1 / 30
Zapomněli na něj dvakrát, ale jeho znovuobjevení se pokaždé vyplatilo. Napoprvé podzemní koridory Bourbonského tunelu zachraňovaly životy obyvatel Neapole během náletů. A podruhé ožily jako nevšední schránka, v níž se zakonzervoval odkaz minulosti. Se sbírkou vozidel, které už nikdo nepostrádal.
Autor: Associazione Culturale Borbonica Sotterranea, Creative Commons
Z hodin dějepisu by se mohlo zdát, v že v Neapoli mají vášeň jen pro vynikající jídlo a revoluce. A jisté je, že špaget nebo pizzy se místní mocnáři rozhodně nebáli tak, jak toho druhého. Monarchové mají krátkou paměť. Jen pokud tedy nejde o události, při nichž teče modrá krev.
Autor: Associazione Culturale Borbonica Sotterranea, Creative Commons
A roce 1647 modrá krev málem tekla. Místokrál Neapole tehdy uvízl ve svém městském paláci, vydaný na pospas rozbouřeným davům. Uprchnout do kláštera a skrýt se před povstáním Masaniella se mu povedlo jen šťastnou náhodou.
Autor: Associazione Culturale Borbonica Sotterranea, Creative Commons
Představa, že by se jednou i pro ně město mohlo stát smrtící pastí, se jeho potomkům nepozdávala. Proto také 19. února 1853 podepsal Ferdinand II. Bourbonský dekret, jímž pověřil Errica Alvina, mimořádně schopného architekta, nezvyklou zakázkou vedenou podzemím neapolské metropole.
Autor: Profimedia.cz
Šlo o vybudováním podzemní chodby. Tedy spíše obří galerie, zahloubené pod kopcem Pizzofalcone. Měla propojit Královský palác v Neapoli s ulicí Via Morelli a náměstím Piazza Vittoria ve čtvrti Quartiere San Ferdinando. Dílo to bylo vpravdě multifunkční.
Autor: Associazione Culturale Borbonica Sotterranea, Creative Commons
Mělo posloužit jako dvoucestné vedení. Jednak pro vojenské posily, které mohly pod zemí nepozorovaně dorazit do Královského paláce. A též jako úniková cesta pro krále, prchajícího směrem k přístavu, kdyby snad ty posily nedorazily včas.
Autor: Profimedia.cz
I když podle prvních plánů měřilo na délku „jen“ 84 metrů, nešlo o skromné dílo. Počítalo s dvouproudým provozem, přičemž paralelně tudy mohly projíždět podél sebe dva kočáry. Na tuto tepnu se napojovaly další malé větvě, odbočky. Ve výsledku tak podzemí narostlo na délku 530 metrů.
Autor: Profimedia.cz
A jaké další využití podzemní koridor nabízel? Při stavbě posloužil jako zdroj lomového kamene pro městské stavby, a také napojení na další tunely a akvadukty, přivádějící vodu do kašen. V podzemí se nacházely i dvě cisterny, zásobárny vody pro město v případě obležení.
Autor: Profimedia.cz
Hloubení v tufové hornině, stavba cihlových překladů, zabezpečení vstupů, budování vyvýšených oblouků a vývodů větrání šlo nad očekávání rychle. Ačkoliv byla ražba prováděna výhradně ručně pomocí krumpáčů, kladiv a klínů, jen za osvětlení pochodněmi a svícemi.
Autor: Profimedia.cz
Hotovo bylo po necelých třech letech. Svému prapůvodnímu účelu už ale stavba v podzemí posloužit nedokázala. Změnila se politická situace, došlo ke sjednocení Itálie. Na Bourbonský tunel, zvaný též Tunel Borbonico anebo Galleria Borbonica, se zapomnělo. Poprvé a nikoliv naposled.
Autor: Robot8A, Creative Commons
Vypadá to jako hrubá nepředloženost a kritické opomenutí. Hodí se ovšem zmínit, že Bourbonský tunel byl a zůstává jen střípkem z labyrintu podzemních struktur, které byly pod Neapolí budovány v posledních dvou a půl tisíciletích.
Autor: Associazione Culturale Borbonica Sotterranea, Creative Commons
Celá Napoli Sotterranea, tedy Podzemní Neapol, v sobě nese podle těch nejskromnějších odhadů na 900 000 metrů čtverečních podzemních prostor. A sama Galleria Borbonica, tunel propojující palác a kasárna u přístavu, má jen asi 1 200 metrů čtverečních.
Autor: Associazione Culturale Borbonica Sotterranea, Creative Commons
Že je stará Neapol proděravělá jako ementál se místním začne připomínat až o osmdesát let později, během druhé světové války. Dílčí úseky podzemního Bourbonského systému a starých kamenných cisteren tehdy byly využívány jako protiletecké kryty při bombardování města Spojenci i Němci.
Autor: Profimedia.cz
Tunel a okolní prostory, dutiny a kaverny byly tehdy napojeny na město na povrchu. Vybaveny byly elektrickými rozvody. Postarali se o to příslušníci Národního svazu protiletecké ochrany, s využitím finančních prostředků ministerstva vnitra a města Neapol.
