Zatímco čekáte na zelenou, přiskočí k vašemu autu podivný člověk, na sklo vám mrskne vlhký a nevymytý hadr a za svoji práci žádá náležitou odměnu. V New Yorku jim říkají „stírači“. Donedávna si je spojovali s dobou hospodářského úpadku města v 90. letech. Teď se vrátili. A jednou z možných příčin je smířlivější policejní přístup, který prosadil současný newyorský starosta Bill de Blasio.
Stírače – v angličtině squeegee men – z křižovatek dostal bývalý starosta Rudy Giuliani. Ten tuto formu výdělku zařadil mezi nedovolené způsoby žebroty. Reagoval tak na tisíce stížností na chování newyorských žebráků. Ti záměrně v lidech vyvolávali strach. Takže jim raději každý přispěl.
Giuliani zavedl pravidlo: při žebrotě nesmí žebrák nikoho ohrožovat, nesmí mu vstupovat do cesty a nesmí se s „donátorem“ dostat do fyzického kontaktu. Do této kategorie spadli i stírači. Velká část z nich si platbu za svoji pochybnou službu vynucovala. Vyhrožovala rozbitým oknem nebo utrženými stěrači.
Sto osmdesát zatčení za jediný rok
Po zpřísnění zákona v roce 1996, který postavil „násilné žebrání“ na úroveň trestnému činu, stíračů ubylo. A ti, kteří zbyli a byli agresivní, končili s pokutami nebo v zadržovací cele. Rekordman je z roku 2014. Policisté jej za rok sebrali stoosmdesátkrát.
Jenže teď je stíračů v ulicích New Yorku mnohem víc. Jeden z nich – bývalý dělník z továrny Jim – říká, že si takto vydělá za hodinu kolem osmi dolarů, což zhruba odpovídá minimální mzdě.
Jim chodí okna umývat i ve všední dny, víc stíračů se však objevuje o víkendech. Dá se tedy předpokládat, že přes týden tito lidé pracují. Jeden z nich, kterého vyzpovídali reportéři deníku New York Post, jim řekl, že jako veterán pobírá rentu a přes týden ještě pracuje na stavbě.
Jim tvrdí, že ve srovnání se svými předchůdci jsou dnešní stírači výhradně mírumilovní. Jenže řidiči si stěžují, že z nich mají strach. Jen si představte, že zastavíte na křižovatce a z chodníku k vám velmi rázným krokem vyrazí neznámý člověk. Zvlášť v New Yorku žijícím stále v paranoie z vlastní kriminální minulosti i z teroristických útoků, to lidi děsí.
A štve je ještě jedna věc – většina stíračů má v ruce jeden jediný hadr, kterým prostě okno auta rychle přejede a pak už jej jen stáhne stěrkou. S praním hadru nebo používáním saponátu si nikdo hlavu neláme. Výsledkem je ještě špinavější, v horším případě poškrábané okno.
Policisté stírače spíš nechávají na pokoji. Jejich prohřešek totiž spadá do široké skupiny drobných přestupků, které přestali tvrdě postihovat po nástupu současného starosty Billa de Blasia.
Město se bojí „rozbitých oken“
Jenže Newyorčané mají v paměti dobu, kdy to bylo přesně naopak. V osmdesátých letech bylo město drobnou kriminalitou zahlcené. Sociologové tehdy přišli s teorií rozbitých oken. Ta ve stručnosti říkala, že pokud lidé vidí projevy drobné kriminality, tedy třeba rozbitá okna, podporuje to další rozvoj zločinu ve vážnější formě. A právě tvrdý přístup, se kterým v polovině 90. let přišel starosta Giuliani, New York zločinnosti zbavil.
Blasio teď před Newyorčany obhajuje jakousi střední cestu. Na jednu stranu nechce být tak tvrdý jako Giulianiho administrativa, na druhou stranu i on se „rozbitých oken“ bojí. Kritici jej navíc viní z toho, že policie sice „změkla“, ale jen vůči lidem s bílou pletí. Návrat stíračů oken by se tak mohl stát jedním ze symbolů, které budou za necelé dva roky rozhodovat o tom, kdo bude New Yorku vládnout.
20. června 2015 |
