Moto Guzzi je světový úkaz. Zatímco třetina italských historických značek je už v rukou Číňanů, které pod nimi sekají konfekční produkty, v podhůří Alp, na břehu jezera Como, staví ručně motorky, které mají charisma, technicky jsou kvalitní a cenově to mají k Číňanům možná blíž než k německé konkurenci. Škoda je, že to motocyklový svět tak trochu… neví.
 |
Moto Guzzi má zkrátka tak trochu punc libůstky pro lehce deviantní staromilce, kteří rádi osahávají hlavy žebrovaných válců svůdně vykukující zpod nádrže. Fabrika zastrčená pod vlhkou skálou uprostřed městečka Mandello del Lario s tím image perfektně ladila. Vévodila jí ikonická červená brána s orlem rozpínajícím křídla. Kdo u ní nemá fotku, není „kozista“. A vlastně ani motorkář.
Za bránou bylo dlouhé roky muzeum, ve kterém byly jedinečné motorky našlapané v místnostech velikosti panelákového obýváku, se dalo dostat tak nějak nahodile – nejpravděpodobněji zhruba v sobotu, když zrovna nebylo po úplňku a Inter Milán vyhrál minulou středu aspoň o dva góly. Nebo tak nějak. Prostě dokonalé ztělesnění Itálie.
Tak s tím je teď konec. Vítejte v nové éře. Éře kovu, vzdušných náměstí, jásavých barev a prosklených střech. A na tu starou zapomeňte. Protože to, co teď v Mandellu uvidíte, vás přiměje vytáhnout platební kartu z kapsy a odjet domů se svůdně drnčícím dvouválcem pod zadkem vstříc mlžnému oparu nad Lago di Como.
Italská nahotinka není jen pro kavárenské povaleče. Musíte vědět, jak na ni |
A nebudete první. Toto se totiž stalo americkému architektu Gregu Lynnovi zhruba před deseti roky. Lynn tehdy spoluzakládal Piaggio Fast Forward – dceřinku mateřského koncernu Piaggio zaměřenou na robotizaci v automotive průmyslu. Při návštěvě Milána dostal tehdy od šéfa Piaggia Roberta Colaninna nabídku: „Postav nám novou motorárnu! Zajedeme se do Mandella hned podívat?“
„Přijeli jsme sem a Roberto mi řekl: „Chtěl bych, abys navrhl motorárnu, která bude skutečným klenotem. Špičkový provoz přímo v srdci celého areálu.“ Lynn si prošel starou fabriku s muzeem plným namačkaných exponátů. Starou motorárnu. Starý sklad. „Pak se mě zeptal: „Tak co, chceš tu zakázku?“ A já odpověděl: „Vlastně ano i ne. Nechci doprostřed toho volného prostoru postavit motorárnu. Kdybyste měli u sebe terminál, koupil bych si Audace, dva dny na něm jezdil kolem jezera a pak vás požádal, abyste mi ho poslali domů do Los Angeles,“ vzpomínal Lynn na setkání s novináři na Moto Guzzi Days na začátku září.
„Napadlo mě, že kdybychom každému umožnili zažít to, co jsem ten den zažil já, poznal by značku a každý by si na Moto Guzzi našel něco, co si zamiluje. Tak začala desetiletá debata. Už ten večer u večeře mi řekli: Zapomeň na motorárnu uprostřed areálu. Začněme s čistým listem. Motorárna nemusí stát zrovna tam. Pojďme si představit, čím by toto místo mohlo být,“ vypráví Lynn.
Dárek k narozeninám
Střih. Uplynulo deset let. A to, co se povedlo, je malý zázrak. Moto Guzzi si nadělila ke 105. narozeninám dárek za 50 milionů eur. Dost peněz. Jenže v Mandellu (a také ve skupině Piaggio) věří, že nová továrna stejně jako nová image přivede k Moto Guzzi nové zákazníky. Ty, kterým učaruje právě autenticita letité italské značky.
Továrna po pěti letech stavění stále stojí v jednom areálu, který je pořád na stejném místě mezi skálou a železniční tratí. Ale nějakým zázrakem už tu není namáčknutý. Naopak. Z uzavřené fabriky je vzdušný prostor s náměstím. Vešly se sem dvě montovny, muzeum, fanshop, administrativní zázemí. A stará část továrny přitom pořád stojí.
Na jedné adrese se tu potkává minulost, právě běžící výroba, prodej současných modelů, servis, archiv i kavárna. A to všechno uvnitř areálu, kde se motorky vyrábějí od roku 1921. Ručně. Pořád za tou stejnou červenou bránou.
Kozí dilema po italsku. Nové Moto Guzzi Stelvio, nebo neurvalé retro? |
Nejdražší nápad? Nic tam nepostavit
Jak to tedy v přeskládaném areálu vypadá? Předně – tam, kde chtěl Colaninno postavit motorárnu, je náměstí. Kolem něj muzeum, fanshop, kavárna, můstek vedoucí k panoramatickému oknu, kterým nahlédnete do haly s montážní linkou. A motorárna se vešla taky. „Pro mě byl nejdůležitější volný prostor pro veřejnost. Místo, kam lidé mohou přijít kdykoli, nejen během Guzzi Days,“ vysvětluje Lynn. Volně přístupné náměstí má být důvodem zastavit se tu i bez vstupenky do muzea.
