Náš rozhovor měl předehru… Na začátku byl telefonický rozhovor, v němž jsme si domlouvali schůzku: "No jo, ale má to háček," hned zkraje upozornil Petr Novotný. "Tak pěkně jsme se dohodli, ale já nevím, jestli na tu schůzku budu moci vůbec přijet, já nemám klíče od auta.
Tedy naštěstí jako podnikatel jich mám víc, ale to, s nímž nejraději jezdím, Renault Avantime, mi teď stojí před domem a já se do něj nedostanu. Nemůžu od něj najít klíče. Já ho tak miluju, že kromě svého řidiče ho nikomu nepůjčuju. Důsledně dbám, aby s ním nikdo jiný nejezdil.
Takže když jsme odjížděli na dovolenou na Krétu, schoval jsem někam klíče, aby můj jinak hodný a poslušný syn neměl cukání, až tu nebudu, se s ním projet. A je to fakt dobrá schovávačka, protože jsme už týden zpátky a já si nemůžu zaboha vzpomenout, kde klíče jsou." Na schůzku pak skutečně přijel jiným autem.
Takže klíče jste nenašel?
"Dodnes nenašel."
Raději tedy jiné téma… Podle exotického modelu Avantime, to vypadá, že si vybíráte, nepatříte mezi ty, kterým je jedno, čím jezdí…
"Ne, tak to není. Avantime byl láska na první pohled, ale jinak k autům nemám zase nějak velký vztah. Dokonce v poslední době už ani neřídím. Protože toho mám opravdu hodně, mám na řízení vlastního řidiče. Já už jezdím jen krátké pojížďky. Poslední čtyři roky mi on už i auta kupuje.
Tak to bychom ho také měli představit…
Určitě. Jmenuje se Tomáš, ale všichni ho znají jako Gambáče. Je to takový můj Saturnin a bodygard v jednom. A na auta má skutečně čich. Ještě nikdy nevybral špatně, a dokonce mi nikdy nenavrhl něco, co by se mi nezamlouvalo.
Jeho přezdívka ale napovídá o úzkém vztahu k pivní značce. A to vás prakticky denně vozí?
To on má už od svých třinácti let, kdy se v rámci svého bouřlivého mládí snažil vyrovnat starším kamarádům. Ale aby bylo jasno, on se, když se mnou jezdí, alkoholu ani nedotkne. A to třeba i večer po představení, když jsme někde přes noc.
Takže profík?
Dokonalý profík.
A co vy? Přece jste neměl řidiče odjakživa. Na nějaké auto z dřívějška nevzpomínáte?
To ano. Já měl dokonce několik významných aut. Moji rodiče měli aerovku. Jako děti jsme v ní jezdili na dovolenou, dodnes si pamatuji na vyhazovací šipku, kterou ještě měla místo blinkrů. A pak jsme měli spartaka. K tomu jsme přišli proto, že můj tatínek měl maminku v Americe. Což v té době nebylo kádrově zrovna optimální, takže byl docela rád, že nám ani moc nepíše. Když občas něco poslala, třeba žvýkačky, byly s tím určité problémy, abych to hlavně neukazoval ve škole.
A když vznikl Tuzex, napadlo ji poslat tatínkovi z Ameriky kožich. Tatínek z té představy, co ho čeká, málem zešílel. Babička měla, chudák, trochu jiné představy, co je u nás zapotřebí. Takže jí navrhl, aby místo kožichu poslala auto. Což tehdy bylo tak za stejnou cenu. Dodnes si pamatuju, bylo to někdy koncem padesátých let, když se auto objevilo v naší prázdné ulici, jaký to byl obrovský zážitek.
A vaše skutečně první auto…
Trabant. K tomu mě navedla maminka. Ona byla úžasná, hrozně rozumná. Ne že bychom měli nějak moc peněz, ale ona mě třeba navedla, už když jsem studoval, abych si koupil dům. Na půjčku. Rodiče sami mi na něj půjčili pár tisíc a já se zadlužil pomalu do konce života. Ale dodneška jsem jí za ten geniální nápad vděčný. Mě by v životě nenapadlo si koupit auto, když jsem na něj neměl. Ale maminka řekla: Když my ti půjčíme a ty si půjčíš, tak trabant by byl dobrej, ne? Aměla pravdu. Dodnes si pamatuji, že stál tehdy dvacet sedm tisíc. A mám na něj ty nejlepší vzpomínky.
Ale ono je to také hodně dané tím, že jsem v něm strávil plno času s Michalem Tučným na cestách třeba z Prahy do Bratislavy či do Košic. Najezdili jsme v něm tisíce kilometrů a nikdy nás nevyšplouchl. Pak jsem udělal obrovský skok: z trabanta jsem rovnou přešel na bavoráka. Samozřejmě ojetého. Koupil jsem ho levně a podle toho vypadal - byl velmi nekvalitní. Ten jsem rozbil tak, že už nestálo za to ho dávat dohromady. Od té doby až do revoluce, tedy nějakých patnáct let, jsem pak měl jen ruské vozy.
Střídal jsem žigulíky za lady, a ve finále jsem dokonce přestoupil na volhy. Ty jsem si také oblíbil. Jezdili jsme na představení dvěma carevnami. Dovedete si představit to haló, když přijeli do Švýcarska na vystoupení umělci z Československa ve dvou volhách. Vedle stály rolls-royce a jaguáry, ale všichni lidi okukovali naše auta. To byla atrakce. I na ně mám dobré vzpomínky. Já s nimi nikdy neměl problémy.
Kdybychom měli probrat všechny vaše vozy, bylo by z toho povídání na několik stran…
No určitě, třeba už jen to, jak jsem koupil hned po revoluci dvě auta najednou v bazaru v Bruselu…
Stop, zastavte! Nechme si něco zase na jindy!
Ale v tom Bruselu, to vám bylo moc zajímavé, jak…
