho můžete na rozdíl od mnohých „sdílených“ aut nechat jinde, než jste ho vyzvedli. Ovšem pořád jen v Praze – do jiných měst se Re.volt chystá možná až v příštím roce. Zatím provozuje „pilotních“ dvacet autíček.
Potíže s registrací
Když jsem ho zahlédl hned za rohem u „Kulaťáku“ v Dejvicích, napadlo mě s ním dojet do práce. Jenže tak snadno a rychle jako v případě elektrokoloběžky to nešlo. Nejdřív jsem se musel zaregistrovat, což chtělo trpělivost. Vyplnit na webu všechny údaje, vyfotit se s řidičákem a občankou na čele, to kvůli ověření identity. Odeslání ovšem aplikace nijak nepotvrdila. Žádná zelená fajfka, žádné OK, prostě nic – takže jsem usoudil, že to nefunguje. Až za pár dnů nečekaně přišlo potvrzení, že můžu jezdit.
Tak jsem to zkusil. Nemůžu říct, že bych se při pohledu na maličké vozítko – dlouhé pouhých 2,5 metru, takže se dá zaparkovat i kolmo k chodníku – cítil úplně komfortně. Pln nedůvěry jsem ťukl v mobilu na odemknout – a opravdu, kolíčky ve dveřích vyskočily! Hurá. Sedl jsem dovnitř a měl pocit, že si vidím před nohy – vepředu není skoro žádný kufr.
Podle instrukcí jsem otočil maličkým ovladačem na palubní desce, v němž by málokdo hledal volič automatické převodovky, do polohy D. A šlápl na plyn. Opatrně. S malým škubnutím se stroj rozjel a okamžitě jsem využil výhody otočení na pětníku.
Raději pomalu
Jede to! A pěkně! Odpich je, jak už to u elektromobilů bývá, razantní, při sprintu od semaforů proháním i naftovou oktávku. Jen chvilku, pak mi ujede. Ale to už mám na tachometru (ne moc čitelném) padesátku.
Jízda je trochu zvláštní. Výkon motoru je doprovázen pískáním a šustěním, na elektromobil je autíčko opravdu hodně hlučné. A pak je tu rachtání – cosi uvolněného v kufru klepe i na hladké silnici, na kostkách se to pak mění ve staccato. Odpružení na běžnou jízdu stačí, auto je ovšem kvůli kratičkému rozvoru hodně uskákané. Po prvních zkušenostech se začínám bát retardérů, vyboulených i těch propadlých. Stačí větší prohlubeň a pružiny to už nezvládají, páteř dostane takovou pecku, že to cítím ještě pár dnů.
Re.volt je maličké vozítko, je dlouhé pouhých 2,5 metru, takže se dá zaparkovat i kolmo k chodníku.
Autíčko se docela dost naklání v zatáčkách, ale díky kolům v rozích karoserie nemám pocit, že by hrozilo překocení. Ovšem když v ostré zatáčce vezmu zprudka za řízení, autíčko má tendenci jít do smyku, takže hrát si na závodníka rozhodně nedoporučuji.
Zážitkem je jízda z kopce maximální rychlostí 80 kilometrů v hodině. Díky, podruhé už to zažít nechci, připadal jsem si jako vosa na bonbonu. Padesátka stačí! Naopak do kopce na „závody“ zapomeňte – plyn mám na podlaze, ale víc než povolený limit z vozítka nedostanu. Zvláštní je, jak je uvnitř slyšet všechno zvenku – když kdosi zatroubí, nadskočím. A když pak nadávám, protože nemůžu najít palubní počítač, abych zapsal požadovaný konečný stav baterie, je mě určitě slyšet ven.
Ale jo, klidně se revoltem zase svezu, je bezpečnější než skútr nebo kolo. Cena jízdy není nijak závratná, i když právě teď se zdražuje. Já ještě platil za hodinu ježdění 240 korun, tedy čtyři koruny za minutu, což je v porovnání s taxíkem láce. Nově je to šest korun, za hodinu tedy 360 korun. A nevýhodou je zatím pouze omezený prostor, v němž je nutné auto vrátit – uvnitř kruhu zhruba od Holešovic, Bubenče, Smíchova po Karlín a Žižkov.
Interiér sdíleného elektroautíčka Re.volt