Jedním z míst, která na proměně vydělala nejvíc, je místní ikonický aerodynamický tunel. V roce 1950 jej namáčkli úplně do nejzazšího koutu továrny, kamsi za motorárnu. Dělal randál. Teď dostala tato úžasná technická památka důstojný nástupní prostor. Nové prostranství k ní otevírá přístup i výhled. Z někdejšího zákoutí je jeden z hlavních bodů návštěvy. „Aerodynamický tunel je samozřejmě klenot. Vyčistili jsme ho, odstranili cedule a dnes s ním jako s klenotem zacházíme,“ říká Lynn.
Fabrika sempre na prvním místě
Stejná myšlenka se vrací o pár desítek metrů dál v nové výrobě. Moto Guzzi si zakládá na ruční montáži. To ovšem neznamená, že vrcholem tovární logistiky musí navždy zůstat chlap, který před sebou tlačí čtvrt tuny železa.
„Pokud jste továrnu znali před přestavbou, určitě jste si všimli, jaký tu byl provoz aut. Vozily se motory ze skladu do motorárny, z motorárny na finální montáž a komponenty ze skladu na finální montáž. Všude tedy jezdila nákladní auta, dodávky a vysokozdvižné vozíky,“ popisuje Lynn.
Právě v lepší logistice se skrývá kouzlo ušetřeného prostoru. Do motorárny dnes vede dopravník od vykládací rampy. Materiál pošle buď do skladu, nebo rovnou na linku. Na jejím konci další dopravník „chytne“ hotový motor a přesune jej do vedlejší haly na montáž. A s hotovou motorkou je to pak podobné. Ruční montáž zůstala, ale ruční tlačení motorky z linky na testovací stolici už ne. „Teď se motorky na konci linky umístí na robotické plošiny. Pracovník může stisknout jediné tlačítko a robot ho následuje tam, kde chce motocykl vyložit,“ popisuje Lynn vášnivě. Ostatně tady ke slovu přišly technologie právě ze zmíněného Piaggio Fast Forward.
Živé muzeum
Pokud nevěříte, má to jednoduché řešení. Prostě se na to jděte podívat. Do motorárny i do montážní haly totiž nakouknete obrovským proskleným oknem z mostu vedoucího moderním areálem. Třeba tam zrovna budou montovat vaši motorku. Ať už o tom víte, nebo ještě ne. Možná vás teď napadne, že toto není nic nového. Že toto přece udělal Volkswagen v Dráždanech se skleněnou fabrikou. A moderní architekturu se starým domem propojil skvěle Jan Kaplický u dílničky rodiny Ferrari v Modeně. Samozřejmě. Jenže v Mandellu to spojení funguje v autentické fabrice. Není to skleněný showroom. A není to ani neživé muzeum.
Industriál tedy logicky vládne i venkovní fasádě. Ta sice dostala typické „kozí“ barvy – červenou a žlutou, zároveň se ale chlubí tím, že je kovová. Místo hranatých tvarů tu narazíte na propojené roury a kužely. Chytré hlavičky napadne, že je to odkaz na onen větrný tunel. A… budou vedle!
„Snažili jsme se proto co nejlépe rámovat výhledy na hory. Když se podíváte na muzeum, uvidíte, jak jsou uspořádané jeho hmoty. Začali jsme jednoduchými kvádry, postupně přešli ke kuželům a trochu je naklonili. Jejich obrys tak vytváří siluetu podobnou horám v pozadí. Snažili jsme se vytvořit vztah mezi architekturou a místem, ale ne doslovnou nápodobu.
„Myslím, že lidé to při návštěvě vycítí intuitivně: Tato budova do té krajiny patří. Na mnoha místech jsme prostor otevřeli, takže opravdu vidíte, jak hory sestupují až k náměstí. Zvlášť na náměstí u aerodynamického tunelu. Horu máte doslova před sebou. Je vlhká, dýchá a sálá z ní chlad. Krajinu tady vnímáte způsobem, který podle mě nezažijete nikde jinde na světě,“ říká Lynn.
Horské sluníčko dostal Lynn i k exponátům v muzeu. Vlastně taky oproti všem zvyklostem. Výstaváři nemají denní světlo rádi. Je totiž proměnlivé, každý den a každou hodinu to pak v muzeu vypadá jinak. Nehledě na to, že slunce exponátům obvykle nedělá dobře.
V novém muzeu Moto Guzzi vejdete do čistého bílého prostoru prozářeného sluncem z obrovských střešních světlíků. Je členitý, s rampami a schodišti vypadá tak trošku jako malé Guggenheimovo muzeum v New Yorku od Franka Lloyda Wrighta.
Vespa je spíš součástí šatníku než garáže. Není jen pro holky |
V horním patře a jednotlivých sekcích jsou motorky sice relativně namačkané, nástupní prostor je ale okouzlující. Včetně veslice visící u stropu a připomínající, že pod značkou Guzzi v Mandellu dodnes funguje veslařský klub. Nejvíc narváno je ale na jakémsi balkonku s motory.
Devětatřicet motorů tu jakoby levituje v prostoru. A ukazuje neuvěřitelný smysl pro inovaci, kterou značka vždycky měla. Včetně bizarních (v tom nejlepším slova smyslu) vývojových směrů v čele s legendárními tříválcem a osmiválcem. „Toto je místo, kde je vždycky nejvíc lidí,“ uzavírá se smíchem Lynn.