Autor: Profimedia.cz
Po válce pak nad podzemním systémem přebralo správu město. Neapolští radní dost dobře netušili, k čemu by jim únikový tunel šlechticů, adaptovaný na protiletecký kryt, mohl být ještě dobrý. Proto také schválili návrh, aby Galleria Borbonica připadla městské policii a technické správě.
Autor: Associazione Culturale Borbonica Sotterranea, Creative Commons
Technická správa, údržba města, využívala větvě Bourbonského tunelu dost macešsky. Ke skladování suti a vytěženého materiálu z trosek po náletech. Naskladněny tu byly i sochy a fašistické monumenty, jejichž majestát se s koncem války rychle přežil.
Autor: Associazione Culturale Borbonica Sotterranea, Creative Commons
A policie? Ta využila podzemní prostory pohotově k tomu, aby v nich zřídila univerzální sklad zajištěných dopravních prostředků. Motocyklů i automobilů. Do praxe bylo toto opatření zavedeno těsně po válce, a přetrvalo dobře dalších deset až patnáct let.
Autor: Profimedia.cz
Parkujete na špatném místě? Pak vaše vozidlo bylo odtaženo. Ne ovšem na oplocené parkoviště, ale rovnou do pekla. Tedy do hlubin podzemního dómu Bourbonů. Patří vaše vozidlo k zabavenému majetku, bylo konfiskováno, je důkazním předmětem v soudním řízení? Do podzemí s ním!
Autor: Profimedia.cz
Do podzemí se tak hrnuly automobily značek jako Fiat, Lancia a dalších evropských modelů, populárních v celé Itálii. Až sem to dotáhly tucty skútrů a motocyklů značek Vespa a Piaggio. Byly zaparkovány hned vedle trosek vozů, které sem byly uklizeny, poničené následky bombardování.
Autor: Profimedia.cz
Po deseti až patnácti letech od války – nejistota toho, kdy přesně to nastalo, stále přetrvává – neapolská policie s využíváním podzemních prostor skončila. Proto, že tunel už byl zaplněný. A též proto, že to vlastně nikdy nebylo příliš komfortní.
Autor: Profimedia.cz
Nic proti neapolské policii, ale administrativa nepatřila k jejím silným stránkám. Nedochoval se totiž žádný úřední seznam, registr nebo soupiska vozidel, které byly do podzemí uloženy. Vizuální evidence z prohlídek dnes naznačuje přítomnost desítek až stovek vozidel různých kategorií.
Autor: Profimedia.cz
Která z těch aut měla posloužit jako důkaz, jaká vlastně byla zabavena a která marně na povrchu hledali jejich majitelé? To už se nejspíš nikdo nedozví. Na Galleria Borbonica se totiž po oficiálním zapečetění vstupů a pár závalech úspěšně pozapomnělo. Podruhé.
Autor: Profimedia.cz
Nadšenci z Associazione Culturale Sotterranea pochopitelně věděli, že něco jako Galleria Borbonica v Neapoli existuje. A měli i docela jasnou představu o tom, kudy vede a kde by snad měly vězet vstupy dovnitř.
Autor: Associazione Culturale Borbonica Sotterranea, Creative Commons
Což ovšem neznamenalo, že by disponovali potřebnými povolením ke vstupu, schválením od města a majitelů pozemků, prostředky na průzkum, pročištění a zpřístupnění zavalených koridorů. Všechny ty náležitosti se jim podařilo zajistit až v roce 2005.
Autor: Profimedia.cz
Skupina geologů, historiků a místních nadšenců pak začala znovu objevovat to, co bylo dobře půl století skryté pod vrstvami sutin a odpadků. K jejich nemalému překvapení pak uvnitř objevili to, o čem se mezi „podzemníky“ jen šířily legendy. Které se ukázaly být pravdivé.
Autor: Profimedia.cz
Mohutné koridory Galleria Borbonica byly skutečně zaplněny automobily a motocykly, které mezitím dozrály veteránského věku. Stárnutí v podzemí stavu vozidel zrovna neprospělo, ale silně dokreslilo atmosféru místa, na něž zapomněli lidé.
Autor: Profimedia.cz
Čas zapomnění proměnil tunel v časovou schránku zakonzervované minulosti. Neapolští nadšenci tu suť odklízeli dalších pět let, aby v roce 2010 mohli tuhle galerii – teď už skutečně ve smyslu výstavního prostoru – zpřístupnit návštěvníkům.
Autor: Profimedia.cz
Do Galleria Borbonica samozřejmě můžete zavítat při návštěvě Neapole i vy. Úplně snadné to není. Lístky jsou často vyprodané a termínů prohlídek není mnoho, vyplatí se rezervace přes internet. Prohlídka na 90 minut umí stát kolem 15 eur na osobu.
Autor: Profimedia.cz
Nemělo by vás zaskočit, že podoba výstavy je už notně ovlivněná cestovním ruchem. Zkrátka, i ta stará auta a motocykly jsou tu spíše „vystavené“ jako exponáty, a už v sobě tolik té autentické minulosti zanesené prachem a sutí, nenesou.
Autor: Profimedia.cz
Pořád se ale můžete, kromě těch veteránských vozů, kochat i majestátní podobou podzemí celého tunelu a vodních nádrží, cisteren. I když je to jen nepatrný zlomek z rozlohy celého neapolského podzemí, stojí návštěva Galleria Borbonica za to.
Autor: Profimedia.cz
