Německá demokratická republika byla v 80. letech minulého století zemí, která už s obavami vyhlížela k budoucnosti hrozícího bankrotu státních financí. Naopak Japonsko v té době patřilo k těm nezastavitelným nejdravějším a nejrychleji rostoucím ekonomikám světa. Zdálo by se tedy, že tyto země si nemohou být vzdálenější. Ekonomicky i kulturně. Přesto je provázalo velmi nepravděpodobné obchodní spojení.
Východní Německo, tehdy kormidlované vládou Ericha Honeckera, už delší dobu usilovalo o získání dostatečně luxusních vozidel. Osobních automobilů, jimiž by potěšili státní úředníky, aparátčíky a hodnostáře. Nebyl v tom ani náznak socialistické rovnosti, jen prostá potřeba zavázat si je a posílit symboliku společenského statutu vyvolených.
Volba tehdy padla na automobilku Toyota. Která však nebyla ani při nejlepší vůli schopna, vzhledem k objemu té zakázky a řadě navázaných komplikací, doručit včas do NDR deset tisíc exemplářů vozu Toyota Corolla. Proto do jednání, které ohrožovalo dobrou pověst Země vycházejícího slunce, vstoupilo japonské ministerstvo hospodářství. A nabídlo Němcům alternativu v podobě vozu Mazda 323.
Dlužno dodat, že japonské ministerstvo hospodářství přistoupilo k té nabídce s pokorou. Přece jen, nabízeli zahraničním klientům něco, o co napoprvé úplně nestáli. Nabídkou alternativního řešení žehlili vlastní pochybení. A byli proto docela rádi, že v Německé demokratické republice na to navržené zástupné řešení nakonec kývli.
Jenže pak se vyjednavači z NDR, které se ještě před pár okamžiky chovalo jako bohatá nevěsta, začali podezřele vykrucovat. Ukázalo se, že německé rozpaky neplynou z toho, že by jim seděla více ona původně zvažovaná Toyota Corolla než Mazda 323.
Problém byl v tom, že Německá demokratická republika neměla čím Japoncům zaplatit. O východoněmeckou měnu bez reálné hodnoty zájem nebyl, a devizové náklady ve výši tehdejších 70 – 80 milionů dolarů si NDR nemohlo dovolit.
Kein Geld, mit Gurken zahlen
Incident s nedostatečnou hotovostí, který měl potenciál přerůst v diplomatickou roztržku, se nakonec jednáním na nejvyšší úrovni podařilo úspěšně zahladit. Představitelé NDR v čele s Erichem Honeckerem se rozhodli smluvně se vyrovnat s Japonskem způsobem, který je pro 20. století už poměrně netypický.
Směnou zboží za zboží.
Ve formátu, který je zrovna tak nezvyklý, jako současně ekonomiku socialistického východu vystihující. Jak popisuje italský magazín Autoblog, z dílen Mazdy v japonské Hirošimě a Hofu tedy mířily do NDR Mazdy 323. Solidní a dobře hodnocené kompaktní vozy, známé svou spolehlivostí, nízkou spotřebou paliva a na svou dobu dobrými jízdními vlastnostmi.
A z východního Německa? Do Japonska putovaly jakostní produkty jako slavné durynské klobásy Thüringer Rostbratwurst, nakládané okurky a houby naložené v octu, pocházející z oblasti Spreewald.
Abychom NDR jen nekřivdili, součástí směny byla i německá ocel. Jen tedy, v celkové hmotnosti, která dorovnávala součet váhy hluboce zmražených klobás, konzervovaných hub a milionů sklenic s nakladačkami.
Obchod „auta za klobásy“ se tím nesmazatelně zapsal do historie.
Představitelé NDR to samozřejmě prezentovali jako jednoznačný úspěch osobité diplomacie a ukázku obchodního umu, které dokázaly překonat ideologické i kulturní bariéry.
Když tvrdá měna scházela, vypomohli si soudruzi z Německé demokratické republiky jinak. V kyselém nálevu měli uložené celé jmění.
Těžko říct, zda se Japoncům z německých okurek neprotáhl úsměv do širokého šklebu. Jisté ale je, že se v Německé demokratické republice z Mazdy 323 z obchodního úspěchu masy příliš netěšily. Pro běžného občana bylo vlastnictví takového vozu nedosažitelným snem.
Auto bylo prakticky nedostupné. Na trhu sice figurovalo, ale bylo k sehnání za sumu čtyřiadvacet tisíc východoněmeckých marek. Což se dá přepočítat jako průměrný pětiletý plat dělníka.
Tou nejsnazší cestou, jak se klíčů od takového vozu dobrat, bylo reprezentovat NDR na olympiádě a přinést domů zlato. Sportovci byli těmito japonskými vozy motivováni k vrcholným výkonům pravidelně. Pochopitelně, že více než zasloužilých sportovců v Mazdě 323 nakonec jezdilo významných funkcionářů a stranických kapacit.
Ani těm však na NDR luxusní vůz mnoho štěstí nepřinášel. Údržba představovala značnou výzvu, neboť v celé Německé demokratické republice existoval všehovšudy jediný autorizovaný servis s náhradními díly. Ve východním Berlíně. Takže údržba činila z Mazdy 323 nejen symbol statusu těch nejprivilegovanějších, ale taky pořádné provozní břemeno.
Strasti a výzvy, sny a nenaplnění přání, daly v Německu vzniknout kultu značky Mazda. V Augsburgu, padesát minut cesty od Mnichova, je jí zasvěcené celé soukromé muzeum. Asi jediné, které leží mimo Japonsko, a určitě jediné v Evropě. Založil ho nadšenec motorismu, Walter Frey.
Pokud to těchto končin zavítáte, určitě si návštěvu uniknout nenechejte. Návštěvníci zde mohou obdivovat několik exemplářů těchto historických vozů, včetně ikonické Mazdy 323. Vozu, který se kdysi vyvažoval ocelí, buřty, nakladačkami a houbami s octem.
