Je to kompaktní konzervativní a technicky dobře propracovaná limuzína. Vnější rysy zachovávají příslušnost k liniím VW, ale příď je robustnější a záď splývavá i přes kufr. Upozorní na sebe i ostrý úhel sklonu čelního skla. Světlomety mají na obou koncích nekonfliktní tvar a jen zadní světla jsou uvnitř složena z diod. Interiér dává v platu vyniknout dost podstatnému podílu leštěného dřeva - samozřejmě především vpředu - a snad po vzoru mercedesu jsou střední konzolí velmi rozhodně oddělena přední sedadla.
Řidič má před sebou klasickou sestavu přístrojů a mezi nimi podobně rozměrný display palubního počítače. Jsou sem svedeny jen ty nepodstatnější funkce. Hlavní obrazovka počítače je na střední konzoli. Funkcí je tolik, že k praktické výuce nabízí VW ještě před převzetím nového vozu trenažér a lektora. Ovládání radiopřijímače, telefonování, tempomat a listování nabídkou funkcí je i na dvou svislých klávesnicích na volantu.
V nabídce motorů má pro phaetona výrobce tři agregáty: benzinový 3.2 V6 a 6.0 W12 a pětilitrový diesel V10 TDI. Redaktoři MFD měli k dispozici nejsilnější benzinový motor s výkonem 177kW/241k, který disponoval úctyhodným točivým momentem plných 315Nm. Převodovka byla automatická, i když k tomuto pohonu je možné žádat i manuál. Výkon motoru udělal ze dvou nebo tří prvních rozjezdů na křižovatkách nepohodlnou jízdu, protože letecky silný agregát donutil i těžkou limuzínu vyrazit kupředu. Na vozovku přenášejí přitom sílu pohonu všechna čtyři kola.
Náklony a nerovnosti za jízdy koriguje pneumatické odpružení. Pozoruhodností je důsledná snaha o co nejdokonalejší odhlučnění motoru. U phaetonu je to dovedeno tak daleko, že už od rychlosti kolem 130 km za hodinu překrývá chod vozu aerodynamické tření, a to přitom díky souvislé karoserii neopustí limit luxusního šumu. Na německém trhu se phaeton začal prodávat nejméně kolem 65 tisíc eur a v ČR lze první vozy očekávat na podzim za cenu od dvou milionů korun.
Vůz zapůjčený redakci měl hodnotu zhruba tři miliony korun. Jeho průměrná spotřeba při normální jízdě nepřesáhla 17 litrů. Omezovač rychlosti byl nastaven na 250 km v hodině a při dálničním provozu na maximálních výkonech spotřeboval nejméně 25 litrů na 100 kilometrů. Z tahu motoru bylo patrné, že po vyřazení omezovače by nejvyšší dosažitelná rychlost mohla narůst až ke třem stům kilometrů za hodinu.
Šéf vývoje se rád pochlubí
Šéf vývoje phaetonu Werner Wilhelm najezdí ročně mnohokrát víc, než je běžný německý průměr, až osmdesát tisíc. Většinu z těch kilometrů v poslední době najezdil phaetonem. Z nové manufaktury VW v Drážďanech má jeden z otců phaetonu dobrý pocit. Vůbec mu nevadí, že je to velmi futuristická stavba. Nebojí se ani, že by se stala jenom jakýmsi skleněným monstrem, do něhož smějí jenom ti, kdo tu pracují, a zákazníci a skutečný běžný městský život sem nikdy nepronikne. Už dnes to tak prý vůbec není: Každý den přijde přes 250 návštěvníků na prohlídku. Původně jsme počítali tak se stovkou. První den jsem tu měl s sebou svou ženu. Musel jsem ji nechat chvíli samotnou v bufetu. Přišel jsem po deseti minutách a ona se bavila s dalšími osmi lidmi. Kdyby ta budova vyvolala nějaký skličující pocit, asi bych ji zase našel jen tak s kafem... Stejně působivé jako celá stavba jsou ve skleněné továrně křiklavě bílé montérky dělníků. Když se Wernera Wilhelma zeptáte, jestli to má mít nějaký symbolický význam, řekne s pobavením: "Samozřejmě. Mám to vysvětlovat...?" Když VW začal hledat lidi na výrobu phaetonu, ani moc dlouho to prý netrvalo. Museli z deseti tisíc uchazečů vybrat osm set. Podstatně déle trvalo jejich školení. Přitom prý lektoři mysleli i na potlačení rizika duševní únavy každého, kdo dělá na běžícím pásu. Werner Wilhelm si sám moc dobře pamatuje na grotesku Charlieho Chaplina, který předváděl, jak se dá při práci na pásu přijít o rozum: "Naši lidé umějí dělat většinu prací. Nejsou připoutáni na jediné místo. Kolem pásu není nikde vidět třeba židli nebo značku na podlaze. I během výroby mají čas zajít jeden za druhým a popovídat si. A nikdo je za to nebude kárat," vysvětluje Werner Wilhelm.