Obří opancéřované přívěsy, tažené neméně gigantickými trucky, seřazené do dlouhého konvoje. Řev mnoha silných motorů, reflektory probodávající tmu nočních dun a zvířený prach pouště. Doprovodná vozidla? Přestavěné cadillacy a mercedesy, s lehkými kulomety na střechách, coby rychlá mobilní ochrana před maskovanými lupiči. To nejsou scény z nového dílu Mad Maxe, ale všední realita pozemní autobusové linky mezi Damaškem a Bagdádem. Která, jakkoliv neuvěřitelně to dnes zní, svůj provoz zahájila v roce 1925.
Za vznikem prapůvodní NTC, tedy Nairn Transport Company, provozující svéráznou autobusovou linku pouštěmi a pustinami blízkého východu, stáli dva bratři. Jmenovali se Norman a Gerald a pocházeli z novozélandského Blenheimu. Automobilismu propadli už v dětství. Jejich otec, povoláním lékař, byl údajně tím vůbec prvním majitelem osobního vozu na ostrovech. A tak se do nich průkopnická povaha nového způsobu přepravy hluboce propsala.
Zaměstnanci přepravní firmy byli mistry terénní jízdy, kteří se nebáli vytáhnout z motorů na planinách i 110 kilometrů v hodině. Upravené vozy Cadillac si pochvalovali jako „nezničitelná auta, která trpitelsky snášejí jakýkoliv trest pouště“.
