V březnu roku 1985 se poprvé objevil motor řady FIRE v sériovém automobilu. Zažil premiéru ve zbrusu nové Lancii Y10. Značka Lancia v průběhu své historie přinášela řadu technických inovací a tak premiéra zbrusu nového agregátu koncernu Fiat ve voze této značky byla do jisté míry symbolická. Motory FIRE se pak staly stěžejní součástí nabídky italské značky.
Po malé Lancii Y10 se motor FIRE objevil také ve Fiatu Panda a v celé řadě dalších modelů. Uno, Tipo, Punto, v podstatě každý osobní Fiat od roku 86 mohl mít pod kapotou motor FIRE. A platí to i o aktuální nabídce značky. Motory této řady totiž najdeme v modelech Panda, 500, Punto, Linea, Bravo nebo třeba i v modelu 500L. V rámci aliance s Chryslerem se varianty agregátu objevily třeba také v modelech Dodge Dart nebo novém SUV Jeep Renegade. Pravda, oproti původnímu agregátu z poloviny osmdesátých let je to už o dost jiný motor.
Vývoj motoru probíhal ve spolupráci s koncernem PSA na základě smlouvy z roku 1980. Při vývoji nového čtyřválce byly ve výrazné míře využity počítače, což nebylo v té době obvyklé. Zároveň se už plánovalo, že i výroba bude v podstatě počítačově řízená, agregáty měly vznikat na robotizované lince. Tento přístup se promítl i do názvu motoru. FIRE je totiž zkratka, znamená Fully Integrated Robotized Engine. Pro výrobu motoru vznikla zbrusu nová továrna v Termoli.
Z vývoje vzešel jako první agregát FIRE 1000 s objemem 999 kubických centimetrů. Osmiventilový čtyřválec měl relativně jednoduchou konstrukci s OHC rozvody a původně ještě karburátorem. Ve své době disponoval motor hodně solidním výkonem 33 kW, nešlo však o kdovíjaké rekordy. Předchůdce Fiat 903 totiž měl stejný výkon, rozdíl byl ale ve značně vyšším točivém momentu – 80,4 Nm namísto 67 Nm. Konstrukce byla poměrně robustní a tak se motor stal brzy velmi oblíbeným nejen pro své dobré dynamické parametry, ale také pro svou spolehlivost.
Přitom některé parametry motoru ve své době opravdu udivovaly. Díky návrhu metodou konečných prvků měl blok motoru tloušťku stěn pouhé 4 mm, ačkoli byl blok z litiny, vážil jen 18 kilogramů. Hmotnost celého motoru pak byla jen 69 kilogramů. Lehčí byl podle dobové literatury jen stejně objemný tříválec Suzuki, ten na váze ukázal 63 kilogramů. Vývojářům se podařilo oproti předchozí řadě OHV motorů výrazně snížit počet dílů, což se mimo jiné podepsalo i na spolehlivosti. Původní litrový agregát sestával ze 273 dílů.
Díky tomuto spolehlivému a solidnímu technickému základu přežil motor FIRE v různých provedeních až dodnes. V době downsizingu se vlastně nemusel moc přizpůsobovat, vždy šlo o malý motor. Stačilo tedy jen přidat stále oblíbenější přeplňování. Mimochodem s přeplňováním se experimentovalo už při vývoji původního agregátu, litrový testovací motor s turbem měl výkon 58 kW. Vývojáři Fiatu motor stavěli tak, aby bylo snadné jen předělat na provoz na bezolovnaté palivo.
Kromě litrového provedení existoval motor Fire později v menší variantě 0,8 litru (769 kubických centimetrů). Většina agregátů FIRE má osmiventilové rozvody, poprvé se šestnáctiventilová hlava objevila v roce 1998 v Brazílii. Šestnáct ventilů mají i dnešní moderní čtrnáctistovky FIRE. Výkonnější verzí bylo provedení 1,1 litru (1 108 ccm). Velmi známé je pak provedení 1 242 ccm, které se montuje do řady modelů Fiat dodnes. Vzniklo v roce 1993 a v provedení se sekvenčním vícebodovým vstřikováním paliva a proměnným časováním ventilů (inovace zavedené v roce 2007) si jej můžete objednat v modelech Panda, Punto a 500. V Pandě dokonce tento agregát splňuje i nejnovější normu Euro 6, což znamená, že i přes nástup přeplňovaných motorů se FIRE ve své klasické verzi do důchodu nechystá.
Ale i u motoru FIRE na přeplňování došlo. Od roku 2003 se vyrábí největší varianta motoru s objemem 1 368 ccm. Osmiventilové provedení bylo v roce 2006 doplněno šestnáctiventilovým. Pak už vlastně přišlo na řadu přeplňování. V roce 2006 se objevil první motor T-Jet. Od roku 2009 tak vzniká prozatím nejmladší provedení agregátů FIRE – čtrnáctistovka s MultiAir má 16 ventilů a je k dispozici v provedení s i bez přeplňování. I tyto agregáty umí plnit normu Euro 6.
V současnosti tak lze u Fiatu motor FIRE stále objednat v nečekané šíři variant – od verze 1.2, přes nepřeplňovanou 1.4 (s osmi nebo 16 ventily) až po provedení 1.4 T-Jet nebo 1.4 MultiAir a Turbo MultiAir. Výkon sahá od 69 koní u nejmenšího provedení až po 140 koní u přeplňované MultiAir verze. Motor T-Jet, ale i nepřeplňovaná provedení 1,2 a 1,4 litru můžete mít třeba ve verzi pro pohon na LPG, což jen dokazuje univerzálnost agregátů. Čtrnáctistovka bez přeplňování umí i CNG.
Univerzálnost dokazují i další aplikace motorů. Najdeme je třeba pod kapotou modelů Alfa Romeo MiTo či Giulietta a nejnověji v již zmiňovaných typech koncernu Chrysler. Čtyřválce letité konstrukce zůstávají stále v kurzu a kdo ví, jak dlouho tu s námi ještě budou.
